 |
Autor: Vladimír Megre |
Úryvek z knihy:
Přepadení
K táboru se blížil vrtulník. Všichni jsme se mlčky dívali, jak
se snášel. Lidé, kteří vyšli z vrtulníku, se přiblížili k naší skupině.
Piloti se také podívali na Anastasii. Skupina zdravých, ozbrojených
mužů se mlčky dívala na osamělou ženu v starém svetříku
stojící před nimi a všem bylo jasné – tato žena musí být zajata.
Otázkou bylo jen, jak tento únos provést dle možností slušně.
Po dlouhé pauze promluvil Boris Moisejevič a všechno vyložil
na rovinu:
,Anastasie, máte pro vědu určitý význam. Bylo již rozhodnuto
o vašem stěhování. Je to nutné i pro vaše dobro. Jestliže to
kvůli nepochopení situace odmítnete udělat dobrovolně, budeme
nuceni vás dopravit silou. Samozřejmě budete chtít, aby vaše
dítě bylo s vámi i na novém místě. Ukažte na mapě svůj palouk
a vrtulník přiveze vaše dítě. Později můžeme odchytit i některá
zvířata a přestěhovat je k vám do nového bydliště. Opakuji, to
všechno je nutné pro vaše dobro, dobro vašeho syna a ostatních
lidí. Vždyť chcete být prospěšná lidem?‘
,Ano,‘ s klidem v hlase odpověděla Anastasia a hned přidala,
,jsem připravena se s lidmi podělit o vše, co vím, pokud je to bude
zajímat, ale se všemi lidmi.
Věda není vlastnictvím celé společnosti. Její úspěchy ze začátku
využívají lokální skupiny a často v zištném osobním zájmu.
Většina dostává pouze to, co lokální skupiny považují za vhodné
zveřejnit. Třeba vy, koho představujete? Copak nejste uzavřená
skupina? Nemohu s vámi odjet. Musím vychovat člověka, svého
syna. V plné míře je to možné udělat tam, kde je vytvořený
Prostor lásky. Tento prostor byl utvářen a zdokonalován mými
vzdálenými a blízkými rodiči, je zatím malý, ale právě přes něj
jsem spojená se vším, co existuje ve vesmíru. Každý člověk by
měl vytvořit kolem sebe svůj Prostor lásky, darovat jej svému dítěti.
Nelze trestuhodně rodit děti, aniž bychom pro ně připravili
takový prostor. Každý člověk by měl vytvořit kolem sebe malý
Prostor lásky. A když to pochopí a udělá každý, pak celá Země se
stane zářícím bodem lásky ve vesmíru. Tak to chtěl On a v tom
je předurčení člověka. Neboť pouze člověk dokáže vytvořit něco
podobného.‘
Dva silní muži z ochranky obešli Anastasii zezadu. Není známo,
na čí povel jednali, zda na povel velitele ochranky, nebo to
všechno bylo naplánováno dřív. Podívali se na sebe a současně
chytili Anastasii za ruce. Provedli to profesionálně, ale také s určitým
strachem. Pevně ji drželi za ruce, jako chyceného ptáka za roztažená
křídla. Robustní, nakrátko ostříhaný velitel ochranky vyšel
dopředu a postavil se vedle Borise Moijsejeviče. Na Anastasiině
tváři nebyl strach. Ale už se na nás nedívala. Lehce sklonila hlavu
k zemi, její oči byly sklopené, skrývaly pohled. Promluvila, aniž
by zvedla pohled, ale stále klidně a laskavým hlasem.
,Nepoužívejte, prosím, násilí, je to nebezpečné.‘
,Pro koho?‘ chraptivým hlasem se zeptal velitel ochranky.
,Pro vás. I já se budu cítit nepříjemně.‘
Boris Moisejevič, ve snaze zakrýt strach nebo nervozitu, se
zeptal:
,Můžete využít schopnosti, které nejsou vlastní člověku, a způsobit
nám fyzickou bolest?‘
,Jsem člověk. Člověk, jako všichni lidé. Ale začínám se zneklidňovat.
Vzrušení může způsobit nechtěné následky.‘
,Co, například?‘
,Hmota… buňka… atomy… atomové jádro… chaoticky se
pohybující částečky jádra. Víte o nich. Když si je jasně a přesně
představíte, uvidíte, prostudujete, ve své představě vyvedete z jádra
alespoň jednu chaoticky pohybující se částečku, hmota se
začne…‘
Anastasia otočila hlavu stranou, trochu nadzvedla řasy a zaměřila
pohled na kámen, ležící na zemi. Kámen se začal rozpadat
na jednotlivé částečky a proměnil se v hromádku písku. Pak
se podívala na velitele ochranky, přimhouřeně zaostřila pohled.
Z okraje levého ucha velitele ochranky začala vycházet pára. Ušní
chrupavka pomalu, milimetr za milimetrem mizela a najednou
mladý muž, stojící vedle něj, s tváří zbledlou strachem vyndal
pistoli. Udělal to automaticky, profesionálně, bez přemýšlení.
Rychle namířil pistoli na Anastasii a vystřelil do ní celý zásobník.
Zřejmě v tento okamžik myšlenky každého z nás letěly velmi
rychle a stalo se něco, co již známe z případů, které se přihodily
vojákům v době války. Když v extrémních podmínkách viděli
mířící střelu nebo kulku. I když letí svou obvyklou rychlostí,
díky zrychlení mysli a vnímání se zdá, že letí pomalu. Viděl jsem
jak směrem k Anastasii jedna za druhou letěly kulky, vystřelené
z pistole zbledlého člena ochranky. První, která letěla do hlavy, zasáhla
spánek. Následující k ní nedolétly, ještě při letu se rozpadly
na prach, jako ten kámen, na nějž se před chvílí dívala Anastasia.
Všichni jsme stáli jakoby v nějakém strnutí a dívali jsme se, jak
zpod šátku na Anastasiině tváři pomalu stékal krvavý potůček.
Ochranka, která držela Anastasii za ruce, se od ní při střelbě odklonila,
ale její ruce muži nepustili. Křečovitě se jí chytili a táhli
ji za ruce do různých stran. A najednou se po zemi kolem nás
začalo šířit modravé záření. Vycházelo odněkud seshora a sílilo.
Blahodárně nás okouzlovalo, nedávalo nám možnost se hýbat
ani mluvit. V naprostém tichu zazněla Anastasiina slova: ,Pusťte,
prosím, mé ruce. Mohu to nestihnout. Prosím, pusťte.‘
Ale, muži, jako by strnuli, jí stále křečovitě svírali ruce. Teď
chápu, proč zvedala nahoru ruku v typickém gestu, když komunikovala
s tebou. Tímto dávala najevo někomu nahoře, že je
v pořádku a nepotřebuje pomoc. Ale tentokrát jí nebylo umožněno
zvednout ruku… Modravé záření stále sílilo, pak něco jako
by zajiskřilo a najednou jsme ji uviděli. Uviděli jsme, jak nad
námi visela ohnivá koule, pulzující modrým světlem. Podobala
se kulovému blesku. A uvnitř ní jiskřilo, proplétalo se množství
blesků nebo výbojů. Občas prorážely modrý obal a dotýkaly se
vrcholů stromů, stojících daleko od nás, květin u našich nohou,
ale žádné škody jim neudělaly. Jeden z tenoučkých paprsků se
na okamžik dotkl závalu z kamenů a spadlého stromu v potoce.
Zával se hned proměnil v mráček a zmizel. Zřejmě paprsky, které
prorážely modrý povrch ohnivé koule, měly ohromnou sílu neznámé
energie. Byla řízená nějakým rozumem. Cítili jsme vedle
sebe přítomnost rozumné bytosti, disponující nepředstavitelnou
silou. Ale nejvíce neuvěřitelnými a nepřirozenými v dané situaci
byly naše pocity, způsobené její přítomností. Nebyl to ani strach,
ani napětí, naopak… Jen si to představ, v takové situaci jsme pocítili
klid a slast, jako by se vedle nás objevilo něco nám blízkého
a milého. Modrá pulzující koule se vznášela nad námi a jako by
zkoumala a hodnotila situaci. Najednou opsala ve vzduchu kruh
a spustila se k Anastasiiným nohám. Modré záření zesílilo a jako
blahodárná malátnost nás uvolňovalo. Nechtělo se nám hýbat,
cokoliv poslouchat, ani mluvit. Hned několik ohnivých blesků
prorazilo modrý povrch, vrhlo se k Anastasii a začalo se lehce
dotýkat, jakoby hladit, prsty jejích bosých nohou. Anastasia se
vyprostila ze zajetí omámených ochránců a natáhla ruce ke kouli.
Ta se v mžiku ocitla u jejího obličeje a ohnivé blesky, které před
našima očima drtily kameny závalu v potoce na prach, se začaly
dotýkat jejích rukou a vůbec jim neubližovaly. Anastasia začala
mluvit s koulí. Její slova jsme neslyšeli, ale podle gest jejích rukou
a výrazu v tváři jsme pochopili, že se jí pokoušela něco vysvětlit
a dokázat, o něčem ji přesvědčit a že se to nedařilo. Koule neodpovídala,
ale stejně bylo jasné, že s ní nesouhlasí. Pochopili
jsme to podle toho, že Anastasia pokračovala v přesvědčování se
stále větším rozechvěním. Zřejmě vzrušením její tváře zčervenaly,
nepřestávala mluvit a sundala si šátek. Prameny zlatožlutých
vlasů spadly na Anastasiina ramena, přikryly již zaschlou krev
na její tváři. Viděli jsme, jak jsou překrásné a dokonalé rysy jejího
obličeje. Jako ohnivá kometa obletěla koule několikrát kolem
Anastasie a opět znehybněla u jejího obličeje. Tisíce tenkých
blesků se vrhly k zlatavým vlasům, pečlivě se dotýkaly každého
vlásku zvlášť, jemně je zvedaly a jako by hladily. Jeden z paprsků
nadzvedl celý pramen vlasů a odhalil ránu na Anastasiině spánku,
způsobenou výstřelem. Druhý začal pomalu klouzat po stopě
zaschlé krve. Ne slovy, ale pohyby ohnivých paprsků koule
jako by jí připomínala to, co se odehrálo a nesouhlasila s jejími
důvody. Stáhla do sebe všechny své paprsky, Anastasia sklonila
hlavu a ztichla. Koule ještě jednou obletěla kolem Anastasie
a vzlétla do výše. Modravé záření zesláblo, vraceli jsme se do původního
stavu. A když všechno bylo skoro jako předtím, modré
světlo začalo ustupovat před nahnědlou lehkou mlhou zvedající
se ze země. Zaplňovala všechno kolem, pouze Anastasia zůstávala
v malém modrém kruhu. A když nás nahnědlá mlha úplně
zahalila, poznali jsme, co je to peklo.
Peklo
Obrázky z biblických publikací, které znázorňují mučení hříšníků
na pánvích, a nejděsivější náměty s nestvůrami z videofilmů
jsou naivní dětskou pohádkou ve srovnání s tím, co jsme zažili.
Za celou svou existenci si lidstvo nedokázalo představit nebo vymyslet
něco podobného. Ve všech biblických námětech, hororech
se lidská fantazie omezuje na nejrozmanitější způsoby mučení
těla. Ale to je nic ve srovnání se skutečným peklem.“
„Co může být strašnější než vytříbená mučení těla? Jaké se
vám zjevilo peklo?“
„Když modravé záření zesláblo natolik, že se nahnědlá mlha
mohla zvednout a zahalit nás od hlavy až k patě, byli jsme rozděleni
na dvě části.“
„Na jaké části?“
„Představ si… Najednou jsem se skládal ze dvou součástí.
První – mé tělo, potažené průhlednou kůží, přes kterou bylo vidět
všechny vnitřní orgány, srdce, žaludek, střeva, krev kolující v žilách
a další. Druhá část – neviditelná – se skládala z citů, emocí,
rozumu, přání, pocitu bolesti, zkrátka ze všeho, co je v člověku
neviditelného.“
„A jaký je v tom rozdíl, jsou-li tyto části dohromady nebo
zvlášť, když jsi to stejně ty? Co tak strašného se vám přihodilo,
když nepočítám průhlednou kůži?“
„Rozdíl byl neuvěřitelně velký. Spočíval v tom, že naše těla
začala konat samostatně, nezávisle na rozumu, vůli, dychtění, přání.
Mohli jsme pozorovat naše těla zpovzdálí, přitom city, pocity
bolesti zůstávaly uvnitř nás, neviditelných. Ale o možnost působit
na své tělo jsme byli připraveni.“
„Jako když je člověk velmi opilý?“
„Opilí se zpovzdálí nevidí, alespoň v okamžiku opilosti, ale my
jsme všechno viděli a cítili. Měli jsme neuvěřitelně jasné vědomí.
Viděl jsem, jak je překrásná tráva, květiny, řeka. Slyšel jsem, jak
zpívají ptáci a zurčí potůček, cítil jsem čistotu vzduchu a teplo
slunečních paprsků. Ale těla… Průhledná těla všech členů naší
skupiny najednou houfem běžela do zátoky v potoce. Zátoka se
podobala malému jezírku, voda byla čistá a průzračná. Na dně
písek, krásné kamínky, drobné rybičky, plovoucí v čisté vodě. Naše
těla běžela k překrásnému malému jezírku a začala se v něm šplouchat.
Pak do něj močila a kálela. Voda se zakalila a znečistila a těla
ji pila. Viděl jsem, jak střevy mého těla do žaludku teče špinavá,
smradlavá tekutina. Zmocnily se mě pocity zvracení a nechuti.
A najednou se u vodojemu pod stromem objevila nahá těla
dvou žen. Jejich kůže byla průhledná stejně jako naše. Ženská
těla si lehla na trávu pod stromem, hověla si a protahovala se
na sluníčku. Tělo velitele ochranky a mé přiběhlo k ženám. Mé
tělo laskalo ženské, získávalo od něj vzájemnou lásku a vstoupilo
s ním do pohlavního styku. Tělo velitele ochranky žena odmítla,
a tak se ji snažil znásilnit. Přiběhlo k nám tělo jednoho muže
z ochranky, uhodilo mě kamenem do zad, pak do hlavy. Bilo mé
tělo, jenže ne ono, ale já, neviditelný, jsem cítil nesnesitelnou bolest.
Pak ten muž stáhl za nohy mé tělo z ženského a začal ji sám
znásilňovat. Naše těla rychle stárla a chřadla. Vše probíhalo velice
rychle. Před chvílí znásilněná žena otěhotněla, skrz průhlednou
kůži bylo vidět, jak v jejím břiše vzniká a zvětšuje se plod. Tělo
vědce, Borise Moisejeviče, se přiblížilo k těhotné ženě, nějakou
dobu přes průhlednou pokožku pozorně prohlíželo rostoucí plod,
pak najednou strčilo svou ruku do pochvy ženy a začalo z ní vytrhávat
zárodek. Mezitím tělo Stanislava rychle snášelo kamínky
na jednu hromádku, zběsile lámalo menší stromy a ze všeho, co
popadlo, stavělo něco, co se podobalo domku. Mé tělo mu začalo
pomáhat. Když byl domek skoro hotový, mé tělo z něj začalo
Stanislava vyhánět, kladl mi odpor a naše těla se začala rvát. Když
bil mé tělo do nohou a hlavy, bolest jsem prožíval já, ten neviditelný.
Svou rvačkou jsme upoutali pozornost ostatních těl a ta
nás oba vyhnala z domku, pak se kvůli němu sama začala bít. Mé
tělo velice zchřadlo a před mýma očima se začalo rozkládat, už se
nemohlo pohybovat, leželo pod keřem a vydávalo ze sebe zápach
vyvolávající chuť na zvracení. Objevili se na něm červi, cítil jsem,
jak se po mně plazí, pronikají do vnitřních orgánů a požírají je.
Jasně jsem vnímal, jak hlodají mé vnitřní orgány, a čekal jsem
na úplný rozklad svého těla jako na vysvobození od nesnesitelného
mučení. A na jednou z druhé znásilněné ženy vypadl plod, začal
růst před mýma očima, chlapeček se postavil na nohy, udělal svůj
první nesmělý krůček, pak druhý, zavrávoral a plácl sebou na zadek…
Bolestivé pocity z jeho pádu jsem pocítil na sobě a s hrůzou
jsem pochopil, že je to mé nové tělo a bude muset žít… Žít mezi
odpornými tupohlavými těly, špinícími sebe a všechno kolem.
Pochopil jsem, že já, neviditelný, nikdy nezemřu a budu věčně
pozorovat a jasně si uvědomovat ohavnost toho, co se odehrává,
prožívat bolest fyzickou a ještě strašnější… S ostatními těly se
dělo totéž. Chřadla, rozkládala se a opět se rodila a při každém,
novém zrození si pouze střídala role. Kolem nás nezůstalo skoro
žádné rostlinstvo. Na jeho místě se objevila zrůdná stavení, dříve
čistá zátoka se proměnila ve smradlavou louži…“
Alexandr ztichl. To, co pověděl, i ve mně vyvolalo znechucení,
ale ne lítost, a řekl jsem:
„Samozřejmě, byli jste v děsivé situaci, ale dobře vám tak,
zrůdám. Proč jste obtěžovali Anastasii? Žije si jako poustevnice
v tajze, vždyť nikoho nevyrušuje, byt nevyžaduje, důchod a různé
přídavky také nepotřebuje, tak proč k ní lezete?“
Alexandr se kvůli mému výroku neurazil. Povzdechl a odpověděl:
„Řekl jsi „byli“. Jde o to… Je to neuvěřitelné, ale jde o to, že
jsem se z toho ještě úplně nedostal. Myslím, že se z toho úplně
nedostali ani ostatní muži z naší skupiny.“
„Co to znamená – nedostali? Vždyť teď klidně sedíš, prohrabuješ
klackem oheň.“
„Ano, jistě, sedím, prohrabuji, ale jasné uvědomění něčeho
strašného zůstalo. Děsí mě to. To strašné není v minulosti, děje
se to s námi dnes, teď, děje se to se všemi.“
„Možná, že se s tebou něco děje, ale se mnou a ostatními je
všechno v pořádku.“
„A nezdá se ti, Vladimíre, že situace, v které jsme se ocitli, je
přesnou kopií toho, co lidstvo činí dnes? To, co nám bylo ukázáno
v zrychleném tempu a v miniatuře, pouze odrazilo naše dnešní
skutky.“
„Nemyslím si, protože naše pokožka není průhledná a naše
těla se nám podřizují.“
„Možná, že nás někdo šetří, nedává nám možnost uvědomit
si a uvidět v plné míře, co jsme už napáchali a co vyvádíme
dál. Vždyť kdybychom si uvědomili… Uviděli svůj život s odstupem…
Kdybychom jej uviděli nezakrytý různými lživými
dogmaty, která nás zprošťují viny za to, co jsme napáchali včera
a dnes, tak to nevydržíme, zblázníme se. Navenek se snažíme
vypadat slušně a spáchané zlo se snažíme omlouvat vlastní, jakoby
nepřekonatelnou slabostí. Nevydrželi jsme pokušení, začali
kouřit, pít, někoho zabili, začali válčit na obranu nějakých ideálů,
shodili bombu. Jsme slabí. Za takové považujeme sami sebe teď.
Jsou vyšší síly, dokáží všechno, všechno řeší. A my… Právě my se
schováváme za podobná dogmata a můžeme páchat všechno, co
je libo, jakoukoliv ohavnost. Právě my, každý z nás, jenom jiným
způsobem, se sami před sebou ospravedlňujeme. Ale teď je mi zcela
jasné, že dokud mé vědomí neztratilo schopnost řídit mé tělo,
pouze já, pouze já osobně jsem zodpovědný za všechny jeho činy.
A Anastasia má pravdu, když říká: ,Dokud je člověk v těle…‘“
„Přestaň se odvolávat na Anastasii. To se našel ale chápající.
,Má pravdu.‘ A sami jste ji málem pohřbili. Škoda, že vám neukázala
něco většího, abyste se vůbec všichni zbláznili.“
Moje zlost na tu sebranku se stále zvětšovala, ale jelikož přede
mnou byl pouze Alexandr, tak jsem si všechno vyléval na něm.
„Podívej se na sebe,“ odpověděl Alexandr, „cožpak jsme kontakt
na Anastasii nezískali tvou zásluhou? A myslíš, že pouze my?
Copak si myslíš, že se podobné pokusy nebudou opakovat? Proč
jsi musel přesně uvádět jméno lodi, na které jsi plul, příjmení
kapitána? To se ale našel dokumentarista. Vždyť jsi mohl změnit
název řeky, ale neudělal jsi to, nenapadlo tě to včas. Po ostatních
ale chceš, aby chápali. Své jsem si vytrpěl, teď se po celý život
budu muset snažit pochopit smysl hrůzy, kterou jsem zažil.“
„A jakpak skončila vaše hrůza? Jak jste z ní vyvázli?“
„Sami bychom se jí nikdy nezbavili. Pro nás byla předurčena
navěky. Alespoň každý jsme měli právě takový pocit. Anastasia se
objevila mezi našimi rozkládajícími se a ještě fungujícími těly, její
pokožka nebyla průhledná, jako předtím byla oblečená do svého
starého svetříku a dlouhé sukně, začala promlouvat k našim
tělům, ale ona ji neposlouchala. Jako by naprogramovaná stále
umírala a opět se rodila a jen si mezi sebou měnila role, chování.
Tehdy Anastasia začala rychle uklízet odpadky kolem jednoho ze
stavení, které postavila naše těla. Rychle rukama posbírala rozházené
kameny a chrastí na hromádku, klackem lehce zkypřila
půdu, dotkla se rukama trávy, načechrala ji a zelená stébélka začala
vstávat. Ne všechna, ale ta, která ještě mohla vstát. Anastasia
pozorně narovnala nalomený kmen malého, asi metr vysokého
stromku, rozemnula v rukou vlhkou zeminu, omazala jí nalomené
místo, stiskla ho dlaněmi svých rukou, nějakou dobu jej držela,
pak opatrně rozevřela dlaně a kmen stromku byl rovný. Anastasia
obratně pokračovala ve své práci a na zemi téměř bez rostlinstva,
vydupané našimi těly, vytvořila malou, zvětšující se oázu.
Tělo Borise Moisejeviče přiběhlo k oáze, skočilo do trávy,
chvíli se na ní válelo, pak vyskočilo a běželo pryč. Za nějakou
dobu se vrátilo s tělem jednoho muže z ochranky. Společně vytrhli
malý stromek a začali tahat na zelenou trávu kameny a klacky,
stavět z nich další škaredé stavení. Anastasia spráskla ruce, pokusila
se jim něco říct, ale když uviděla, že její slova stále nikdo
nevnímá, ztichla. Spustila ruce a nějakou dobu rozpačitě stála, pak
klesla na kolena, zakryla si obličej rukama. Na jejích ramenech se
třásly vlasy. Anastasia plakala. Plakala jako dítě. A za okamžik opět
vzniklo sotva viditelné modravé záření. Zahnalo do země nahnědlou
mlhu našeho pekla, spojilo naše těla s naším neviditelným Já,
jenomže jsme se stále nemohli hýbat. Tentokrát již ne z hrůzy, ale
z blahodárné malátnosti modrého světla. Nad námi v nebi opět
opisovala kruh a svítila ohnivá koule. Anastasia k ní vztáhla ruce
a koule se okamžitě objevila před ní. Anastasia s ní začala mluvit
a tentokrát jsem uslyšel slova. Říkala kouli: ,Děkuji Ti. Jsi hodný.
Děkuji za milosrdenství a lásku. Lidé to pochopí, určitě všechno
pochopí, pocítí to srdcem. Nikdy neber ze Země své modré světlo,
světlo lásky.‘
Anastasia se usmívala a po její tváři stékala slzička. Ohnivé
paprsky prorazily modrou blánu a namířily k Anastasiině tváři.
Opatrně podchytily slzičku třpytící se na sluníčku a odnesly ji
jako poklad do vnitřku koule. Ta sebou škubla, opsala kolem
Anastasie kruh, spustila se na zem k jejím nohám, vzlétla do výše
a zmizela v nebi. Na zemi bylo všechno jako dřív. I my, jako
předtím, jsme stáli na svých místech. Svítilo slunce, jako dřív
tekla řeka, v dálce byl vidět les, před námi jako i předtím stála
Anastasia. Mlčky jsme pozorovali všechno kolem. Radoval jsem
se, když jsem se díval na to všechno, a myslím si, že se radovali
i ostatní. Ale mlčeli, možná proto, co prožili, nebo protože si
najednou uvědomili tu krásu kolem…“
Alexandr ztichl, jako by se stáhl do sebe. Pokusil jsem se s ním
navázat rozhovor:
„Poslyš, Alexandře, možná že se vám nic podobného tomu, co
jsi mi vyprávěl, ve skutečnosti nepřihodilo. Možná, že Anastasia
jednoduše ovládá nějakou silnou hypnózu. Četl jsem, že mnozí
poustevníci ovládají hypnózu. Možná, že vás zhypnotizovala
a měli jste vidiny.“
„Hypnóza, říkáš… Vidíš šediny v mých vlasech?“
„Vidím.“
„Tak ty se objevily právě po tom zážitku.“
„No, polekal ses v hypnotickém stavu, a proto se objevily
šediny.“
„Pokud bychom předpokládali, že to byla hypnóza, pak bychom
museli vysvětlit jinou záhadu.“
„Jakou?“
„Zával z kamenů a stromů v potoce. Zával z potoka zmizel,
nebyl tam, voda tekla volně. Ale byl tam před naší vidinou, všichni
jsme ho viděli, byl tam.“
„Hm…To jsou věci…“
„A navíc, není tak důležité, co se nám stalo. Důležitější je něco
jiného. Už nemohu být jako dřív, nevím, jak žít dál, čemu a kde
se teď mám učit. Když jsem se vrátil domů, spálil jsem množství
knih různých mudrců a učitelů z nejrůznějších zemí. Měl jsem
velkou knihovnu.“
„To jsi neudělal dobře. Měl jsi je prodat, když je nepotřebuješ.“
„Nemohl jsem je prodat. Ani mě to nenapadlo. Teď jsem si
na mudrce a učitele udělal jiný názor.“
„Co myslíš, Alexandře, není nebezpečné komunikovat
s Anastasií? Možná, že je skutečně nějak anomální. I v dopisech
někteří lidé píší, že je představitelkou jiné civilizace. A jestli je
tomu tak, pak komunikovat s ní je nebezpečné, protože nikdy
nevíš, co tato jiná civilizace má za lubem.“
„Jsem přesvědčen o opaku. Tak cítí, miluje zem, všechno, co
na ní roste a žije, že spíše my, v porovnání s ní, vypadáme jako
zatoulaní přistěhovalci.“
„Kdopak v tom případě je? Mohou to vědci nějak srozumitelně
vysvětlit? Odkud má takové množství informací, jak se jí
ukládají v hlavě, odkud jsou ty nepochopitelné schopnosti, její
paprsek?“
„Myslím si, že je třeba věřit jejím slovům: ,Jsem člověk, žena.‘
A co se týče informací, předpokládám, že žádnou informaci ve své
hlavě nedrží. Nejspíš čistota jejích úmyslů jí dává možnost používat
celou vesmírnou databanku. I její schopnosti pramení z dokonalého
informačního zabezpečení. Vesmír ji má rád, nás se obává,
proto se nám také úplně neotvírá. Naše mysl, mysl dnešního
člověka, vychovaného naší společností, je zablokovaná stereotypy
a konvencemi. Ona ji má úplně volnou. Proto je těžké předpokládat,
že tajemství spočívá právě v tom, že je člověk… Ano,
dokáže dělat neskutečné, podle našeho chápaní, zázraky, o tom
jsem se přesvědčil sám. Vždyť se tam, v době naší návštěvy, stala
ještě jedna událost, kterou jinak než zázrak nelze pojmenovat.
Je ještě významnější než to, co bylo s námi. Za pouhých dvacet
minut Anastasia před našima očima změnila fyzický stav vesnické
holčičky, změnila její osud a osud její matky, dokonce zapůsobila
na vnější vzhled opuštěné sibiřské vísky. A to všechno za pouhých
dvacet minut. Jak potom může člověk věřit horoskopům? Proto
jsem také spálil knihy s moudrými nesmysly a různými duchovními
nářky.“
„Tak vidíš, sám říkáš, že tvoří nelidské zázraky. Mystické, když
dokonce mění i horoskopy. Sama ty zázraky dělá a chce být považována
za normálního člověka. Kdyby se alespoň trochu pokusila
vypadat jako normální člověk, ale nechce. Také jsem jí říkal, chovej
se jako ostatní lidé, pak bude všechno v pořádku, ale zdá se, že
nedokáže být jako ostatní. Jinak je hezká, hodná a rozumná žena,
umí léčit lidi, porodila mi syna… Ale žít s ní jako s jakoukoliv
jinou ženou není možné. Ani si nemohu představit, jak někdo
po tom všem, co uslyšel, s ní dokáže vstoupit do intimního kontaktu.
Nikdo to nedokáže. Každý potřebuje jednodušší ženu, ne
takovou přemoudřelou. Ale za tu svou mystiku může sama.“
„Počkej, Vladimíre, něco ti povím. Jen se pozorně zamysli
nad tím, co ti řeknu. Je to neuvěřitelné, ale zkus to. Možná, že
společně to pochopíme. Možná, že… Rozumíš, Anastasia udělala
neuvěřitelný zázrak s holčičkou, ale přitom žádnou mystiku, žádný
lektvar nepoužívala. Žádné čáry, žádné šamanské triky. Udělala
tento zázrak, jen se nad tím zamysli, pouze za pomoci jednoduchých
lidských slov. Jednoduchá, obyčejná slova, ale řečená
v pravou chvíli a na pravém místě. Pokud by psychologové zanalyzovali
tento její dialog s vesnickou holčičkou, tak by pochopili,
do jaké míry je funkční z psychologického hlediska. Každý, kdo
by pronesl tato slova, by dosáhl podobného úspěchu. Ale aby nás
napadla právě taková slova ve správný okamžik, potřebujeme tu
upřímnost a čistotu úmyslů, o nichž mluví Anastasia.“
„No a nešlo by to jednoduše se tato slova naučit?“
„Známe je dávno, otázka je v něčem jiném. Otázka je, co se
skrývá za každým naším slovem.“
„Mluvíš nějak nesrozumitelně. Raději mi pověz, co se tam
u vás odehrálo. Jakými slovy lze změnit fyzický stav nebo osud
člověka?“
S čím mám souhlasit?
Čemu mám věřit?
Setkání s akademikem Michailem Petrovičem Ščetininem,
seznámení se s jeho úžasnou školou se odehrálo po druhé návštěvě
u Anastasie. Po tom, co jsem byl v této škole, ve mně skoro
nezůstaly žádné pochyby vůči Anastasiiným výrokům o výchově
dětí, vůči jejímu chování v komunikaci se synem. Ale tenkrát
v tajze se ve mně všechno proti ní bouřilo. Nechtěl jsem tomu
věřit, alespoň ne všemu.
Píši tyto řádky a vidím, jak mnozí z čtenářů řeknou, někdo
nahlas, někdo pro sebe: „Jak dlouho lze nevěřit? Vždyť se mnohokrát
přesvědčoval o tom, že má pravdu, a stejně jako natvrdlý
nedokáže pochopit nový jev.“ Dcera Polina mi poslala videokazetu
z čtenářské konference. Díval jsem se a poslouchal, jak vědec
z Novosibirska, jménem Spiranskij, přímo z jeviště řekl:
„Smysl toho, o čem mluví Anastasia, Megre není schopen
pochopit úplně. Nemá čím to pochopit.“
Nezlobím se na něj, naopak, všechno říkal velmi zajímavě, sál
jej poslouchal se zatajeným dechem a já jsem díky němu pochopil:
„Anastasia je bytost, samostatná substance.“ Proč mluvit o mně,
po celou dobu jsem se zabýval něčím jiným, ale copak ti, kteří se
zabývali vědou o zemi, o dětech a mlčeli nebo mluvili tiše, jako
by fňukali? Dokonce děti mi ve svých dopisech píší, abych se
pozorněji choval k tomu, co říká a co dělá Anastasia.
Ale ubezpečuji vás, vážení čtenáři, teď se k ní chovám mnohem
pozorněji, ale nemohu s ní nediskutovat, nepochybovat.
Nemohu proto, že nechci považovat sebe a celou naši společnost
za úplné idioty. Nechce se mi věřit, že kráčíme cestou degradace.
A proto se také snažím najít alespoň nějaké ospravedlnění našich
skutků. Nebo nepřijatelnost jejího světonázoru pro naši současnost.
A budu se o to snažit, jak jen to bude v mých silách. Vždyť
jestli to neudělám, tak budu muset uznat nejen to, že má pravdu,
ale i otřesnou situaci, v které se dnes všichni nacházíme. A pokud
bychom mluvili o existenci pekla, tak právě my si stavíme cestu
do pekla. Pojďte, rozebereme třeba situaci s výchovou dětí. Budu
mluvit o sobě a také o všech mně podobných, myslím, že je jich
mnoho.
Učil jsem se průměrně, otec mě trestal za každou čtyřku.
Trestal nejen tím, že mě nepustil ven s dětmi, nejen tím, že mi
nekoupil další hračku, ale i tvrději. A měl jsem strach. Strach větší
než z úderu řemene. Stále jsem se bál něčeho většího. Šel jsem
k tabuli, jako bych šel na popraviště. A vytrhával jsem stránky ze
žákovské knížky.
Školní roky úžasné –
kniha, sešit, zpěv.
Letí, čas je odvane,
nevrátíš je zpět.
Cožpak navždy zmizí
mílovými kroky?
Ba ne, nikdo nezapomene
na své školní roky…
Pamatujete si tato slova z písně, která nám vštěpovala, jak
jsou krásné školní roky? Vštěpovala, vštěpují. Ale vzpomeňme
si, obzvlášť my, trojkaři, vždyť nás je většina, s jakou radostí jsme
zahazovali někam dál tolik nenáviděné brašny, když začínaly
prázdniny. Jak mohou být školní roky překrásné pro dítě, které
fyziologicky potřebuje pohyb, ale žádají po něm celých čtyřicet
pět minut skoro nehybně sedět v přísně určené póze, s oběma
rukama položenýma na stůl jako všichni. Někdo, kdo je flegmatický,
pomalý, to vydrží, ale ten, který je od přírody neposedný,
temperamentní a impulzivní, jaké je to pro něj? Nelze přece brát
na všechny jeden metr, jako na roboty, bez rozmyslu. A tak sedí,
snaží se vydržet čtyřicet pět minut a po desetiminutové přestávce
– dalších čtyřicet pět. Tak to trvá měsíc, rok, deset let a východisko
je jediné – smířit se. A hlavně se smířit s tím, že se budeš
muset s něčím smiřovat po celý život. Žít, jak se patří, ženit se,
jak se patří, válčit, když je určen takový program. Věřit bezpodmínečně
tomu, co ti řeknou. Kdo bude souhlasit a smíří se, toho je
snadné řídit. A bylo by dobré, aby byli fyzicky zdraví, pro různou
fyzickou práci. Jenže oni začínají pít, užívat drogy. Zdalipak člověk
nepije a neužívá drogy proto, že se chce vytrhnout, alespoň
na okamžik, snaží se vytrhnout z klece všepodřízenosti, něčemu
nepochopitelnému pro jeho duši a srdce? Neletí rychle tyto školní
roky, trýznivě se vlečou každých čtyřicet pět minut.
Naši prapradědečci, dědečci, otcové a teď i my to pokládáme
za normální, že dítě nerozumí. A že násilí na dítěti je právě pro
jeho blaho. I teď, i v dnešní době naše děti, Váňové, Koljové,
Sašové a Mášenky, jdou také do školy, i my dnes, jako naši
předci před mnoha léty, si myslíme, že je tam vedeme ve jménu
jejich blaha, pro poznání a pravdu. A tady zastavte! Pojďme
uvažovat.
Předrevoluční doba. Ve školních lavicích sedí naši pradědečkové,
tenkrát ještě jako malé děti. Vyučují je zákonům Božím,
dějinám a učí je životu. Ty, kdo se nenašprtali a nevnímali, jak
se patří, bil přísný učitel pravítkem po hlavě a přes prsty, prý pro
jejich blaho. A tu došlo k revoluci a najednou všichni dospělí
uznali, že ve školách dětem vnucovali nesmysly. A všechno staré
odstranili ze tříd pryč a začali dětičkám sugerovat, že Boží zákony
jsou nesmyslem. Že člověk pochází z opice. Uvázali na ně rudý
pionýrský šátek, postavili do jedné řady, donutili je recitovat básně
a slavit, slavit komunizmus. A také slavili, recitovali ze všech
sil a pionýři vzdávali čest všem dospělým. „Děkujeme své vlasti
za naše šťastné dětství.“ A opět toho, kdo se příliš nesnažil, o něco
připravovali, veřejně odsuzovali a bili.
A najednou v tomtéž století, se před našima očima objevila
nová direktiva: zahodit pionýrský šátek. Postihl nás rudý mor.
A komunizmus, to je samý teror a přetvářka. Že člověk pochází
z opice? Vždyť to je úplný nesmysl. Pocházíme z něčeho jiného.
Trh! Demokracie! To je to správné!
Kde je pravda? Kde je lživé dogma – stále není úplně jasno.
Ale děti opět sedí ve školních lavicích, bez pohybu. A u tabule –
přísný učitel… Po staletí se na dětech dopouštíme duchovního
sadizmu. Jako divoké zvíře, neuvěřitelné a strašné, se snaží každé
novorozeně opět co nejrychleji zahnat do nějaké neviditelné klece.
To zvíře má své spolubojovníky, kdo jsou? Kdo se duchovně rouhá
vůči dětem, vůči každému člověku, který přijde na tento svět?
Jak se jmenuje? Jaké má povolání? A mám jenom tak jednoduše
uvěřit, že jejich jméno je učitel nebo rodič? Vzdělaný rodič? Jen
tak hned uvěřit nedokážu, a co vy?
Dnes učitelé nedostávají včas výplatu. Stávkují: „Nebudeme
učit děti.“ Řekněte mi, je to dobré nebo špatné, že člověk nedostává
svůj plat? Samozřejmě špatné. Vždyť člověk musí z něčeho žít.
Ale když mezi stávkujícími je skutečně duchovní sadista? Řekněte,
je dobré nebo špatné, že peníze nedávají tomu, kdo se vysmívá
vašemu dítěti?
Ostatně stávky učitelů mě přivedly k zajímavému zamyšlení.
Ve velkých městech jsou teď soukromé školy. Zakladatelé těchto
škol vybírají nejtalentovanější učitele, dávají jim poměrně slušný
plat – přibližně dvakrát větší než v obyčejných školách. Ne
každému rodiči se podaří umístit dítě do takové školy, i když
má na to prostředky. Protože podobných zařízení je málo. Ale
proč? Odpověď je jednoduchá: protože je málo dobrých učitelů.
Zakladatelé je nemohou najít. Pak ještě jedna otázka. Nemohou
najít učitele ani za dobrý plat, kdo v tom případě stávkuje?..
Věřte mi, prosím, v žádném případě nechci z celé naší společnosti
vyčlenit pouze učitele. Když mluvím o nich, tak mám
na mysli i sebe. Vždyť jsem mezi nimi. Vždyť jsem rodič a také
jsem nutil svou dceru učit se to, co jí přednášeli ve škole. A pak,
na začátku perestrojky, jsem se ptal:
„Jaký je učitel dějepisu, o čem teď s vámi mluví?“
A uslyšel jsem odpověď:
„Učitel mluví, ale jakoby mlčí.“
Jak jsem měl na to reagovat? A tak jsem řekl:
„No, nemudruj. Uč se.“
Teď stávkují, ale copak pouze učitelé? Stávkují doktoři, horníci,
vědci. Stávkují a píší na svých transparentech: „Pryč s vládou,
žádáme odstoupení prezidenta!“ Všichni stávkující uvažují
logicky. Když není výplata, znamená to, že vláda nestačí plnit
své povinnosti. Dnes se zdají podobné požadavky logické, ale co
zítra? Opět otázka. Třeba se zítra ukáže, že vláda a prezident byli
na straně světla, zachraňovali zem před buřiči, upíry. Možná, že
mimovolně, aniž by to sama tušila, nedávala vláda peníze sadistům,
ničitelům lidských duší, lidského těla a země, čímž riskovala
své postavení. A oni se nám představovali jako mučedníci. Dnes
mučedníci. Podle dnešních postulátů, dnešních pozic. Ale zítra
přijde někdo nový a není známo, kdo se jak ukáže.
Anastasia říká:
„Nesprávnou cestu si vybírá každý sám, odplata vždy přichází
v tomto životě, nikoliv potom. Ale každým novým dnem s východem
slunce je každému dána ta možnost uvědomit si správnost
cesty a je nám dáno právo volby. Vyber si, jakou cestou půjdeš.
Jsi člověk. Pochop svou podstatu. Jsi člověk, zrozený žít v ráji.“
Ptal jsem se:
„Kdepak je ráj? Kdo nás zavedl do bahna?“
Odpověděla mi:
„Člověk si všechno tvoří sám.“
Jenom si uvědomte, co ještě říká. Vždyť tvrdí, že teď nastoupila
doba zrychlení nějakých vesmírných procesů. A ti, jejichž
způsob života se neshoduje s přirozenými zákony bytí, budou
podrobeni zkouškám, ze začátku nejobvyklejším způsobem, srozumitelným
a jasným a tyto zkoušky pro ně budou jako dobré
znamení k uvědomění si svých činů, své cesty. Ti, kdo nedokáží
pochopit, ještě nějakou dobu budou zažívat nezdary a pak budou
nucení odejít ze života, aby se zdraví znovu zrodili až za devět
tisíc let.
A podle jejích slov to vypadá, že horníci, kteří přetrhávají žíly
země, dnešní medicína, která zasahuje do genového inženýrství,
vědci, kteří vynalezli smrtonosná zařízení, již dostali první připomínku
v podobě materiální nespokojenosti a jejich neuznání
společností. Ti z nich, kteří dnes jsou materiálně zajištění, daleko
víc trpí morálním neuspokojením, protože podvědomě cítí, že
jejich činnost je škodlivá a nikomu nic dobrého nepřináší.
Snažil jsem se Anastasii odporovat a vysvětlit, že uhlí potřebujeme
pro továrny, a ona:
„Pro jaké továrny, pro ty, které kouří a spalují vzduch, předurčený
pro dýchání člověka, pro ty, které lijí surové železo, aby
vyrobili samopal a kulky?“
Jinými slovy, tvrdí, že námi vytvořený systém umělého zabezpečení
života je nedokonalý, že všechny jeho objevy se teď budou
obracet v kataklyzmata. Narušená země pod velkými městy, kde
přirozené podzemní proudy vody a čisté prameny tryskající ze
země nahradil systém potrubí, kohoutků, se nemůže obnovovat
sám a hnije, nese tuto hnilobu do kohoutku každému obyvateli
města.
Anastasia ještě říká:
„Nastane doba, kdy lidstvo pochopí. Kdy největší vědec přijde
k babičce na zahrádku. Vyhladovělý poprosí babičku o rajče
k jídlu. Vědec i jeho výtvory ta babička dnes nepotřebuje. Babička
o nich ani nechce vědět. Klidně si žije i bez vědce. A on bez ní
nemůže přežít. Žije v iluzorním světě, neplodném, který nikam
nevede. Ona – v souladu se zemí a s celým vesmírem. Vesmír ji
potřebuje, vědce – ne.“
Snažil jsem se jí oponovat tím, že když nebudeme vyrábět
zbraně a budeme se zabývat pouze zemí, tak oslábneme a snadno
si nás podmaní technicky vyvinuté státy, které zbraně mají.
„Mají problém, jak zachránit sebe sama od vlastních zbraní!
Jimi zrozených sociálních kataklyzmat.“
„Ano, zahodí všechno a s kulomety se vrhnou na zahrádky
k našim babičkám, k tvým zahrádkářům, a ti nebudou mít kulomety,
aby se ubránili.“
„A stihnou to? Co myslíš? Nepoperou se mezi sebou kvůli
babičkám?“
A z toho také vyplývá, že když člověk nebude diskutovat
s Anastasií a přijme s důvěrou to, co říká, tak bude muset uznat,
že je úplný idiot a červ, požírající plod. Je těžké to přiznat.
A proto, třebaže ne zcela rozumím Anastasii, se snažím najít
alespoň nějaké ospravedlnění toho, co pácháme. A když nenajdeme
rozumná ospravedlnění a uznáme vratkost své cesty,
pak… A co pak? Pojďme, přemýšlet společně. Možná, že skutečně
stojí za to, dát možnost některým dětem vyrůst bez našich
postulátů a pak se jich zeptat, kam, jakou cestou máme kráčet?
Vždyť Anastasia říká, že děti, které nezmrzačíme duchovně,
najdou možnost, jak zachránit nás a sebe, přesněji řečeno nalézt
od věků daný ráj.
Zdá se, že v našem světě je všechno jednoduché a zároveň
i není. Ale proč, řekněte, proč bychom nemohli rozšířit zkušenosti
školy akademika Ščetinina? Proč nezřídit alespoň jednu
podobnou školu v každém krajském městě? Jak vidíme, není to
právě jednoduché. Prosil jsem Ščetinina, aby zřídil takovou školu
v Novosibirsku. Souhlasil. Ale kdo zajistí budovu? To je otázka.
Zeptal jsem se Ščetinina:
„A kdyby se v jiných městech našli lidé, kteří se postarají
o materiální stránku, mohl byste založit v různých městech alespoň
jednu školu?“
„Tak hned to nepůjde, Vladimíre.“
„Proč?“
„Nenajdeme tolik učitelů.“
A opět myšlenka: copak to znamená „nejsou učitelé“? Kdopak
v tom případě stávkuje?
Škola akademika Ščetinina je státní škola. Je to bezplatná
škola Ministerstva školství Ruské federace. Proč se ale nachází
v horách, v soutěsce? Proč? A proč na akademika Ščetinina stříleli?
Proč zabili jeho bratra? A proč ji kozáci pomáhají střežit? Komu se
nelíbí? Komu překáží? Pozvali mě do státní Dumy do výboru pro
školství. Přečetli si první knihu „Anastasia“, pak druhou a našli se
i tam lidé, kteří pochopili a shodují se s tím, co řekla Anastasia.
Jsou to dobří lidé. Začal jsem vyprávět o Ščetininovi, ale dobře
znají i jeho, vyjadřovali se o něm s úctou.
„Tak v čempak to vězí?“ ptal jsem se. „Proč se nic nemění
ve státním školství? Děti se stále trápí, jdou k tabuli jako na popraviště.
A nehybně sedí ve školních lavicích.“
Odpověď byla pro mě smutná. A bohužel tragická pro ty, kdo
jsou dnes ještě dětmi. Je to paradoxní, ale právě učitelé se stali
nepřekonatelnou bariérou, jak jsem to pochopil, když jsem uslyšel
smutnou odpověď:
„Kam, prosím vás, dáme to množství vědeckých znalostí,
všechny ty tituly, nesčetné kandidátské práce o výchově dětí? Co
s vědeckými ústavy? Vždyť vypracovaly systém. Mechanizmus je
spuštěn a setrvačník tak najednou zastavit nelze. Každý, kdo má
za sebou doktorát, a obzvlášť ten, který má titul profesora, se bude
snažit hájit své názory.“
A ještě jsem se dozvěděl, jak jedna poslankyně z naší Dumy
po návštěvě Ščetininovy školy zarmouceně řekla:
„V té škole ničemu nerozumím, je nějaká zvláštní, podobá
se sektě.“
Nevěděl jsem, co konkrétně znamená slovo sekta. Až potom
jsem se podíval do slovníku, kde se uvádí následující:
Sekta – lat. secta – učení, směr, škola –
1. náboženská organizace, skupina, která odbočila od vládnoucí
církve.
2. izolovaná skupina lidí, kteří se uzavřeli ve svém úzkém
skupinovém zájmu.
Nechápu, co těmito slovy myslela poslankyně, ale na Ščetininovu
školu se ani první ani druhé moc nehodí. A když se izoloval,
tak od toho dobrého, nebo od špatného? Myslím si, že
jestli se od něčeho izoloval, tak od sadistického chování k dětem.
A o Dumě, jejíž poslanci vydávají podobné výroky, nemohu nic
říci. Ať čtenáři popřemýšlí, do jaké míry se hodí k některým frakcím
Dumy defi nice izolovaná skupina lidí, kteří se uzavřeli ve svém
úzkém skupinovém zájmu. Tak tedy sekta?
Na Ščetinina stříleli, ale on je muž. Teď možná kozáci alespoň
nějak pomohou. I Anastasia řekla, že bude chránit nové klíčky.
Teď jsem pochopil, ať i ona zatím nevychází ze své tajgy. Kdyby
byla trochu agresivnější, tak by mohla hodit svým paprskem
po kandidátských pracích, po titulech, po různé hnilobě. Ale
nechce. Je třeba, prý, klidněji. Je třeba měnit vědomí.
A je to. Co si o výchově dětí a o současných školách myslím,
to jsem také napsal. Nejspíš to vypadá chaoticky, ne příliš
upřímně. Nevypadá to moc upřímně proto, že o naší škole jsem se
vůbec chtěl vyjádřit ruským sprostým výrazem. Ale po seznámení
s Anastasií se u mě objevil nějaký nový styl psaní, ne každé slovo
se do něj hodí.
A ještě bych chtěl říci učitelům, všem těm, kteří i přes ten
systém dokázali dát dítěti alespoň trochu lásky a slovy Ščetinina:
„zapojit dítě do přirozeného kosmického procesu“, děkuji vám!
A hluboká poklona.
* * *
Ještě jsem z toho, co říká Anastasia o výchově dětí, pochopil
následující: na prvním místě je uvědomění, že dítě je osobnost.
Ve srovnání s námi, dospělými, je dítě samozřejmě fyzicky slabší,
ale nesrovnatelně lepší. Je čisté, nespoutané postuláty. A dříve,
než mu budeme do hlavy cpát různé poučky, měli bychom sami
o světě něco chápat. Sami! Sami bychom měli popřemýšlet! Aspoň
na nějakou dobu zapomenout na cizí postuláty.
A my, podnikatelé, budeme muset nějak sami v každém městě
hledat učitele, pomáhat ve vytváření materiálních podmínek školy
a učit tam své děti a vnoučata.
O kontaktérech
Plynul den za dnem a já jsem si pro sebe stále nemohl najít
žádnou práci. Anastasia kdesi běhá, je pořád v jednom kole. Syn,
i když je zatím úplně malinký, za pomoci svých divokých chův
všechno překrásně zvládal. Je to zvláštní, ale vypadá to tak, že lidé
všechno navymýšleli jen proto, aby měli co na práci. A tady si
klidně choď lesem a jen přemýšlej. A tak jsem chodil a přemýšlel.
Přišel jsem opět k jezeru a posadil jsem se na své oblíbené místo
u cedru. Díval jsem se na balíček s dopisy čtenářů a pomyslel
jsem si: „Musím požádat Anastasii, aby mi odpověděla na všechny
otázky.“ Když se přiblížila, tak jsem jí řekl:
„Vidíš dopisy čtenářů? Všechny jsem roztřídil podle otázek.
Otázky o výchově dětí, různé návrhy, o náboženství, o předurčení
Ruska, o válkách, básně a přání, dopisy od kontaktérů. Vidíš?“
„Ano, vidím.“
A v první řadě jsem se zeptal Anastasie na kontaktéry:
„Jsou lidé, kteří o sobě říkají, píší to tady v dopisech, že komunikují
s mimozemskými civilizacemi, s nějakými osobnostmi
z minulosti, slyší různé hlasy, zapisují různé informace, které jim
předává nejvyšší vesmírný Rozum. U nás se vydávají knihy o kontaktérech
ve velkých nákladech. Například existuje jedna žena
– spisovatelka Blavatská, napsala několik rozsáhlých knih. A známá
rodina Roerichů také píše knihy a maluje obrazy. V různých
zemích se čtou jejich knihy a pořádají se výstavy jejich obrazů.
Někteří lidé se lekají, bojí, když slyší hlasy. Podívej, tady je dopis
od holčičky z města Klincy, které nějaký hlas říká, že je moudrý
učitel a že ho musí poslouchat. Holčička se bojí a prosí o pomoc.
Skutečně tito lidé s někým komunikují? A pokud ano, jakpak
to probíhá?“
„Co je to podle tebe mimozemská civilizace, Vladi míre?“
„No, obyvatelé nějaké jiné planety, hvězdy nebo něco neviditelného,
co žije vedle člověka. Jestli komunikují s osobnostmi,
které žily dřív, tak to znamená, že tyto osobnosti žijí v nějakém
neviditelném světě.“
„Každý člověk, Vladimíre, je uspořádán takovým způsobem, že
má přístup k celému vesmíru, jak viditelnému, tak i neviditelnému.
Každý člověk může komunikovat s kým nebo s čím se mu bude
chtít. Komunikace probíhá podle principu vašeho radia. Mnoho
stanic vysílá všemožné informace, ale co má poslouchat, rozhoduje
majitel radiopřijímače. Člověk je současně jak radiopřijímač, tak
i jeho majitel. A záleží na uvědomělosti, citech a čistotě, jaká stanice,
jaký pramen v něm najde své znění. Obvykle ke konkrétnímu
člověku přichází ta informace, kterou je schopný si uvědomit, pochopit
a použít. A všechno by mělo probíhat klidně, bez dotěrného
důrazu na vznešenost. Když někomu vykládají o vlastní velikosti,
snaží se působit na pýchu: jsem velký, ale ze všech jsem vybral tebe,
budeš mým žákem, také se povzneseš nade všechny. Zpravidla
takto hovoří méněhodnotné, bezduché bytosti. Není jim dáno
být v těle, a proto se snaží stěsnat lidskou duši a ovládnout cizí
tělo. Působí na rozum, pýchu a strach člověka před nepoznaným.“
„Ale jak se jich zbavit, ptají se mnozí čtenáři?“
„Tak to je jednoduché, sami jsou bojácní, primitivní. Je třeba
je varovat: ,Odejdi, neodejdeš-li, spálím tě svou myšlenkou.‘
Velmi dobře vědí, že lidská mysl je mnohem silnější než ony.
Nebo se může žvýkat lísteček vlaštovičníku. Nejdřív jej musí člověk
položit na dlaň a myšlenkou mu říci: ,Zbav mě, lístečku,
všelijaké nečistoty.‘ “
„A co když větší počet lidí si bude chtít promluvit s jedním
zdrojem? Co s tím udělat? Podívej, tady v dopisech píší, že komunikují
s tebou, je to pravda? A když ano, tak jak zvládáš jim všem
odpovědět? Vždyť je jich mnoho, všichni ubezpečují, že hovoří
bezprostředně s tebou a ty jim odpovídáš.“
„Každý své myšlenky produkuje sám. A ony žijí, nikam nemizí.
Myšlené mnou a tebou je také v prostoru, je v prostoru
i má touha, mé myšlenky a může je slyšet každý, kdo bude chtít,
mnozí lidé mohou slyšet současně, otázka je, k jakému zkreslení
dojde v přijímači.“
„Co znamená „zkreslení“? Na čem závisí?“
„Na čistotě toho, kdo přijímá. Představ si, Vladimíre, že slyšíš
řeč v obyčejném přijímači. Ale namísto některých slov pronikají
nějaké šumy a některá slova jsou pro tebe neznámá, nejsou ti jasné
pojmy, které za nimi stojí. Co uděláš?“
„Pokusím se domyslet sám, jakými slovy mám doplnit nesrozumitelná
místa.“
„Samozřejmě. Ale slovo, které doplníš, může znehodnotit
znějící myšlenku, změnit a nasměrovat ji opačným směrem.
Pouze vlastní čistota je schopná slyšet pravdu bez zkreslení.
A pokud je nedostatečná – tvá čistota a tvé naladění – tak není
třeba obviňovat zdroj. Stejně tak ve vašem životě, v materiálním
světě: ze všech stran zní množství zdrojů, snažících se o nárok
na pravdu, chtějí ovládnout tvůj rozum a vůli, utvářet tvůj život
ve svůj prospěch. Ale je na tobě, zda je budeš poslouchat nebo
ne. Máš svobodu rozhodovat sám a není třeba si na někoho
stěžovat.“
„Připusťme, že je to tak, a co když zazní otázka, na kterou
ve vesmíru není odpověď? Například ti někdo položí otázku a tvé
myšlenky, které by odpověděly, v prostoru nejsou, nevytvořila jsi
je, co se stane potom?“
„Otázka, na kterou ve vesmíru není odpověď, okamžitě
ve všem zrychlí posun. Dosáhne všech koutků, jako zářivý blesk,
jako zvonění, uvede všechno do pohybu, dojde ke spojení protikladů,
zrodí se odpověď, kterou člověk dokáže uslyšet.“
„Znamená to, že hned, osobně, bezprostředně uslyšíš otázku,
uvidíš toho, kdo se táže?“
„Otázku uslyším stejně jako ostatní. Ale bohužel po dobu
mnoha tisíců let lidstvo dává stejné otázky, na které existují odpovědi,
ale málokdo je slyší.“
„Tak jak se v tom vyznat? Kdy pramen nese pravdu nebo spíše,
kdy se pravda vnímá bez šumu? Vždyť v uších nemáme šum, když
slyšíme zvuky zvenčí. Říkáš, že odpověď se rodí jakoby v podobě
vlastních myšlenek. Ale jak poznat, zdali ten hlas je pro dobro
nebo zlo? Vždyť všichni, kdo slyší nějaké hlasy, si myslí, že slyší
právě Vyšší Rozum.“
„Když v tobě zní nejenom slovo, když najednou vzplanul cit,
emoce, slzy radosti, když cítíš teplo, vůně a zrodily se v tobě tóny,
když cítíš v sobě vzplanutí, potřebu k tvoření a touhu se očistit,
pak si buď jistý, že jasně slyšíš myšlenky Světla. Když k tobě
přichází studená informace, nařízení nebo povel, byť i mluvící
o blahu, vypadá moudře, dokonce nejmoudřeji, představuje se
jako nejvyšší a nejmocnější zdroj, tak věz, že za blahem stojí zlo,
bytost, která tě učí konat v její prospěch, bytost, které není dáno
vtělit se do dokonalosti.“
Máme všichni odejít do lesa?
„Anastasie, je tady ještě jeden problém. Někteří čtenáři chtějí
žít tak, jak žiješ v tajze ty. Jedni se chtějí dostat k tobě a prosí,
aby jim někdo ukázal cestu, druzí zas chtějí založit v tajze osadu.
A píší do Moskevského střediska „Anastasia“ své návrhy jak to
udělat. Ostatně jsem četl, že ve světě již existují takové osady,
v nichž žijí lidé z měst, kteří opouští své byty a usazují se v přírodě
jako komunita. Takové osady jsou již v Indii, v Americe a také
u nás v Rusku, například v Krasnojarském kraji. A lidé se tě ptají,
jak lépe realizovat své úmysly.“
„Pročpak odcházet na jiné místo?“
„Jak to proč? Lidé odchází ze špinavých měst, kde je znečištěný
vzduch, hluk a spěch. Stěhují se na čistá, ekologicky čistá
místa, aby se sami očistili.
„A kdo má uklízet tam, kde vznikla špína? Jiní?“
„Nevím kdo. Ale copak je to špatné, když se u člověka objevilo
přání žít na čistém místě v přírodě?“
„Přání je dobré, otázka však spočívá v něčem jiném. Když
člověk šířící kolem sebe špínu přichází na čisté místo, tak ji přináší
s sebou. Člověk by měl nejdřív uklidit tam, kde našpinil, tím se
očistí od svých hříchů.“
„Takže je třeba všechno začít úklidem? A jak podle tebe bude
všechno probíhat?“
„Na začátku všeho je uvědomění, usilování myšlenky, jako
pramen nachází optimální cestu. V Rusku vše v dnešní době probíhá
právě tímto způsobem, jen se podívej pozorně, Vladimíre.
Není to nadarmo, není to jen tak a není to náhoda, že dnes o továrny
s kouřícími komíny není zájem a že se uvolňuje stále méně
prostředků na armádu, ale především nepovažujeme za hrdiny
ty, koho lze nařknout z vandalizmu, kdo svými skutky znečišťoval
zem. Není třeba odcházet do lesa. Toho, kdo tam přijde,
lesní prostor přijme s ostražitostí a dlouho bude studovat jeho
úmysly, zvyky a způsob života. Ten, kdo takto přijde do lesa není
významnější než zahrádkáři, kteří na neobdělané půdě vlastnoručně
vypěstovali sad, spíš naopak. Zná je a miluje je každá bylinka
na jejich pozemku a snaží se jim odevzdat vesmírné teplo. A city
těch lidí, kteří vytvořili oázu ráje a vtělili dobro své duše mezi
pomíjivost a temno odumřelosti, jsou upřímné.“
„Copak se ale stane s městy? Kdo je bude udržovat v normálním
stavu? Vždyť se ve městech bude všechno rozpadat, hnít
a rozkládat se.“
„Náhlý přechod od jednoho k druhému není přípustný, je
vždy bolestivý, právě proto je zapotřebí klidnější pohyb, který
vidíme v dnešní době. Je překrásný a do budoucna bude ještě
překrásnější.“
„Anastasie, ty se snad nezměníš. Stále si ze všech zahrádkářů
děláš modly. Ale o duchovnu skoro nemluví, jak to dělá množství
různých sdružení, duchovních organizací.“
„K čemu jsou slova, když jejich činy jsou vskutku svaté.“
„Ještě jsou tady další dopisy. Jeden člověk jich poslal dokonce
pět. Tvrdí, že slyší hlas a také mu to říká virgule, že jej zveš do tajgy.
Snaží se proniknout k tobě. V dopisech mi vyhrožuje, byl
v Moskevském centru u Alexandra Solnceva. Tvrdí, že tě schováváme,
a žádá, aby mu někdo zorganizoval cestu za tebou do tajgy.
Takových je víc, co jim odpovíš? Víš, myslím si, že jsou do tebe
zamilovaní. Myslí si, že společně s tebou by měli konat dobro.“
„Všem, kdo je upřímný, odpovím: děkuji vám za lásku. Ale
do tajgy jsem nikoho nezvala. Co byste tady dělali? Co s sebou
přinesete? Jestli vaše úmysly jsou čisté, tak ať se vtělí tam, kde
žijete. Ať všechny kolem vás osvítí láska.“