 |
Autor: Vladimír Megre |
Úryvek z knihy:
A na zemi bude dobro
„Na jednom ruském statku žila svorná rodina. Manželé
a dvě děti. Chlapec Konstantin, asi osmiletý, a holčička Dáša,
tak pětiletá. Jejich otec byl považován za jednoho z nejtalentovanějších
programátorů Ruska. Ve své pracovně měl několik
moderních počítačů, na nichž sestavoval programy pro vojenskou
správu. Občas, ponořený do práce, vysedával u počítače
i po večerech.
Členové rodiny, zvyklí se večer scházet, šli za ním do pracovny
a tam si tiše dělali každý své. Manželka si sedala do křesla a vyšívala.
Syn Konstantin četl nebo si kreslil, vytvářel krajiny nových
osad. Jen pětiletá Dáša si ne vždy nacházela činnost pro duši
a tehdy si sedala do křesla tak, aby viděla na všechny své blízké,
a dlouho si každého pozorně prohlížela. Občas zavírala oči a tehdy
její tvář vyjadřovala celou škálu pocitů.
V ten večer, navenek obyčejný, seděla rodina v otcově pracovně,
kde každý dělal své. Dveře pracovny byly otevřené, a proto
48
z dětského pokoje, jenž se nacházel vedle pracovny, všichni slyšeli
kukání starožitných hodin s me chanickou kukačkou. Obvykle
kukačka kukala pouze ve dne, ale teď byl večer. Proto se otec
odtrhl od své práce a po díval se na dveře, ostatní členové rodiny
se udiveně dívali tím směrem, odkud se před chvílí donesl zvuk.
Jen malinká Dáša seděla v křesle se zavřenýma očima a ničeho
si nevšímala. Na jejích rtech hrál úsměv jednou sotva viditelný,
podruhé zřetelný. Najednou se opět rozeznělo kukání, jako by
někdo byl v dětském pokoji, nařizoval ručičky hodin a nutil mechanickou
kukačku neustále kukat a zvěstovat další hodinu. Ivan
Nikiforovič, tak se jmenoval otec rodiny, se otočil se svým křeslem
směrem k synovi a řekl:
,Kosťo, běž tam, prosím, zkus zastavit hodiny, nebo je oprav.
Tolik let nám dědečkův dárek sloužil. To je nějaká zvláštní porucha…
Opravdu zvláštní… Zkus ji opravit, Kosťo.‘
Děti vždy poslouchaly. Nedělaly to z bázně před trestem, nikdy
také nebyly trestány. Kosťa a Dáša milovali a uctí vali své
rodiče. Největší radostí pro ně bylo dělat něco společně s rodiči
nebo plnit rodičovskou prosbu. Když Kosťa slyšel otcovu prosbu,
ihned se zvedl, ale do dětského pokoje k údivu matky a otce
nešel. Stál a díval se na mladší sestru sedící v křesle se zavřenýma
očima. Z dětského pokoje se stále neslo kukání. Ale Kosťa stál
a ustavičně pozoroval svou mladší sestru. Galina – matka rodiny
– se znepokojeně dívala na ztuh lého syna. Najednou se zvedla
a polekaně vykřikla:
,Kosťo… Kosťo, co je to s tebou?‘
Osmiletý syn se otočil k matce, udivený jejím leknutím, a odpověděl:
,Se mnou je všechno v pořádku, maminko, chtěl bych splnit
otcovu prosbu, ale nemohu.‘
,Proč? Nemůžeš se hýbat? Nemůžeš vejít do svého pokoje?‘
,Mohu se hýbat,‘ a na důkaz toho zamával Kosťa rukama
a zadupal nohama, ,ale jít do pokoje je zbytečné, vždyť ona je
tady a je silnější.‘
,Kdo je tady? Kdo je silnější?‘ stále více se znepokojovala matka.
,Dáša,‘ odpověděl Kosťa a ukázal na mladší sestru, jež seděla
v křesle se zavřenýma očima a usmívala se. ,To ona přeřazuje
ručičky. Pokoušel jsem se je vrátit na původní místo, ale mně se
to nedaří, když ona…‘
,Co to říkáš, Kostěňko? I ty i Dášenka jste před námi, vidím
vás, jakpak můžete být tady a zároveň hýbat ručičkami hodin
v jiném pokoji?‘
,No ano, tady,‘ odpověděl Kosťa, ,ale myšlenka je tam, kde
jsou hodiny. Jenomže její myšlenka je silnější. Proto také kukají,
dokud její mysl zrychluje ručičky. Poslední dobou si tak hraje
často. Říkal jsem jí, aby to nedělala. Věděl jsem, že se můžete
znepokojit, ale Dáša stejně, jakmile se zamyslí, ihned začne něco
vyvádět…‘
,Nad čím se Dáša zamýšlí?‘ vstoupil do rozhovoru Ivan
Nikiforovič. ,A proč jsi nám o tom nic neřekl dříve, Kosťo?‘
,Vždyť to sami vidíte, jak se zamýšlí. Ručičky hodin – to není
podstatné, takhle se jenom baví. Také to dokážu – hýbat ručičkami,
když mi nikdo nepřekáží. Jenom se neumím zamýšlet jako
Dáša. Když přebývá v zamyšlení, její mysli nelze zabránit.‘
,Nad čím se zamýšlí? Víš o tom, Kosťo?‘
,Nevím. Tak se jí zeptejte sami. Já ji teď přeruším, aby neprovedla
něco dalšího.‘
Kosťa se přiblížil ke křeslu, v němž seděla jeho mladší sestra,
a trochu hlučněji než obvykle, zřetelně pronesl:
,Dášo, přestaň dumat. Jestli nepřestaneš, tak s tebou nebudu
mluvit celý den. A vůbec, polekala jsi mámu.‘
Řasy malé holčičky se zachvěly, hodnotícím pohledem přešla
všechny přítomné v pracovně a jako by se vzpamatovala, vyskočila
z křesla a omluvně sklonila hlavu. Kukání přestalo a nějakou dobu
bylo v pracovně naprosté ticho, které přerušil omlouvající se hlas
malé Dáši. Zvedla hlavičku, podívala se na mámu a otce zářícíma
laskavýma očima a pronesla:
,Maminko, tatínku, promiňte mi, jestli jsem vás polekala.
Ale já musím, moc, moc to musím domyslet. Teď nemohu přestat.
A zítra, až si odpočinu, budu pokračovat.‘ Rty holčičky se
zachvěly, zdálo se, že se hned rozpláče, ale ona pokračovala: ,Ty,
Kosťo, se mnou nebudeš mluvit, ale já se stejně budu zamýšlet,
dokud to nedomyslím.‘
,Pojď ke mně, dceruško,‘ řekl Ivan Nikiforovič ve snaze být
zdrženlivý, natáhl ruce k dceři a rozpřáhl je, aby ji mohl obejmout.
Dáša se vrhla k otci. Poskočila a objala jej kolem krku, chvíli
se tiskla k jeho tváři, potom sklouzla z kolenou, postavila se vedle
a přitiskla se k němu hlavičkou.
Ivan Nikiforovič z nějakého důvodu těžce skrýval své dojetí,
pak promluvil k dceři:
,Nerozrušuj se, Dášenko, máma se už nepoleká, když se zamyslíš.
Jenom řekni, o čem přemýšlíš. Co musíš rozhodně domyslet
a proč se ručičky hodin hýbou rychleji, když myslíš?‘
,Chci, tatínku, udělat tak, aby všechno příjemné trvalo dlouho
a nepříjemné málo a neznatelně nebo vůbec nebylo, tak to chci
domyslet, aby ručičky přeskakovaly nepříjemné.‘
,Ale vždyť všechno příjemné a nepříjemné nezáleží na hodinových
ručičkách, Dášenko.‘
,Já vím, že ne, tatínku. Pochopila jsem, že to nezáleží na hodinových
ručičkách. Ale já s nimi zároveň hýbu, abych cítila čas.
Kukačka odpočítává rychlost mé myšlenky, protože já to musím
stihnout… Proto také hýbu ručičkami.‘
,Jak to děláš, Dášenko?‘
,Jednoduše. Krajíčkem myšlenky si představuji ručičky hodin,
potom si pomyslím, že je třeba, aby se hýbaly rychleji, pohybují
se rychleji, když začínám rychle myslet.‘
,Čeho chceš dosáhnout, dceruško, když posouváš čas? Čím
se ti nelíbí přítomný?‘
,Líbí se mi. Nedávno jsem pochopila, že čas za to nemůže. To
lidé sami kazí svůj čas. Ty, tatínku, sedíš u svého počítače a potom
na dlouho odjíždíš. Kazíš čas, když odjíždíš.‘
,Já? Kazím? Jak?‘
,Čas je dobrý, když jsme spolu. Když jsme spolu, pak bývají
velice příjemné minutky a hodiny, a dokonce i dny. Tehdy
se všechno kolem raduje. Pamatuješ se, tatínku, když jabloňka
teprve začínala rozkvétat… Uviděli jste s mámou první kvítečky
a ty jsi mámu popadl a začal s ní kroužit. Maminka se smála
tak zvonivě, že se radovalo všechno kolem, lístečky a ptáčci se
radovali. A vůbec jsem se neurazila, že jsi ne kroužil se mnou,
ale s maminkou, protože moc miluji naši maminku. Společně
se všemi jsem se radovala z takového času. Ale potom nastal jiný
čas. Teď jsem pochopila, že ty jsi ho udělal jiný. Odjel jsi od nás
na dlouho. Na jabloňce se už začala objevovat malá jablíčka. Stále
jsi byl pryč. A ma minka chodila k této jabloňce a stála tam sama.
Ale nikdo s ní nekroužil a nesmála se zvonivě a nic kolem nemělo
proč se radovat. A maminka má úplně jiný úsměv, když tu nejsi.
Smutný úsměv. Takový čas je špatný.‘
Dáša mluvila rychle a s rozechvěním. Najednou se jako by
zarazila z něčeho uvnitř a vypálila:
,Nesmíš čas zhoršovat, když je krásný… Tatínku!‘
,Dášo… V něčem máš pravdu… Samozřejmě… Ale nevíš
všechno o době, v které my všichni… V které žijeme,‘ popleteně
mluvil Ivan Nikiforovič. Byl rozrušený. Potřeboval nějak vysvětlit
své odjezdy. Srozumitelně to objasnit své malé dceři. Ale nenašel
nic lepšího, než vyprávět jí o své práci a ukazovat na počítači
schémata a modely raket.
,Pochop to, Dášenko. Je nám tady samozřejmě dobře. I těm lidem,
kteří žijí s námi v sousedství, je také dobře. Ale ve světě jsou
jiná místa, jiné státy. A tam je mnoho různých zbraní… Abychom
ubránili náš překrásný sad, sady a domy tvých kamarádek, tátové
občas odchází. Náš stát také musí mít mnoho moderních zbraní,
aby se ubránil… A nedávno… Dášenko… Rozumíš, nedávno
v jiném státě, ne v našem, vynalezli novou zbraň… Zatím je silnější
než ta naše… Tady se podívej na monitor, Dášenko,‘ Ivan
Nikiforovič ťukl na klávesnici a na monitoru se objevilo zobrazení
rakety neobvyklého vzhledu.
,Tady, Dášenko, podívej se. Je to velká raketa a na jejím trupu
je padesát šest malých raket. Na povel člověka velká raketa vzlétá
a směřuje k určenému bodu, aby tam zničila všechno živé. Je
velice těžké tuto raketu sestřelit. Pokud se k ní přiblíží jakýkoliv
předmět, aktivuje se palubní počítač, od trupu se odděluje jedna
z malinkých raket a ničí tento předmět.
Malinká raketa má větší rychlost, poněvadž na začátku startu
využívá setrvačnost velké rakety. Aby se dalo sestřelit jedno takové
monstrum, je třeba nasměrovat proti němu padesát sedm raket.
Země, jež vyrobila nosnou raketu, má zatím pouze tři vzorky.
Jsou pečlivě schované na různých místech, v dolech, hluboko pod
zemí, ale na povel vyslaný pomocí radiových vln mohou vzlétnout.
Menší skupina teroristů již vydírá řadu států, vyhrožuje jim
velkým zničením. Musím rozluštit program palubního počítače
nosné rakety, Dášenko.‘
Ivan Nikiforovič se zvedl a začal chodit po pokoji. Dál rychle
mluvil a stále více se nořil do svých myšlenek o pro gramu, jako
by zapomněl na svou dceru stojící u po čí tače. Najednou se rychle
přiblížil k monitoru, na němž byl zobrazen vnějšek rakety, ťukl
na klávesy a na obrazovce monitoru se objevilo schéma palivového
systému raketového komplexu, potom schéma radarového
zařízení, opět celkový pohled. Ivan Nikiforovič měnil zobrazení
a již si nevšímal své malé dcerky. Uvažoval nahlas:
,Zjevně zásobili každý segment lokálním zařízením. Ano, samozřejmě,
každý. Ale program se nemůže lišit. Program je stejný…‘
Najednou vedlejší počítač vydal poplašný zvuk, jako by vyžadoval
okamžitou pozornost. Ivan Nikiforovič se otočil k monitoru
a ztuhl. Na monitoru blikalo a stále se opakovalo sdělení následujícího
obsahu: „Poplach X“, „Poplach X“. Rychle ťukl na klávesy
a na obrazovce se objevil člověk ve vojenské uniformě:
,Co se stalo?‘ zeptal se ho Ivan Nikiforovič.
,Zaznamenali jsme tři podivné výbuchy,‘odpověděl voják. ,Byl
vydán povel uvést celý obranný komplex do pohotovosti číslo
jedna. Pokračují výbuchy menší síly. V Africe došlo k zemětřesení.
Nikdo to není schopen vysvětlit. Podle informační služby všechny
vojenské bloky planety jsou uvedeny do pohotovosti číslo jedna.
Útočící strana není určena. Výbuchy pokračují, pokoušíme se to
objasnit. Všem pracovníkům našeho oddělení bylo nařízeno přistoupit
k ana lýze situace,‘ rychle a vojensky přesně mluvil člověk
z obra zovky monitoru a na konci dodal, tentokrát již s nějakým
zvoláním:
,Výbuchy pokračují, Ivane Nikiforoviči, výbuchy pokračují,
přepínám…‘
Obraz člověka ve vojenské uniformě zmizel. A Ivan Nikiforovič
se stále díval na zhaslou obrazovku a usilovně přemýšlel.
V zamýšlení se pomalu otočil ke svému křeslu, vedle něhož pořád
stála malá Dáša, a zachvěl se díky neuvěřitelné domněnce.
Uviděl, jak jeho malá dcera přimhouřila oči a bez mrknutí se
dívala na obrazovku se schématem moderní rakety. Najednou
sebou její tělíčko trhlo, Dáša s úlevou vydechla, zmáčkla klávesu
„Enter“, a když se objevilo zobrazení další rakety, opět přimhouřila
oči a zamířila na ni svůj soustředěný pohled. Ivan Nikiforovič
stál jako ochrnutý, neměl sílu se pohnout z místa a jen si v duchu
horečně opakoval tutéž otázku: ,Skutečně je vyhazuje do povětří?
Vyhazuje je do povětří svou myšlenkou, protože se jí nelíbí. Ona
je ničí? Opravdu? Ale jak?‘ Chtěl zastavit svou dceru a obrátil se
na ni, ale nedokázal pronést ani slovo nahlas, pouze šeptal: ,Dášo,
Dášenko, dceruško, zastav se!‘
Kostík, jenž pozoroval celou tuto scénu, se najednou rychle
zvedl, přiběhl k mladší sestře, lehce ji plácl na zadeček a rychle
pronesl:
,Tak teď jsi, Dášo, polekala i tátu. Teď s tebou nebudu mluvit
dva dny. Jeden den za mámu, druhý za tátu. Slyšíš? Slyšíš, říkám,
že jsi polekala tátu.‘
Dáša se pomalu probírala ze svého soustředěného stavu, otočila
se k bratrovi a již nepřimhouřeným pohledem, ale prosícím
a omluvným, se mu začala dívat do očí. Kosťa uviděl Dášiny oči,
jež se naplňovaly slzami, položil ruku na její ramínko a méně přísně
než dříve pronesl: ,Tak dobře, ohledně mluvení jsem to přehnal,
ale teď si své mašle ráno budeš uvazovat sama, nejsi malá.‘
A se slovy: ,Jen aby tě nenapadlo brečet,‘ laskavě objal Dášu.
Holčička se tvářičkou zabořila do Kosťovy hrudi, její ramínka
se škubala, s hořkostí opakovala: ,Opět jsem vás vylekala. Jsem
nemožná. Chtěla jsem to udělat co nejlépe, ale vylekala jsem vás.‘
Galina se přiblížila k dětem, přisedla na bobek a pohladila
Dášinu hlavičku. Holčička se hned vrhla matce kolem krku a začala
tiše plakat.
,Jak to dělá, Kosťo? Jak?‘ zeptal se syna Ivan Nikiforovič, jenž
přicházel k sobě.
,Stejně tak, jako s ručičkami na hodinách, tati,‘ odpověděl
Kosťa.
,Ale hodiny jsou tady a rakety – daleko, a jejich poloha je
přísně utajena.‘
,Tati, Dáše je úplně jedno, kde se nachází. Stačí jí, aby uviděla
vnější vzhled předmětu.‘
,Ale výbuchy… Aby se vyhodily do povětří, je třeba spojit
kontakty… A nejen jeden kontakt. Vždyť je tam ochrana, kódy…‘
,Ale Dáša, tati, spojuje všechny kontakty do té doby, než nastane
zkrat. Dříve jí to trvalo velice dlouho, kolem patnácti minut
a poslední dobou asi půl druhé minuty.‘
,Dříve?!‘
,Ano, tati, nejen s raketami. My jsme si tak hráli. Když začala
posouvat hodinové ručičky, ukázal jsem jí své staré elektrické auto,
kterým jsem rád jezdil, když jsem byl malý. Otevřel jsem kapotu
a poprosil jsem ji, aby spojila drátky se světly, protože pro mě bylo
těžké se tam dostat. Ona je spojila. A když poprosila o svezení,
řekl jsem jí, že je ještě malá a neví, jak se má startovat a brzdit,
ale potom jsem souhlasil, protože ona naléhala. Vysvětlil jsem jí,
co a jak je třeba zapnout, ale Dáša všechno udělala po svém. Dáša
se, tatínku, posadila, chytla se za volant a jela, nic nezapínala.
Ona si myslela, že zapíná, ale já jsem viděl, že rukama nic nedělá.
Přesněji řečeno zapínala, ale dělala to myšlenkami. A ještě se, tati,
kamarádí s mikroby. Oni ji poslouchají.‘
,S mikroby?! S jakými mikroby?‘
,S těmi, kterých je mnoho, kteří žijí všude kolem nás a uvnitř
nás. Jsou neviditelní, ale existují. Pamatuješ se, tati, na kraji našeho
pozemku v lese trčely ze země kovové opěry od starého dálkového
elektrického vedení?‘
,No ano, a co?‘
,Byly rezavé, na betonových pilířích. Když jsme s Dášou chodili
na houby, uviděla tyto pozůstatky, řekla, že je to moc špatné,
že překáží růstu jahůdek a hub. Potom řekla: „Musíte je rychle,
rychle sníst.“‘
,No a?‘
‚Za dva dny tyto rezavé pozůstatky a betonové pilíře nebyly.
Zůstala jen pustá zem, zatím bez trávy… Mikrobi snědli kov
a beton.‘
,Ale proč? Proč jsi, Kosťo, dříve neřekl o všem, co se děje
s Dášou?‘
,Bál jsem se, tati.‘
,Čeho?‘
,Četl jsem z historie… V nedávné minulosti byli lidé s neobvyklými
schopnostmi izolováni. Chtěl jsem všechno říci tobě
a mámě, ale nevěděl jsem, jaká slova mám najít, abyste pochopili,
uvěřili…‘
,Kosťo, vždy ti věříme, a navíc jsi mohl předvést… Přesněji
řečeno, poprosil bys Dášu, aby předvedla své schopnosti na něčem
neškodném.‘
,Já jsem se, tati, bál něčeho jiného… Mohla by předvést…‘
Kosťa ztichl, a když opět začal mluvit, jeho řeč byla vzrušená
a vášnivá. ,Tati, mám vás s mámou rád… Na Dášu jsem občas
přísný, ale také ji mám moc rád. Je hodná. Dáša je přátelská
ke všemu v okolí. Neublíží ani broučkovi. A oni neubližují jí.
Přiblížila se k úlu, posadila se přímo u česna a dí vala se, jak létaly
včely… Mnoho včel lezlo po jejích ru čičkách, nožkách a po tváři,
ale nebodaly. Dášenka nastavovala přilétajícím včeličkám dlaň,
sedaly na ni a něco zanechávaly. Potom olízla svou dlaň a zasmála
se. Je hodná, ta tínku…‘
,Uklidni se, Kosťo. Nerozrušuj se. Pojď, v klidu zhodnotíme
situaci. Ano, je třeba si všechno v klidu promyslet. Dáša je
ještě dítě. Vyhodila do povětří několik moderních raketových
komplexů. Mohla začít světová válka. Strašná válka. Ale i kdyby
nebyla válka… Kdyby prolistovala stránky nejen s vy obrazením
nepřátelských raket, ale i našich. Jestliže by začaly explodovat
všechny existující rakety ve všech státech, svět by se mohl octnout
na hranici všeobecné katastrofy. Mohly by zahynout stovky milionů
lidí. Také mám rád naši malinkou Dášu. Ale miliony… Je
třeba se poradit. Je třeba najít východisko. Ale prozatím, nevím…
Je třeba Dášu nějak izolovat. Nějak… Ano. Možná, že by bylo
dobře ji na nějakou dobu uspat. Možná… A co jiného? Nenapadá
mě žádná jiná možnost.‘
,Tati, tati… Počkej. Možná že všechny smrtonosné zbraně,
jež se jí nelíbí, lze odstranit ze světa?‘
,Odstranit? Ale… Proto je zapotřebí souhlas všech států.
Všech vojenských bloků. Ano… Ale toho není možné dosáhnout
rychle. Jestli je to vůbec možné. A zatím…‘ Ivan Nikiforovič
sebou najednou škubl, rychle se přiblížil k počítači, na monitoru
ještě svítilo vyobrazení rakety, kterou Dáše zabránili zničit.
Vypnul počítač s vyobrazením rakety, přesedl k jinému a začal
posílat text: ,Základně. Toto sdělení je třeba okamžitě předat
všem vojenským blokům a mezinárodním médiím. Příčinou řady
výbuchů raketových komplexů jsou bakterie, schopné způsobit
zkrat. Jsou řízené. Je třeba zničit všechna vyobrazení munice, jež
má schopnost explodovat. Všechna!!! Od nejmenší kulky po nejmodernější
raketový komplex. Ten, kdo řídí bakterie, nepotřebuje
vědět polohu předmětu s nebezpečím výbuchu, stačí mu pouze
vidět jeho zobrazení.‘
Ivan Nikiforovič se podíval na usmívající se Dášu, jež si vesele
povídala s mámou, a přidal ke sdělení následující text: ,Místo, kde
se nachází zařízení, které řídí výbuchy, není známo.‘ Potom poslal
na základnu šifrované sdělení.
Příští ráno se konalo mimořádné zasedání Vojenské rady
Ruska. Kolem osady, v níž se nacházel statek Ivana Nikiforoviče,
byla umístěna ochrana. Snažila se být nenápadná, vojáci byli převlečeni
za silničáře.
Pět kilometrů od osady se jako by začala stavět okružní cesta
a „stavěli“ ji současně na každém metru, ve dne v noci. Na statku
Ivana Nikiforoviče byly nainstalovány televizní kamery, které
sledovaly každou minutu života malé Dáši. Obraz se vysílal
do centra, jenž se podobalo základně pro řízení kosmických letů.
Desítky odborníků, psychologů, vojáků, kteří byli připraveni vydat
potřebné příkazy v případě extrémní situace, na směny hlídaly
monitory. Odborní psychologové pomocí speciálního spojení
doporučovali rodičům malé Dáši, jak ji mají něčím upoutat, jen
aby opět neupadla do zádumčivosti.
Ruská vláda vydala mezinárodní prohlášení, jež mnohým připadalo
podivné, v němž sdělila, že v Rusku existují síly schopné
vyhodit do povětří jakoukoliv munici, na jakémkoliv místě. Tyto
síly nejsou zcela kontrolovatelné ruskou vládou, ale v současné
době s nimi probíhá jednání. Nepravděpodobnost tohoto prohlášení
potřebovala důkazy. Mezinárodní rada přijala rozhodnutí
vyrobit sérii střel neobvyklého tvaru. Vyrobili je se čtvercovými
nábojnicemi. Každá ze zemí účastnících se experimentu si vzala
dvacet takových střel a schovala je na různá místa na svém území.“
„A proč zrovna střely se čtvercovými nábojnicemi, proč nevzali
obyčejné?“
„Báli se, že mohou vybuchnout nejen všechny střely existující
na světě, ale i všechny náboje v zásobníkách pistolí policie a vojáků,
všech lidí, jež měli u sebe zbraň s náboji.“
„Ano, samozřejmě. A jak dopadl pokus se čtvercovými nábojnicemi?“
„Ivan Nikiforovič pozval k sobě do pracovny svou malou dceru
Dášu, ukázal jí fotografi i čtvercové nábojnice a poprosil, aby ji
vyhodila do povětří. Dáša se podívala na fotografi i a řekla:
,Mám tě moc ráda, tatínku, ale nedokážu splnit tvou prosbu.‘
,Proč?‘ divil se Ivan Nikiforovič.
,Protože se mi to nepodaří.‘
,Jakpak, Dášenko, dříve se ti dařilo, vyhodila jsi do povětří
celou sérii moderních raket a teď se to nepovede?‘
,Vždyť jsem se tehdy rozrušila, tatínku. Nechtěla jsem, abys
odjížděl, mnoho hodin seděl u svého počítače. Když sedíš u svého
počítače, s nikým nemluvíš a nic zajímavého neděláš. Teď jsi stále
nablízku. Stal ses moc hodným, tatínku, a proto se mi nepodaří
způsobit výbuchy.‘
Ivan Nikiforovič pochopil – Dáša nedokáže vyhodit do povětří
hranaté nábojnice, protože jí není jasný cíl výbuchu, jeho smysl.
Začal znepokojeně chodit po pracovně a horečně přemýšlel, jak
má najít východisko. Začal vzrušeně přesvědčovat Dášu. Obracel
se k dceři, ale jako by rozmlouval sám se sebou:
,Nepovede se… Ano… Je to smutné… Po tisíciletí se ve světě
válčilo. Končily války mezi jedněmi státy, začínaly válčit jiné.
Hynuly miliony lidí, hynou i teď. Na zbrojení se utrácí obrovské
prostředky… A byla možnost zastavit tento nekonečný ničivý
proces, ale bohužel,..‘ Ivan Nikiforovič se podíval na Dášu sedící
v křesle.
Dceřina tvář byla klidná. Se zájmem se dívala, jak chodí
po pracovně a mluví. Ale smysl slov, jež pronášel, ji nevzrušoval.
Nechápala úplně, co jsou to války, jaké prostředky a kdo je utrácí.
Přemýšlela o něčem jiném: ,Proč táta vzrušeně chodí po své
pracovně mezi nevlídnými počítači, jež nedávají žádnou energii?
Proč nechce vyjít do zahrady, kde kvetou stromy a zpívají ptáci,
kde každá bylinka a větvička něčím neviditelným laskají celé tělo.
Teď jsou tam máma a bráška Kosťa. Už aby táta co nejdřív ukončil
svůj nezajímavý rozhovor a aby společně šli do zahrady. Máma
a Kosťa se ihned zaradují, jen co je uvidí. Máma se bude usmívat
a Kosťa jí už včera slíbil povědět o tom, jak se člověk dokáže dotknout
daleké hvězdičky, když se dotkne kamínku nebo květiny.
Kosťa vždy plní své sliby…‘
,Dášenko, tebe nezajímá mě poslouchat? Nerozumíš tomu,
co jsem řekl?‘ obrátil se k dceři Ivan Nikiforovič. ,Myslíš na něco
jiného?‘
,Já, tatínku, přemýšlím: proč jsme tady a ne na zahradě, kde
na nás všechno čeká?‘
Ivan Nikiforovič pochopil, že s dcerou je třeba mluvit upřímněji
a konkrétněji. A začal:
,Dášenko, když jsi tenkrát vyhodila do povětří rakety, zrodila
se myšlenka prověřit tvé schopnosti ještě jednou. Přesněji řečeno
ukázat celému světu schopnost Ruska zničit všechny zbraně
na světě. Pak bude zbytečné je vyrábět. Bude to nesmyslné a nebezpečné.
Lidé budou sami likvidovat ty, co jsou již vyrobené.
Začne všeobecné odzbrojení. Čtvercové nábojnice jsou vyrobené
speciálně proto, abys mohla předvést své schopnosti a aby při tom
nikdo nezahynul. Vyhoď je do povětří, Dášenko.‘
,Teď to nedokážu, tatínku.‘
,Proč? Dříve jsi dokázala, a teď ne?‘
,Dala jsem si slovo, že již nikdy nebudu nic vyhazovat do povětří.
A když jsem si to slíbila, schopnost vyhazovat do povětří
již nemám.‘
,Nemáš? Ale proč sis to slíbila?‘
,Bráška Kosťa mi ve své knížce ukazoval obrázky: jak výbuchy
trhají na kousky lidská těla, jak se jich lidé lekají, jak padají
a umírají stromy, a tak jsem si dala slovo…‘
,Dášenko, takže již to nikdy nedokážeš? Alespoň ještě jednou…
Pouze jednou. Tyto čtvercové nábojnice.‘ Ivan Nikiforovič
podal dceři fotografi i čtvercové nábojnice. ,Jsou vyrobené speciálně
pro pokus a schované na různých skrytých místech. Ani vedle,
ani poblíž nich nejsou lidé. Všichni čekají, jestli vybuchnou, nebo
ne. Vyhoď je do povětří, dcerko, to nebude porušením slibu.
Nikdo nezahyne. Naopak…‘
Dáša se ještě jednou lhostejně podívala na fotografi i čtvercové
nábojnice a klidně odpověděla:
,I kdybych svůj slib porušila, tyto nábojnice stejně nevybuchnou,
tatínku.‘
,Ale proč?‘
,Protože ty, tatínku, moc dlouho mluvíš. Jakmile jsem viděla
tyto čtvercové obludy na fotografi i, ihned se mi znelíbily. Nejsou
hezké. A teď…‘
,Co teď?.. Dášenko… Co?‘
,Promiň mi, tatínku, ale po tom, co jsi mi ukázal fotografi i,
jsi mluvil tak dlouho, že oni je za tu dobu skoro snědli.‘
,Snědli? Co snědli?‘
,Tyto čtvercové nábojnice. Jakmile se mi znelíbily, pocítila
jsem to – oni se dali do pohybu a začali je velice rychle jíst.‘
,Kdo, oni?‘
,No, takoví malincí. Jsou všude kolem nás a uvnitř nás. Jsou
dobří. Kosťa říká, že jsou to bakterie nebo mikroorganismy. A já
jim říkám „po svém“, lépe: „mí malincí, miloučcí“. To se jim líbí
víc. Občas si s nimi hraji. Lidé si jich skoro nevšímají, ale oni se
vždy snaží udělat dobře každému člověku. Když se člověk raduje,
je jim také dobře z radostné energie, když se člověk zlobí a ničí
něco živého, hynou ve velkém množství. Namísto těch, kteří zahynou,
pospíchají další. Občas nestíhají vystřídat ty, které zemřeli
a lidské tělo je nemocné.‘
,Ale ty jsi zde, Dášenko. A nábojnice jsou schované daleko,
v různých státech pod zemí. Jak se mohli, no, tito tví „malincí“,
v jiných zemích tak rychle dozvědět o tvém přání?‘
,Vždyť oni si řetězově velice rychle všechno vyprávějí, mnohem
rychleji, než běhají fi gurky ve tvém počítači…‘
,Počítač… Spojení… Hned… Hned všechno prověřím,
na našem teritoriu jsou kolem každé nábojnice instalované videokamery.
Hned.‘
Ivan Nikiforovič se otočil k počítači. Na obrazovce monitoru
svítilo zobrazení čtvercové střely. Přesněji řečeno toho, co po ní
zbylo. Trup střely byl rezavý, celý děravý, vedle se válela hlavice
a byla značně zmenšená. Ivan Nikiforovič přepnul monitor, ale
s ostatními střelami se děly stejné věci. Na monitoru se objevil
člověk ve vojenské uniformě.
,Dobrý den, Ivane Nikiforoviči, sám jste již všechno viděl.‘
,Jaké závěry udělala Rada?‘ zeptal se Ivan Nikiforovič.
,Členové Rady se rozdělili na dvě skupiny a jednají. Ochranka
se pokouší vypracovat dodatečná bezpečnostní opatření pro objekt.‘
,Neříkejte mé dceři objekt.‘
,Nerozčilujte se, Ivane Nikiforoviči, v dané situaci je to nepřípustné.
Za deset minut k vám dorazí expertní skupina předních
odborníků, psychologů, biologů, radioelektroniků. Již jsou
na cestě. Zajistěte jim kontakt s vaší dcerou. Připravte ji na to.‘
,K jakému názoru se přiklání většina členů Rady?‘
,Prozatím k úplné izolaci vaší rodiny v prostoru statku. Je nutné,
abyste okamžitě odstranil veškerá zobrazení technických prostředků.
Zůstaňte poblíž dcery a pokuste se ji stále kontrolovat.‘
Skupina odborníků Vojenské rady, která přijela na statek
Ivana Nikoforoviče, v průběhu půldruhé hodiny mluvila s malou
Dášou. Holčička trpělivě odpovídala na otázky dospělých, ale
po půldruhé hodině došlo k události, jež přivedla do naprostých
rozpaků odborníky přítomné na statku a také ty, kteří pozorovali
všechno, co se odehrávalo, na svých obrazovkách na ústředí
Bezpečnostní rady. Po půldruhé hodině komunikace s malou
Dášou se otevřely dveře prostorné pracovny Ivana Nikiforoviče.
Do pracovny vešel Kosťa, bratr Dáši. Nesl hodiny s kukačkou,
která neustále kukala. Položil hodiny na stůl. Ručičky hodin byly
na čísle jedenáct, a když mechanická kukačka měla ukončit určený
počet kukání, velké ručičky se rychle otáčely na ciferníku
a kukačka všechno začínala znova. Přítomní dospělí se překvapeně
dívali jednou na podivné „chování“ hodin, podruhé na Dášu
a mlčeli.
,Oh,‘ najednou vykřikla Dáša, ,vždyť jsem úplně zapomněla.
Mám důležitou práci. To má kamarádka Verunka točí ručičkami
hodin. Tak jsme se domluvily. Pro případ, že na to zapomenu.
Musím jít.‘
Dva členové ochranky zablokovali východ z pracovny.
,Na co zapomeneš, Dášenko?‘ zeptal se dcery Ivan Nikiforovič.
,Zapomenu jít na statek, na kterém žije má kamarádka Verunka,
abych pohladila a zalila její malou květinu. Vždyť bez lásky
je jí smutno. Má ráda, když se na ni dívají s láskou.‘
,Ale vždyť květina není tvá,‘ poznamenal Ivan Nikiforovič,
,proč ji tvá kamarádka nemůže pohladit sama?‘
,Tatínku, vždyť Verunka odjela s rodiči na návštěvu.‘
,Kam na návštěvu?‘
,Někam na Sibiř.‘
Ze všech stran zazněly tlumené výkřiky přítomných:
,Není jediná!‘
,Jaké schopnosti má její kamarádka?‘
,Není sama!‘
,Kolik jich je?‘
,Jak je máme najít?‘
,Musíme okamžitě přijmout opatření ohledně každého podobného
dítěte!‘
Všechny výkřiky utichly, jakmile se ze svého místa zvedl
starší šedivějící muž, jenž seděl stranou. Tento člověk měl vyšší
hodnost a postavení nejen mezi přítomnými v pracovně Ivana
Nikiforoviče. Byl předsedou Bezpečnosti rady Ruska. Všichni se
k němu otočili a ztichli. Šedivý člověk se díval na Dášu sedící
na malém dřevěném křesílku a po jeho tváři tekla slzička. Potom
se pomalu přiblížil k Dáše, klekl si před ní na jedno koleno a natáhl
ruku směrem k ní. Dáša se zvedla, udělala krok, chytla se
volánu svých šatů, předvedla poklonu a položila na jeho dlaň
svou malinkou ručičku. Šedivý muž se na ni nějakou dobu díval,
potom sklonil hlavu, s úctou políbil Dášinu ručku a řekl:
,Odpusť nám, prosím, malá Bohyně.‘
,Jmenuji se Dáša,‘ odpověděla holčička.
,Ano, samozřejmě, říkají ti Dáša. Pověz nám, co se stane na
naší Zemi?‘
Holčička se udiveně podívala do tváře staršího muže, přiblížila
se k němu a svou dlaní opatrně utřela slzu na jeho tváři, dotkla
se prstíkem kníru. Potom se otočila ke svému bratrovi a řekla:
,Ty jsi mi, Kosťo, ještě slíbil, že mi pomůžeš povídat si s li liemi
ve Verunčině rybníčku. Pamatuješ se, jak jsi to sliboval?‘
,Ano ,‘ odpověděl Kosťa.
,Tak pojďme.‘
,Pojďme.‘
Ve dveřích Dáša obešla ochranku, která se před ní rozestoupila,
otočila se k muži, jenž stále klečel na jednom koleně, usmála
se na něj a s jistotou pronesla:
,A na Zemi bude… Bude dobro!‘
Po šesti hodinách šedivý předseda Bezpečnostní rady Ruska
vystoupil na rozšířeném zasedání:
,Ve světě je všechno relativní. Ve srovnání s naší generací se ta
nová podobá bohům. Ne ona by si měla brát příklad z nás, ale my
z ní. Celá vojenská moc planety s jejími unikátními technickými
vymoženostmi se zdá být bezmocná před jednou jedinou malinkou
holčičkou nové generace. A naším úkolem, naší povinností
před novou generací je uklidit špínu. Musíme vynaložit všechno
úsilí, abychom očistili zem od všech druhů zbraní. Naše technické
úspěchy a vy ná lezy, vtělené do nejmodernějších, jak se nám zdálo,
unikátních vojenských komplexů, se před tváří nové generace
ukázaly nepotřebným krámem. Musíme ho uklidit.‘“
Závody v odzbrojení
„Konalo se mezinárodní zasedání Rad bezpečnosti vojenských
bloků různých států a kontinentů, během něhož se vypracovávaly
plány rychlé likvidace vojenské techniky a stře liva. Vědci
různých států si vyměňovali zkušenosti v oblasti technologie
likvidace zbraní. V médiích neustále vystupovali psychologové
ve snaze předejít panice mezi obyvatelstvem, jež vlastnilo různé
druhy střelných zbraní. Panika vznikla, když na veřejnost pronikla
zpráva o ruském fenoménu. Fakta byla poněkud překroucená.
Řada západních informačních zdrojů mluvila o tom, že Rusko
urychleně likviduje všechno střelivo, jež se nachází na jeho území,
a připravuje se v době „X“ vyhodit do povětří vojenské zásoby
jiných států a zároveň zničit větší část obyvatelstva. Lidé začali
vyhazovat do řek své střelné zbraně a munici, zakopávat je na pustých
místech, protože ofi ciální šrotoviště je nestačila přijímat.
Byly vyměřeny pokuty za nepovolenou likvidaci zbraní.
Zprostředkovatelské fi rmy vybíraly vysoký poplatek za příjem každého
náboje, ale to nezastavovalo lidi, jež si přáli zbavit se toho,
co představovalo nebezpečí pro celé rodiny. Lidé z měst, v jejichž
blízkosti byly rozmístěné vojenské základny, žádali po vládě okamžitou
likvidaci vojenských objektů. Ale vojenský průmysl, přeorientovaný
na zničení zbraní, které dříve sám vyrobil, i bez toho
pracoval na hranici svých možností. V tisku západních států se
usilovně začaly šířit zvěsti o tom, že světu hrozí katastrofa ze strany
Ruska. Že svět se nedokáže rychle zbavit nastřádaných zbraní, že
množství podniků, jejichž úkolem je likvidace vojenského zařízení
a střeliva, pracuje na hranici svých možností, ale nemohou během
několika měsíců zničit to, co se produkovalo celá léta.
Ruská vláda byla obviněna z toho, že prý dávno věděla o objevení
dětí s neobvyklými schopnostmi a již se dobře připravila
na likvidaci smrtonosných zbraní. Jako důkaz se uváděl fakt, že
se vláda Ruska zaměřila na výkup a demontáž ekologicky nespolehlivých
továren nejen na svém území, ale i na území států
nacházejících se poblíž ruských hranic. A jestli Rusko dokáže jako
první očistit své území od zbraní, bude mít možnost zničit státy,
jež zaostávají v závodech v odzbrojení.
Úmyslně se přeháněly různé škody a následky světové katastrofy.
Pro fi rmy, jež likvidovaly střeliva, to bylo velice výhodné,
jelikož se zvyšovala cena jejich služeb. Kupříkladu člověk, který
odevzdával náboje ze své pistole k likvidaci, musel platit 20 dolarů
za každý náboj. Svévolné zakopání nebo vyhození zbraně se
považovalo za záškodnický čin. Panika narůstala i z toho důvodu,
že nikdo nemohl navrhnout účinnou ochranu před schopnostmi,
jež byly odhalené u ruských dětí. Ruský prezident udělal riskantní
a ne promyšlený, jak se tehdy všem zdálo, krok – rozhodl se vystoupit
v přímém přenosu na všech světových programech, obklopený
dětmi s neobvyklými schopnostmi. A když byl oznámen den
a čas tohoto vystoupení prezidenta Ruska, u televizních obrazovek
se sešlo skoro celé obyvatelstvo planety. Den předtím se zastavilo
mnoho podniků, zavřely se obchody, vyprázdnily se ulice – lidé
čekali na informaci z Ruska. Svým vystoupením ruský prezident
chtěl uklidnit lidi, ukázat celému světu, že rodící se generace Rusů
není nějaké krvelačné monstrum, ale dobré, obyčejné děti a že
se jich není třeba bát. Aby byl přesvědčivější, požádal ruský prezident
své pomocníky, aby shromáždili do jeho pracovny kolem
třiceti dětí s neobvyklými schopnostmi a rozhodl se, že zůstane
v pracovně s těmito dětmi sám. Všechno se stalo právě tak.“
„A copak prezident Ruska řekl světovému společenství?“
„Jestli chceš, můžeš tuto scénu vidět a slyšet sám, Vladimíre.“
„Ano, chtěl bych.“
„Dívej se.“
Prezident Ruska stál u malé tribuny vedle svého pracovního
stolu. Z obou stran na malých židličkách seděly děti různého
věku, přibližně od tří do deseti let. Na protější straně pracovny
se rozmístila skupina novinářů s televizními kamerami. Prezident
začal mluvit:
„Vážené dámy a pánové, občané! Schválně jsem na setkání
pozval děti. A jak se můžete přesvědčit, nacházím se s nimi v této
pracovně sám, bez ochranky, bez psychologů a rodičů. Tyto děti
nejsou monstra, jak se je snaží prezentovat řada informačních
prostředků na Západě. Sami vidíte, že jsou to obyčejné děti.
V jejich tvářích a činech nejsou přítomné příznaky agresivity.
Některé jejich schopnosti považujeme za neobvyklé. Ale je tomu
tak ve skutečnosti? Možná že schopnosti, jež se začaly objevovat
u dospívající generace, jsou pro člověka běžné. A neobyčejnými,
nepřijatelnými pro lidskou existenci jsou naše výtvory. Lidská
společnost vytvořila systém komunikace a vojenský potenciál,
který dokáže přivést planetu ke katastrofě.
V průběhu staletí se vedla mírová jednání mezi státy vlastnícími
největší vojenský potenciál, ale závody ve zbrojení se
nezastavovaly. Dnes máme reálnou možnost skoncovat s tímto
nekonečným ničivým procesem. Teď mají větší výhodu ty státy,
na jejichž území nejsou soustředěny smrtonosné zbraně. Takovýto
stav vnímáme jako nepřirozený. Ale pojďme se zamyslet, proč se
v našem vědomí zakotvilo přesvědčení, že pro lidské společenství
je přirozené vyrábět prostředky na zničení člověka, jež představují
hrozbu pro celé národy?
Nová generace změnila priority, donutila nás vydat se opačným
směrem – odzbrojovat. Strach, panika, horečné kroky, jež
provází tyto procesy, se ve velké míře vytváří díky překrouceným
informacím. Ruská vláda je obviňována z toho, že dávno věděla
o existenci dětí s neobvyklými schopnostmi. Tato obvinění nejsou
opodstatněná. Na území Ruska stále zůstává velký vojenský
potenciál a my, stejně jako i mnohé státy, děláme všechno možné
pro jeho likvidaci.
Ruská vláda je obviněna z toho, že se nesnaží odhalit všechny
děti s neobvyklými schopnostmi a nepodniká nic pro jejich
izolaci, čímž se rozumí násilné uspání až do úplného ukončení
procesu odzbrojení. Ruská vláda takový krok neudělá. Děti Ruska
jsou rovnoprávnými občany našeho státu. A pojďme se zamyslet,
proč vzniká přání izolovat ty, kteří neuznávají zbraň, ale nikoliv
ty, kteří ji vyrábějí?
Ruská vláda činí opatření, aby zabránila náhodnému emocionálnímu
vzplanutí u dětí, jež dokáží vyslat impuls a vyhodit
do povětří pro ně nepřijatelný druh zbraně.
Z programů ruských televizních kanálů byly úplně vyřazeny
fi lmy, v kterých se objevují vražedné zbraně. Byly zničeny hračky,
jež imitují zbraň. Rodiče stále přebývají poblíž svých dětí a snaží
se předejít jejich negativní reakci. Rusko…“
Prezident přerušil svou řeč. Asi pětiletý blonďatý chlapeček se
zvedl ze svého místa a přiblížil se ke stojanu, na němž byla videokamera.
Ze začátku si jenom prohlížel šrouby stojánku, ale když
se jich dotkl rukou, kameraman nechal svou kameru a polekaně
ustoupil za záda novinářů. Prezident se rychle přiblížil ke chlapečkovi,
který polekal kameramana, vzal ho za ruku a odvedl
k židličce, na níž předtím klidně seděl, a cestou říkal:
„Vydrž prosím chvilku klidně sedět, než skončím.“
Ale pokračovat v řeči se mu nepovedlo. U stolu, na němž se
nacházela spojovací technika, dva tří až čtyřletí chlapečci rejdili
se spojovacími přístroji. Děti, jež na začátku výstupu tiše seděly,
se teď rozptýlily po pracovně a dělaly každý své. Pouze trochu
starší děti, a těch nebylo mnoho, seděly na svých místech a prohlížely
si novináře s televizními kamerami. Mezi nimi byla holčička
s mašličkami v copech, poznal jsem ji. Dáša, jež vyhodila
do povětří současné raketové komplexy, s nedětskou inteligencí
a pozorně hodnotila to, co se odehrávalo kolem, pozorovala reakci
novinářů.
Lidé celého světa, kteří se shromáždili u televize, uviděli poněkud
rozpačitou tvář ruského presidenta. Přejel pohledem děti
rozptýlené po pracovně. Uviděl dva chlapečky, kteří si hráli se
zařízením vládního spojení, podíval se na dveře, za kterými se
nacházeli jeho pomocníci a rodiče pozvaných dětí, ale nikoho si
na pomoc nepřivolal. Prezident se omluvil za přerušený proslov,
rychle se přiblížil k dvěma chlapečkům, kteří již stahovali ze stolu
jeden z přístrojů, a chytl je do podpaží se slovy:
„Vždyť to nejsou hračky.“
Jeden z chlapců, jenž se octl v prezidentově podpaží, uviděl
svého kamaráda, visícího na druhé straně a zvonivě se zasmál.
Druhý chlapeček šikovným pohybem škubl prezidentovou kravatou
a pronesl:
„Hračky!“
„Tohle si myslíš ty, ale to nejsou hračky.“
„Hračky,“ vesele zopakoval usmívající se chlapeček.
Prezident uviděl, jak se k zařízení přiblížilo ještě několik dětí,
přilákaných míháním barevných světel a zvuky, a začalo se dotý71
kat sluchátek. Tehdy postavil na podlahu dva neposedy, rychle se
přiblížil ke stolu, zmáčkl nějaké tlačítko a řekl:
„Okamžitě vypněte veškeré spojení v mé pracovně.“
Potom rychle rozložil na svém stole čisté listy papíru. Na každý
položil tužku nebo propisku a pronesl k dě tem shromážděným
kolem:
„Tady máte. Můžete si kreslit, co je libo. Až to nakreslíte,
společně se podíváme, komu se to lépe povedlo.“
Děti obklopily stůl, začaly si brát papír, tužky a propisky. Těm,
co byly menší a nemohly dosáhnout na stůl, začal prezident podávat
židle a usazovat je, nebo je stavět na malé židličky. Když se
ujistil, že se mu povedlo zaujmout děti kreslením, opět šel ke své
tribuně, usmál se na diváky, nadechl se, odhodlaný pokračovat
v řeči, ale opět se mu to nepovedlo. Přiblížil se k němu malý
chlapeček a začal ho tahat za kalhoty.
„Co se děje? Co potřebuješ?“
„Číí…“ řekl chlapeček.
„Co?“
„Číí…“
„Číí, číí. Nejspíš chceš na toaletu?“ a prezident se opět podíval
na dveře pracovny.
Dveře se otevřely a hned dva asistenti nebo příslušníci ochranky
prezidenta rychle namířili k němu. Jeden z mužů s přísnou
a trochu napjatou tváří se naklonil a vzal chlapečka za ruku. Ale
dítě nepouštělo nohavice prezidentových kalhot, šikovně vytrhlo
svou ručku z ruky přísného muže, jenž ho odváděl z pracovny,
a udělalo protestní gesto k dalším mužům, kteří se přiblížili.
Muži, kteří vešli, znejistěli. Chlapeček opět zvedl hlavičku, díval
se zezdola na prezidenta, opět ho zatahal za nohavice a řekl:
„Číí…“ a trochu si přisedl.
„To tvé „číí“ je teď nevhodné. A k tomu si ještě vybíráš,“ řekl
prezident, rychle vzal chlapečka do náruče, omluvil se novinářům,
namířil k východu a dodal: „Hned jsme zpátky.“
Obrazovky sta milionů televizí ukazovaly různé záběry dětí,
jež si mezi sebou povídaly, hrály si a kreslily. Nejčastěji ukazovaly
prezidentovu tribunu, která byla prázdná. A tehdy se ze svého
místa zvedla malá Dáša. Vzala si židli, přitáhla ji k prezidentově
tribuně, vyšplhala na ni, podívala se na novináře, do objektivů
kamer, které na ni mířily, upravila mašle ve svých copech a promluvila:
„Jmenuji se Dáša. A náš pan prezident je hodný. Ihned se
vrátí. Přijde a všechno vám poví. Má menší trému. Ale dokáže
vám povědět, jak bude dobře úplně všude na zemi. A že se nás
nemá nikdo bát. Můj bráška Kosťa vyprávěl, jak se teď všichni bojí
dětí, protože jsem vyhodila do povětří velké, nové rakety. Ale já
jsem je nechtěla jen tak ničit, pouze jsem chtěla, aby táta od nás
neodjížděl na dlouho a aby tolik nemyslel na ty rakety. A aby se
na ně nedíval. Raději ať se dívá na mámu. Vždyť je lepší než všechny
rakety dohromady. A také se raduje, když se táta na ni dívá
a povídá si s ní. A když na dlouho odjíždí nebo se dívá na rakety,
maminka je smutná. Ale já nechci, aby máma byla smutná. Kosťa,
můj bráška, je velice chytrý a rozvážný, řekl mi, že jsem polekala
mnoho lidí. Víc už vyhazovat do povětří nebudu. To vůbec není
zajímavé. Existují jiné velmi důležité a zajímavé činnosti. Přináší
radost všem. A rakety si rozmontujete sami. Rozmontujete, aby
je nikdo nikdy nevyhazoval do povětří. A nás se nebojte, prosím.
Přijeďte k nám na návštěvu. Všichni přijeďte. Dáme vám
všem napít živé vody. Máma mi vyprávěla, jak u nás lidé žili dřív.
Dělali, dělali svou práci, stavěli různé továrny a zá vody a tak se
tím zaujali, že naráz nebylo živé vody. Voda se udělala špinavá.
A prodávala se pouze v lahvích v obcho dech. Ale voda v lahvích je
mrtvá, udušená a lidé začali být nemocní. Tak bylo dříve a já jsem
si nemohla nijak představit, jak je to možné, aby lidé zašpinili
vodu, kterou právě sami pijí. Ale táta říkal, že i teď jsou na zemi
celé státy, v nichž není živá, čistá voda, a lidé v těchto státech
umírají na mučivé nemoci. A že v těchto zemích nejsou chutná
jablka ani jiné plody, protože všechno živé je nemocné a člověk,
který jí nemocné, se trápí.
Přijeďte k nám všichni, všichni přijeďte. A my vás pohostíme
zdravými jablky, rajčaty, hruškami a dalšími plody. Vy je ochutnáte,
a když se vrátíte domů, tak si řeknete – není třeba dělat
špínu, je lepší žít v čistotě. Potom, až u vás také všechno bude
čisté, přijedeme k vám na návštěvu s dárky.“
Prezident, jenž se vrátil s chlapečkem v náručí, stál u dveří
a poslouchal, jak mluvila Dáša. A když skončila, přiblížil se k tribuně
a dodal, přitom nepouštěl chlapečka, který se pohodlně
uvelebil v jeho náručí:
„Ano, samozřejmě… Přijeďte, opravdu, u nás je možné si
trochu vylepšit zdraví. Ale to není hlavní. Důležitější je, abychom
všichni pochopili sebe a své předurčení. Je třeba to pochopit, abychom
nebyli odstranění z lůna Země jako nějaké smetí. Všichni
společně máme po sobě uklidit tu špínu, kterou jsme nahromadili.
Děkuji všem za pozornost.“
Obraz prezidentovy pracovny zmizel. A Anastasiin hlas pokračoval:
„Těžko říci, co zapůsobilo na lidi, kteří poslouchali přímý
přenos z Ruska, proslov prezidenta nebo malé Dáši. Ale lidé již
nechtěli věřit šířící se zvěsti o agresivitě Ruska. Lidé chtěli žít a žít
šťastně, uvěřili, že je to možné. Po přímém přenosu z Kremlu se
mnohokrát zvýšil počet lidí, kteří si přáli navštívit Rusko a nějaký
čas tam žít. Po návratu z Ruska již nemohli žít dřívějším životem.
V každém se začínalo probouzet uvědomění, jako první sluneční
paprsek za úsvitu.“
Věda a pavěda
„Anastasie, ale jak Rusové dokázali přijímat tak velký počet
hostů? Zřejmě to bylo pro ně náročné. Umím si to představit:
žiješ s rodinou na svém statku a zpoza plotu na tebe každou chvíli
civí dav zevlounů.“
„Turisté a cizinci, kteří přijeli do Ruska na léčení, byli ubytováni
ve městech v uvolněných bytech. Produkty se dodávaly
ze statků a turisté se tam nevozili. Pouze někteří jedinci měli tu
možnost navštívit trvalé bydliště nových Rusů. Psychologové stále
varovali hospodáře statků, že jejich pohostinnost vyvolává u návštěvníků,
obzvlášť ze států, jež se dříve považovaly za vysoce vyvinuté,
psychickou skleslost. Odpovídalo to skutečnosti. Přibližně
čtyřicet procent cizinců, kteří navštívili osady, po návratu domů
upadalo do depresivního stavu, jenž hraničil se sebevraždou.“
„Jakpak? Proč? Vždyť jsi říkala, Anastasie, že v osadách je
všechno překrásné, okolní krajina, strava a vzájemné porozumění
v rodinách.“
„Je to pravda, avšak pro mnohé cizí hosty bylo to, co viděli,
příliš překrásné. Představ si, Vladimíre, staršího člověka, jenž
větší část svého života prožil ve velkém městě. Člověka, jenž se
snažil za každou cenu vydělat co nejvíc peněz, a tím být, jak si to
myslel, ne horší než ostatní. Výměnou za peníze dostal ubytování,
oblečení, auto a stravu. A tak sedí člověk v za řízeném bytě, v garáži
stojí auto, v ledničce – jídlo.“
„No, představil jsem si to, všechno má v pořádku a co dál?“
„No právě, co dál? Zkus na to odpovědět sám, Vladimíre.“
„Dál… Možná, že si tento člověk někam zajede, možná koupí
nový nábytek nebo auto.“
„A potom?“
„Potom? Nevím, co potom?“
„Potom tento člověk zemře. Zemře navždy, nebo na miliony
pozemských let. Jeho druhé Já, jeho Duše, nebude moci opět
získat pozemskou úroveň bytí. Nebude moci proto, že za celý svůj
život na zemi nestvořil nic dobrého. Intuitivně to každý chápe,
právě proto je smrt pro lidi hrozivá. Pokud se většina lidí snaží
o totéž a žije stejným způsobem, ostatní si myslí, že je třeba žít
pouze tak, jako všichni. Ale najednou člověk uviděl úplně jiný
život na zemi. Uviděl pozemský ráj, Prostor lásky, výtvor lidské
ruky podle božského obrazu a svůj život považuje za promarněný
a prožitý v pekle. Takový člověk umírá v mukách a jeho muka
trvají miliony let.“
„A proč po zhlédnutí nového způsobu života Rusů neupadli
do deprese všichni lidé?“
„Ostatní intuitivně chápali, že dokonce i ve stáří, jakmile
začnou slábnoucí rukou tvořit na zemi Prostor lásky, Stvořitel
prodlouží jejich život. A staří lidé se narovnali, ozářili svou tvář
úsměvem a šli na pomoc mladým.“
„Ale přece, Anastasie, nevypadá to moc dobře, že se turisté,
kteří přijeli do Ruska zdaleka, nemohli alespoň projít uličkami
osad nových Rusů, nadýchat se čistého vzduchu.“
„Turisté žijící ve městech měli také možnost pocítit svěží dech
země, napít se životadárné vody. Města byla ovanuta větříkem,
který přinášel ze statků, jež se utápěly v zeleni, čistotu, étery a pyl.
A turisté pozorovali tyto rajské oázy z uctivé vzdálenosti, když
vyjížděli na exkurze, a snažili se neobtěžovat rodiny, které v nich
žily. Podívej se, jak to všechno probí halo.“
A opět vznikl nový obraz budoucna. Uviděl jsem silnici, která
spojovala města Vladimir a Suzdal, jež byly třicet kilometrů
od sebe. Dříve jsem jezdíval touto silnicí. Tehdy na ní člověk
zřídka potkal autobusy s turisty, kteří si přáli podívat se na suzdalské
starodávné chrámy a kláštery. Většinou byla silnice zaplněna
osobními auty s místními značkami. Ale teď to bylo jiné. Po dvojnásobně
rozšířené silnici se pohybovaly krásné autobusy. Zřejmě
elektrické: neviděl jsem žádné výfuky, neslyšel jsem zvuk motorů,
pouze svištění pneumatik. V elektromobilech seděly skupiny turistů
různých národností. Mnozí si prohlíželi okolí dalekohledem.
Přibližně kilometr od cesty, za špičkami různých stromů se
rýsovaly střechy rodinných domů. Tam, za rovným živým plotem,
se nacházely rodové statky Rusů. Z obou stran sil nice, v intervalu
přibližně dvou kilometrů, se tyčily krásné dvoupatrové obchody
a jídelny. Před nimi – menší asfaltovaná plocha, na níž se zastavovaly
elektromobily, pokud byla volná. Z elektromobilů vycházela
další skupina turistů a kaž dý se snažil získat do zásoby nebo
ochutnat na místě to, co se prodávalo.
Všechny obchody a kavárny se zásobovaly produkty vypěstovanými
na statcích. Také byly v obchodech vyšívané ruské košile,
ručníky, výrobky ze dřeva a mnoho dalších věcí, vyrobených řemeslníky.
Anastasia vysvětlila, že lidé ochotně kupují tyto výrobky
proto, že vědí: košile, vyšitá dobrýma rukama šťastné ženy, je
nepoměrně cennější než vyrobená na běžícím pásu.
Kdybychom se dívali seshora na to, co bylo za viditelným
lesním pásmem, uviděli bychom stinné aleje a statky lemované
zelenou ohradou. Lesní pásmo obklopovalo osadu, v které se nacházelo
přibližně devadesát usedlostí. Potom – pole, za kilometr
– opět osada, obklopená lesním pásmem, a tak to pokračovalo
na vzdálenost třiceti kilometrů. Pozemky stejné svou velikostí se
sobě vůbec nepodobaly. Na jedněch převažovaly sadové kultury,
na druhých – stromy z volné přírody, urostlé borovice, košaté
cedry, duby a břízy.
Na každém statku byl rybníček nebo bazén. Domy, obklopené
květinovými záhony, byly také různé: velké dvoupatrové
vily a malé jednopatrové. Byly postaveny v různém stylu: jedny
s plochou střechou, jiné zas špičaté. A několik domků bylo bílých
jako chatky ukrajinské vísky. V ulicích, jež rozdělovaly pozemky
a působily jako aleje, jsem neviděl žádná auta. I na hospodářstvích
jsem nezpozoroval žádné zvláštní oživení nebo práci. Měl jsem
dojem, že všechnu tu neobyčejnou krásu vytváří někdo seshora
a že lidé si pouze vychutnávají výsledek toho procesu. Uprostřed
každé osady byly velké, krásné dvoupatrové budovy, vedle nichž se
hbitě pohybovaly děti. Tedy uprostřed osad jsou vystavěny školy
a kluby.
Řekl jsem Anastasii:
„Uprostřed osady, kde je škola a klub, je ještě vidět nějaký
život, ale na statcích je zřejmě nuda. Jestli jejich majitelé dokázali
rozmístit porost tak, že není třeba hnojit půdu, zápasit s plevelem
a škůdci, jaká práce jim zbývá? Přece si myslím, že pro člověka je
radostnější intenzivní práce, tvořit, objevovat něco nového a tady
nic takového není.“
„Vladimíre, tady na těchto překrásných statcích se lidé věnují
právě tomu, co jsi vyjmenoval, a jejich činy jsou významné. Toto
vyžaduje značně větší intelekt, promyšlenost a nadšení, než mají
umělci a vynálezci světa, na nějž jsi zvyklý.“
„No, když jsou všichni umělci a vynálezci, tak kdepak jsou
plody jejich práce?“
„Vladimíre, myslíš si, že umělec je ten člověk, který vzal do rukou
štětec a namaloval na plátně překrásnou krajinu?“
„Samozřejmě že ano. Lidé se budou dívat na jeho obraz a jestli
se jim zalíbí, tak si ho koupí nebo dají do galerie.“
„Ale proč v tom případě nepovažuješ za umělce člověka, jenž
místo plátna vzal hektar půdy a stvořil na něm stejně překrásnou
krajinu nebo ještě lepší? Vždyť proto, aby se dalo stvořit překrásné
z živého materiálu, se od stvořitele vyžaduje nejen umělecká
představivost a vkus, ale také znalost vlastností mnoha živých
materiálů. Jak v prvním, tak i v druhém případě výtvor je předurčen
k tomu, aby vyvolával v lidech pozitivní emoce, těšil oko.
Ale na rozdíl od obrazu na plátně, živý obraz má více funkcí.
Očisťuje vzduch, produkuje pro člověka blahodárné étery, živí
jeho tělo. Živý obraz mění odstíny svých barev a lze ho nekonečně
zdokonalovat. Neviditelnými nitěmi je spojen s vesmírem. Je
nesrovnatelně významnější než ten ztvárněný na plátně, tudíž je
větší i umělec, jenž ho stvořil.“
„Ano, samozřejmě, je těžké s tím nesouhlasit. Ale proč myslíš,
že majitelé těchto statků jsou také vynálezci, vědci? Copak mají
aspoň nějaký vztah k vědě?“
„Ano, mají.“
„Jakýpak, například?“
„Například ty, Vladimíre, myslíš si, že člověk, jenž se zabývá
šlechtěním rostlin, genovým inženýrstvím, je vědec?“
„Samozřejmě. Všichni považují tyto lidi za vědce, pracují
ve vědecko-výzkumných ústavech. Pěstují nové druhy ovoce
a zeleniny, no a také jiných rostlin.“
„Ano, samozřejmě, pěstují, ale vždyť důležitý je výsledek jejich
činnosti, jeho význam.“
„Jsou i výsledky – existují teď vyšlechtěné druhy mrazuvzdorné
a dlouho skladovatelné zeleniny, brambor, které nepožírá mandelinka.
Ve vysoce vyvinutých státech dokonce z buňky vypěstovali
živého tvora, teď se chystají pěstovat orgány pro transplantaci
nemocnému člověku, například ledviny.“
„Ano, je to tak. Ale popřemýšlej, Vladimíre, proč se v těchto
státech objevují stále nové a nové nemoci? Proč jsou na prvním
místě v nádorových onemocněních? Proč potřebují stále větší
množství léčiv? Proč stále větší počet lidí trpí neplodností?“
„Proč?“
„Protože mnozí lidé, kterým říkáš vědci, vůbec nejsou rozumné
bytosti. Jejich lidská podstata je paralyzovaná a v jejich
podobě pouze vystupují síly ničení. Popřemýšlej sám, Vladimíre,
tito, jakoby vědci, začali pozměňovat rostliny existující v přírodě,
a tedy i jejich plody. Začali pozměňovat a při tom nestanovili
předurčení plodů. Ale vždyť v přírodě a ve vesmíru je všechno
v těsné součinnosti. Jestli například ve tvém autě mechanik odstraní
nebo vymění nějakou součástku, řekněme fi ltr, auto ještě
nějakou dobu pojede, ale co se vbrzku stane?“
„Vyřadí to celý palivový systém, zastaví se motor.“
„Takže každá součást auta plní svou funkci a dříve, než se jí
dotkneme, je třeba stanovit její předurčení.“
„Samozřejmě! Na to ani není třeba být mechanikem.“
„Ale vždyť příroda je také dokonalý mechanizmus a zatím nikým
úplně nepoznaný. Každá součást tohoto velkého živého mechanizmu
má své předurčení, je v těsné vzájemné souvislosti s celým
vesmírem a změna vlastností nebo odstranění jedné součásti
rozhodně zapůsobí na funkci celého přírodního mechanizmu.
Příroda má řadu obranných funkcí. Ze začátku bude signalizovat
nepřípustné činy. Jestli toto nepomůže, příroda bude muset zničit
špatného mechanika. Plody člověk konzumuje, a když začíná
požívat mutované plody, sám se postupně proměňuje v mutanta.
Při konzumaci modifi kovaných produktů je taková změna nevyhnutelná.
To se již děje. Slábne imunitní systém člověka, rozum
a city. Člověk začíná ztrácet schopnosti vlastní pouze jemu, proměňuje
se v lehce ovladatelného biorobota, ztrácí svou nezávislost.
Vznik nových nemocí to potvrzuje, je to signál, že podobné lidské
chování je nepřípustné.“
„Dejme tomu, že máš pravdu. Mně se tyto rostlinné hybridy
také nelíbí. Ze začátku se jim dělala reklama, teď ale vlády mnoha
států začaly vydávat nařízení, aby se v obchodech produkty, jež byly
vypěstované pomocí genového inženýrství, označovaly pomocí speciálních
etiket. V našem státě bylo také vydáno podobné nařízení.
A mnozí lidé se snaží nekupovat modifi kované produkty. Ale říká
se, že se jich úplně zbavit zatím nemůžeme, protože se jich rozmnožilo
příliš mnoho a pravých produktů je málo a také jsou dražší.“
„Tak vidíš, to ničivé síly dokázaly udělat lidské společenství
ekonomicky závislým. Povedlo se jim vsugerovat lidem myšlenku:
,Jestli nebudete jíst naše produkty – zemřete hlady.‘ Ale není tomu
tak, Vladimíre. Člověk zahyne, právě když je bude jíst.“
„Je to možné, Anastasie, ale všichni nezahynou. Mnozí již
o tom ví a mutanty nejí.“
„Jakpak je například ty, Vladimíre, rozpoznáš?“
„Nekupuji cizí zeleninu. Mnohem chutnější je to, co prodává
na trhu místní obyvatelstvo ze svých soukromých hospodářství.“
„A kde berou semena?“
„Jak to, kde berou? Kupují je. Teď mnoho fi rem obchoduje se
semeny. Prodávají je v krásných barevných obalech.“
„Takže lidé kupují semena podle informace na obalu? Nevědí
absolutně přesně, do jaké míry vnitřek obalu odpovídá informaci
o něm.“
„Chceš říct, že semena mohou být také mutovaná?“
„Ano. Kupříkladu dnes na zemi zůstalo pouze devět jabloní,
jež dávají původní plody. Jablko je pro člověka jeden z nejzdravějších
a nejchutnějších Božích výtvorů. Ale jako jedno z prvních
se podrobilo mutaci. Už ve Starém zákoně můžeme najít varování,
že by se člověk neměl uchylovat ke křížení. Ale lidé nedbali
tohoto varování a jako důsledek nejsou jablka. To, co teď vidíš
v zahradách nebo obchodech, neodpovídá Božímu plodu. Těm,
kteří ničí, boří původnost Božích výtvorů, říkáš vědci. Ale jak
lze nazvat ty, kteří obnovují funkce všech součástí přírodního
mechanizmu?“
„Také vědci, ale zřejmě kvalifi kovanější, znalejší.“
„Ruské rodiny žijící na statcích, které teď vidíš, právě obnovují
to, co bylo narušeno.“
„A odkud mají větší znalosti, než věda z oboru šlechtitelství,
genetiky?“
„Tyto znalosti existují v každém člověku od prvopočátku. Cíl,
úmysly, promyšlenost svého předurčení jim dávají možnost se
otevřít.“
„To je ale, zdá se, že lidé, kteří žijí na statcích, jsou výtvarníci
a vědci. A kdopak jsme v tom případě my – lidé žijící na planetě
dnes?“
„Na tuto otázku může každý odpovědět sám, jestli dokáže
aspoň na devět dnů osvobodit svou mysl.“
