Anastasia – 10. díl

„Anastasie, znáš ta tři slova z vesmírného zákona, o nichž se zmiňoval tmavovlasý mladík, slova, která stanovují předurčení každého člověka a lidstva celkově?“

„Ano, Vladimíre, znám tato slova, definují úkol, jenž stojí před lidstvem.“

„Mohla bys mi je říct?“

„Ano.“

„Tak to udělej.“

Anastasia se postavila, a pečlivě vyslovujíc každé písmeno, pronesla:

„ZDOKONALOVAT ŽIVOTNÍ PROSTOR.“

„A to je celé?“ zklamaně jsem se zeptal.

„Ano.“

„Upřímně řečeno jsem si myslel, že jsou to nějaká neobyčejná, magická slova.

„Však to také jsou neobyčejná a magická slova z vesmírného zákona. Jsou to nejdůležitější slova ze všech Božích programů. S jejich pomocí lze určit význam pro vesmír jak jednotlivce, tak i lidstva celkově. S jejich pomocí lze určit prospěšnost či škodlivost pozemských zákonů, které vytváří lidé.

Zdokonalovat životní prostor znamená zdokonalovat sebe.

Všechno existující ve vesmíru a na Zemi je společný životní prostor, v němž vše přebývá ve vzájemném spojení, a uprostřed toho je člověk.

Zdokonalovat životní prostor znamená rodit a vychovávat dokonalejší děti, než jsi sám. Každá generace by měla být dokonalejší než ta předchozí. Proto by otcové měli poskytnout svým dětem dokonalejší prostor pro jejich život.

Člověk, jenž zdokonaluje životní prostor, zdokonaluje vlastní mysl. Dokonalý prostor pro život zrychluje a zušlechťuje lidskou mysl.

Člověk, který zdokonaluje životní prostor, poznává nesmrtelnost.

Člověk, který zdokonaluje životní prostor, proměňuje Zem v nejdokonalejší planetu ve vesmíru.

Dokonalost Země umožňuje a pomáhá člověku zdokonalovat jiné vesmírné planety.

Dokonalost vesmíru umožňuje a pomáhá člověku tvořit nové světy.

,Kde je kraj vesmíru? Co budu dělat, až k němu přijdu? Když všechno sebou zaplním, stvořím pomyšlené?‘ zeptal se člověk Původních pramenů Boha. A Bůh svému synovi odpověděl:

,Můj synu, vesmír představuje mysl, z ní se zrodila touha, částečně je viditelná v hmotě. Když se přiblížíš ke kraji všeho, nový začátek a pokračování otevře tvá mysl. Z ničeho vznikne tvé nové překrásné zrození, které bude odrážet snažení, duši i touhu tvou. Můj synu, jsi nekonečný! Věčný! V tobě jsou tvé tvořící touhy.‘“

Anastasia ztichla. Byl jsem ohromen intonací a smyslem pronesených slov a stále jsem se na ni díval. Najednou jsem si jasně uvědomil, že Anastasia není jen poustevnice, jež žije v sibiřské tajze. Není jen neobyčejně krásná žena.

Anastasia je člověk z jiné roviny, z roviny, v níž vládne lidský Rozum. Ona cítí a vidí tuto rozumnou rovinu. Je jí hodna. Je to rovina, v které dokonalý, šťastný člověk, tvůrce, proměňuje Zem v nejkrásnější planetu ve vesmíru. A planety celého vesmíru, jež jsou nadšené pozemskými výtvory, ho vybízejí, aby na ně také pomyslel. Aby se jich alespoň dotkl svou rukou a úsměvem jim daroval budoucnost. A jak nesnesitelnou bolest musí prožívat, když se dívá na dnešní pozemskou bakchanálii.

Ale porodila dvě děti, nebála se rizika, že budou pohlceny dnešním antirozumem. Znamená to, že má jistotu, že se vše změní samo, nebo že jej změní ona.

„Anastasie, není pro tebe s tvým světonázorem bolestné dívat se na dnešní realitu?“

„Je to velmi bolestné, Vladimíre,“ zašeptala Anastasia.

„Jakpak snášíš takovou bolest?“

„Vytvářím obrazy překrásné budoucnosti, kochám se pohledem na ně a obdivuji je. Navíc podobné pozorování je velmi prospěšné. Jakou budoucnost si člověk představí, taková bude.“

„Copak skutečně dnešní lidstvo žije v rovině antirozumu, o níž mluvil tmavovlasý mladík? A co je to antirozum? Jak jej můžeme vidět v praxi?“

„Myšlenka a informace vzniknou a existují. Prověřovat skutečnost však musíš jen svým nitrem.“

„Ale jak? Pokud člověk žije v rovině antirozumu, myslet také bude v intencích antirozumu.“ „Ano, je to pravda. Ale rozum, třeba v mnohem menší míře, stále v člověku zůstává.

A pokud se v myšlenkách na něj obrátíš, aktivuje se a s jeho pomocí dokážeš určit antirozumné projevy. Nemluvme zatím na toto téma, Vladimíre, chvíli se projdi paloukem, tajgou a popřemýšlej. Tady jsou Rozum a antirozum vyvážené. V tobě zatím nejsou v rovnováze, proto pomoz svému Rozumu, čas od času jej aktivuj.“

„Jak jej mám aktivovat?“

„Jednoduše v duchu pronášej: ,Rozum.‘ A ještě lepší je pronášet táhle: ,Roozz-uumm.“

Zůstal jsem sám a pokusil jsem se přemýšlet z hlediska Rozumu. A dospěl jsem k následujícímu názoru.

Dnešní lidé nežijí v přirozeném světě, ale v umělém.

Sami jej vytvořili a otrocky jej obsluhují.

Vytvořili jsme umělý svět a žijeme v něm umělý život.

Skutečný, přirozený svět je na kraji asfaltových silnic, kterými se dnešní lidstvo žene k propasti.

Do hromadného vědomí současných lidí jsou vštěpeny umělé pojmy.

Naši vědci a „inteligentní“ badatelé dokázali pojmenovat dnešní medicínu, která je jen dvě stě let stará, tradiční medicínou a lidovou medicínu, jejíž dějiny čítají statisíce let, alternativní. A při tom léčitelům, mám na mysli skutečné léčitele, kteří dobře znají léčivé vlastnosti rostlin, začali říkat šarlatáni. Jako důsledek mnohé nemoci, které lidé před pouhými sto lety snadno a zdarma léčili bylinami z vlastní zahrady, musí dnešní člověk léčit drahými léky na doporučení lékaře. Možná by v medicíně měly existovat dva směry. Lidové léčitelství je potřeba vyučovat na školách, připravovat odborníky na univerzitách. Osmdesát procent onemocnění může být vyléčeno lidovou medicínou, takto by se zmírnila zátěž dnešních lékařských institucí a mohli bychom významně zlepšit kvalitu lékařských služeb. Ale pro to bychom museli myslet v hodnotách Rozumu.

Lidé zakopali do země miliony kilometrů kovových rour, kterým říkáme potrubí. Vynaložili obrovské úsilí na jejich výrobu a vložení do výkopů. Toto potrubí vyžaduje stálou údržbu a generální opravy, což pro lidi znamená těžkou dřinu. Navíc voda, která vytéká z kohoutků, často není vhodná pro pití. A přitom v přírodě existuje přirozený vodovod, nejsou to jen řeky, ale také podzemní voda. V žilkách Země teče životadárná, léčivá voda, která je schopna naplnit miliony studen. Přirozený vodovod nepotřebuje opravu, co víc, sám očišťuje vodu, která se zašpiní na povrchu, a nasycuje ji minerály. Nicméně současný způsob života ve městě zbavil člověka možnosti používat přirozené potrubí, které projektoval a vytvořil Stvořitel.

A tak vzniká otázka: zvolil si člověk tento způsob života samostatně nebo pod vlivem nějakých sil? Abychom na ni odpověděli, podívejme se na další situaci, kterou nelze nazvat jinak než psychické onemocnění společnosti. Co se nabízí průměrné rodině v Evropě, Americe či Rusku proto, aby si pořídila byt nebo dům?

Například se nabízí hypotéka. Konkrétněji to znamená půjčit si v bance na dvacet až třicet let peníze, pořídit si za ně bydlení a v průběhu těchto třiceti let je každý měsíc splácet s úroky. Pokud by rodina nedokázala půjčku splácet, banka ji o byt připraví. V průběhu dvaceti let musí mladá rodina žít ve strachu ze ztráty bydlení, chodit do zpravidla nezajímavého zaměstnání, jen aby platili co nejvíc. Musí se plazit před zaměstnavatelem, jen aby nepřišla o práci. Možná že tato žalostná situace nemá alternativu? Ale má! Co víc, právě alternativa vypovídá o tom, že překážky, jež musí překonat mladí lidé, aby získali bydlení, jsou umělým způsobem vštěpeny do hlavy člověka. Tyto překážky jsou vir­tuální a vlastní jen virtuálnímu světu. Uvedu typický příklad ze skutečného života.

Mladý člověk jménem Andrej, jenž bydlel ve městě Vladimir, se navenek málo lišil od svých vrstevníků. Navštěvoval bary a diskotéky, kouřil a požíval alkohol. Když si přečetl o rodových statcích, začal toužit po vlastní půdě a vlastním domě.

Prostředky na koupi pozemku a výstavbu domu neměl, rodiče mu pomoct nemohli. Třicet kilometrů od Vladimiru, poblíž vesnice Koňajevo, stál v roce 2005 hektar půdy na opuštěném místě zarostlém plevelem třicet tisíc rublů. Téměř padesát rodin z řad čtenářů si na tomto opuštěném místě pořídilo své hektary a začalo stavět budovy. Byli to lidé většinou zralého věku, kteří měli nějaké úspory. Andreji se také líbilo toto místo na břehu lesního jezera a byla tam i volná půda. Mladíka vedla touha po vlastním statku, a tak přestal navštěvovat různé večírky, začal usilovně pracovat a za pouhých půl roku dokázal ušetřit třicet tisíc rublů a pořídit si hektar půdy. Ale kde měl vzít prostředky na výstavbu domu? V té době jeden čtvereční metr obytné plochy ve městě Vladimir stál dvacet tisíc rublů, tedy na výstavbu domu o pouhých padesáti čtverečních metrech potřeboval milion. Andrej nešel do banky pro půjčku, aby pak v průběhu dvaceti let splácel peníze s úroky. Třiadvacetiletý mladík šel do obchodu, pořídil si dobrou sekeru a během jednoho roku si na svém pozemku postavil dřevěný dům. Tak to vypadá ve zkratce. Teď však přidejme několik detailů.

Nejdřív se Andrej nechal zaměstnat v jedné firmě, kde byli řemeslníci, kteří stavěli sruby. Získal u nich zkušenosti v práci se dřevem a zároveň si vydělal peníze na koupi dřeva pro své budoucí obydlí. Teď na pozemku mladého člověka roste sad, stojí dřevěný dům, je tam studna a rybníček. Lidé, kteří nově přijíždějí do osady, zapisují se k Andreji do pořadí na výstavbu dřevěných srubů. Stal se z něj uznávaný a vážený řemeslník.

Dá se říct, že si Andrej za rok ušetřil milion. Nebo jej vydělal? Není to tolik důležité. Andrej získal nezměrně víc než milion – víru ve vlastní sílu a dům, který postavil vlastnoručně.

Myslím, že se najde důstojná dívka, jež vejde do tohoto domu a porodí Andreji syna a dceru, kteří jednou budou vyprávět svým dětem, čí ruce stavěly dům, zasadily zahradu a zvelebily jejich malou vlast.

Andrejův příběh není ojedinělý. Ve stejné osadě jsou další rodiny, které si vlastnoručně postavily domy.

Vzpomínám si, jak můj otec s dědečkem také postavili dřevěný dům a vedle nich totéž dělali sousedé, rodiče mých vrstevníků. Uběhlo víc než půl století, ale v těchto domech stále žijí lidé.

A tak vznikají další otázky. Jak je to možné, že půl století společnost vytváří nové technologie ve stavebnictví, vyrábí nové materiály, mechanizmy a pomůcky, které jsou jakoby dokonalejší, ale nakonec…

Průměrná rodina musí tvrdě pracovat dvacet až třicet let, aby získala bydlení, které si dříve mohla zajistit v průběhu jednoho až dvou let. Pro mnohé rodiny je otázka bydlení neřešitelná a musí se jí věnovat vláda.

Je daná situace náhodná, nebo uměle vytvořená? Avšak to není důležité. Důležitější je, že je naprosto antirozumná. Ale společnost v každodenním shonu přichází o schopnost uvažovat a analyzovat. Společnost si na ni zvykla a nic jiného si nepředstavuje. Společnost si zvykla na antirozum a přestává být rozumná.

Současný způsob života vytvořil mnoho problémů, o nichž je přísně zakázáno diskutovat. A když se o problému nediskutuje, nevzniká ani jeho řešení.

Po celém světě dochází k rodinným konfliktům, dokonce k bitkám a vzájemným vraždám mezi manželi. V takzvaných civilizovaných státech téměř osmdesát procent mladých lidí, kteří uzavřeli manželství, se vbrzku rozvádí. Rozvodovému řízení předchází negativní emoce a stresy, trápení dětí.

De fakto po celém světě v průběhu tisíciletí dochází k nesčetnému množství lokálních konfliktů mezi lidmi, kteří se pokusili vytvořit láskyplný vztah. Je to utrpení nejen pro obě strany, ale také pro jejich děti.

Současnému člověku se tato situace předkládá jako danost. Prý je to přirozená věc: láska přichází a odchází. Ale ukázalo se, že podobná situace je zákonitá jen pro lidi z umělého světa, pro skutečnou lidskou podstatu je však cizí.

Poustevnice z tajgy poprvé ukázala, že prvotní přitažlivost mezi mladými lidmi není láska. Je to jen impuls k zrození velkého citu, který vznikne při spojení tří aspektů.

Anastasia pověděla o těchto aspektech a ukázala tři starodávné obřady, které napomáhaly zrození skutečné lásky. Uvedl jsem je ve svých předchozích knihách. Musel jsem použít slovo „obřad“, protože v ruském jazyce jsem nenašel přesnější definici, jež by charakterizovala tyto rozumné činy dvou mladých lidí, kteří pocítili vzájemnou přitažlivost, a jejich rodičů.

Nicméně dané téma, stejně jako mnoho dalších, se ukázalo jako zakázané pro svobodná média. Co víc, pod vhodnými záminkami se začal očerňovat samotný pramen. Došlo až k tomu, že na prvním programu centrální Ruské televize v pořadu „Tajemná Anastasia“ nějaké osoby prohlásily, že jakoby od čtení mých knih s výroky poustevnice z tajgy lidé přichází o rozum. Vždyť je to směšné! Od čtení a prohlížení pornografických časopisů a agresivních thrillerů plných násilí lidé nepřichází o rozum, ale od filosofických úvah o lásce a o lidském způsobu života ano? Podobný postoj svědčí o tom, že v současné společnosti existují síly, které programují sociální kataklyzmata, a také lidé, kteří nechápou podstatu toho, co se odehrává, a jejichž prostřednictvím tyto síly fungují.

A tyto lidi lze pochopit. Představte si, co by se stalo, kdyby člověk, jenž si přečetl knihy z edice „Zvonící cedry Ruska“, začal tvrdit, že pomocí tří starodávných obřadů dnešní snoubenci během svatebního obřadu před očima všech příbuzných mohou za třicet minut vytvořit na pustém místě rodový statek se zahradou, která bude čítat kolem sta rostlin potřebných pro život člověka. Postavit dům s potřebnými hospodářskými staveními, umístit do nich zvířata, věrná jako v pohádce. Člověka, jenž tvrdí něco podobného, by dnešní lidé, kteří nečetli mé knihy, měli za blázna nebo lehkověrného. Ale já se pokusím poodhalit mechanizmus, s jehož pomocí ve skutečnosti dochází k podobným „zázrakům“.

Dva mladí lidé, kteří pocítili vzájemnou přitažlivost, podle starodávných pravidel nebo obřadů, můžeme tomu říkat jakkoliv, šli na okraj vsi, vyhledávali pro sebe pozemek o velikosti ne méně než hektar, stavěli si menší chýši a společně do detailu a důkladně tvořili projekt svého budoucího statku. Fakticky tvořili také prostor, v němž může přebývat energie lásky. V tomto projektu neoznačovali jen místo pro svůj budoucí dům a hospodářská stavení, ale také místo pro výsadbu každé rostliny.

Tato tvůrčí práce mohla trvat od tří měsíců do roka. Když byl projekt ukončen, mladý pár obcházel příbuzné ze strany nevěsty a ze strany ženicha a zval všechny k účasti na svatebním obřadu. Při návštěvě příbuzných mladí mohli říci například následující: „Jak krásnou máte jabloň.“ Tato slova napovídala pozvaným lidem, aby na obřad sňatku přinesli sazenici jabloně, která se zalíbila mladým. U někoho jiného třeba mohli pochválit zvířátko: „Jak temperamentní je vaše hříbátko.“ Znamenalo to, že pozvaný člověk nemusel myslet na to, jaký dárek přinese novomanželům. Bylo mu jasné, že jim daruje hříbátko, atd.

V průběhu svatebního obřadu snoubenci jako by procházeli velkou životní zkouškou před očima svých příbuzných a přátel, vyprávěli o projektu svého statku a podrobně ukazovali, co a kde se bude nacházet. Když své vyprávění ukončili, dali znamení a všichni svatebčané umísťovali své živé dary přesně na to místo, které určili ženich a nevěsta.

Mladý pár s rozechvěním pozoroval velké společné dílo svých příbuzných a přátel. Po prožití velkého emocionálního vzplanutí byli novomanželé odvedeni každý do svého rodičovského domu, kde měli strávit dvě noci. Během této doby jejich příbuzní po částech přenesli na pozemek mladého páru předem připravená hospodářská stavení. Za druhého úsvitu on a ona budou spěchat na nově stvořený rodový statek na svou první manželskou schůzku. To, co se s nimi odehraje v novém domě, naplněném jen pozitivními emocemi a nevídanou energií lásky mezi mužem a ženou a lásky ke svému prostoru, je nepopsatelné.

Co by bylo, kdyby novomanželům Původních pramenů někdo řekl, že přijde doba, kdy sňatky budou probíhat zcela jinak. Dva mladí lidé přijdou do nějaké budovy, podepíší se v nějaké knize a cizím autem, vyzdobeným stuhami, budou jezdit městem, které jim nepatří a nikdy patřit nebude. Pak si společně s pozvanými hosty sednou v nějaké restauraci, budou jíst stravu, připravenou cizíma rukama, pít vodku a hosté, kteří se již dostali do nálady, na ně budou křičet „Pusu!“ a žádat, aby se veřejně líbali. A to je celé. Pak následuje takzvaná svatební noc a žádné příjemné vzpomínky, navíc neexistence prostoru, který by mohla zaplnit energie lásky.

„To není možné! To se nikdy nestane!“ řekli by novomanželé Původních pramenů. „Člověk je přece rozumná bytost, není žádné divoké zvíře, aby v zárodku ničil svou lásku, která zatím nenabrala sílu.“

Tak kdo ve skutečnosti přichází o rozum? Rozhodnutí je na vás, vážení čtenáři.

Na otázku, proč odchází láska, lze odpovědět následující. K většině současných novomanželů skutečná plnohodnotná láska ani nepřichází, jelikož není prostor vhodný pro její existenci.

Co je to láska? Je to cit, velká energie, schopná nadchnout člověka pro tvoření, zvětšovat jeho schopnosti, fyzické a duchovní síly. Je to rozumná energie, zaplňuje prostor, v němž se nachází dva zamilovaní lidé, a vytváří pro ně jediný celek – Prostor lásky.

A teď se podívejte k čemu dochází v současném životě. Snoubenci přichází na matriční úřad, aby uzavřeli manželství. Prostor úřadu není jejich prostorem. A rozumná energie lásky podobný prostor zaplnit nemůže.

Jízda autem, často cizím, se pro energii lásky také nehodí. Zaplnit současný byt také nemůže. Přece energie lásky nebude laskat bezduché rozkládající se předměty. Dokonce v moderním novém bytě se každým okamžikem vše ničí a stárne. Energie lásky se nedokáže smířit s procesem ničení a přebývat v podobném prostoru.

Energie lásky potřebuje živý prostor zvelebený lidmi. V daném případě jsou to dva lidé, kteří pocítili vzájemnou přitažlivost. Nic jiného neexistuje. Důkazem toho jsou mnohočetná rozvodová řízení po celém světě.

Otázka, proč odchází láska, si zaslouží všestranné bádání a já plánuji věnovat tomuto tématu svou další knihu, v které povím o starodávné zemi, v níž lidé znali tajemství nepomíjející lásky. Dnešní vztah k lásce je vskutku nerozumný.

Působit na lidi, vláda v tomto případě není výjimkou, lze různými způsoby. A nejsilnější z nich je působení prostřednictvím obrazu. Současní lidé si zvykli na nesmyslné podmínky a obrazy, přijímají je jako danost.

Například existuje představa, obraz, že vláda včetně státní Dumy, kde se vytváří a schvalují zákony, rozhodně musí být ve středu velkoměsta. Jsme na to zvyklí. Je to ale rozumné?

Odpovězte mi, kde docházelo k jasnozřivosti u proroků? Kde rozmýšleli mudrci? Odkud přinášeli Boží zákony?

Například Mojžíš dostal své destičky s desaterem, když odešel na horu Sinaj. Ježíš Kristus odešel na čtyřicet dní do pouště. Buddha strávil několik let hluboko v lese. Mohamed po celé měsíce přebýval v osamění v jeskyni Hira.

Filosofové a vědci, například Konfucius, Lao-c’, Kant, Nietzsche aj., také odcházeli do osamocení.

A kde se nachází budova naší státní Dumy? Kde vytvářejí zákony naši mudrci zvolení národem? Vzpomněli jste si?

Budova naší státní Dumy je na křižovatce rušných silnic. Myslíte si, že lze vymyslet nesmyslnější podmínky pro práci těch, které si zvolil národ?

Copak je to nějaký hostinec u cesty?!

Lze uvést množství příkladů z dějin spojených s vlivem obrazů, které působí na lidskou společnost a vyvolávají planetární katastrofy. Ale pro současného člověka, obzvlášť pro žijícího v Rusku, bude nejnázornějším příkladem zánik carského Ruska a později – rozpad Sovětského svazu.

„Z jiskry se rozhoří plamen,“ řekl vůdce světového proletariátu Vladimir Iljič Lenin o bolševických novinách, které pranýřovaly carský režim. Systematicky se zaváděl negativní obraz carské moci a vytvářel se nový, krásný obraz sovětské vlády. Carizmus byl svržen. Místo něj vznikla a začala se rozvíjet nová říše – SSSR, která měla ohromnou armádu vybavenou jadernými zbraněmi.

Avšak po uplynutí pouhých sedmdesáti let se tato mocná říše rozpadla na jednotlivé státy, které zdaleka ne vždy projevují vzájemné přátelství. Za viníky pádu politologové označili politiky, kteří podepsali dohodu o rozdělení, a také ekonomickou a politickou situaci.

Při detailnější analýze je vidět, že tato skutečnost je také výsledkem působení obrazu. Připomeňme si skvělé dílo Alexandra Solženicyna o Gulagu a tvorbu dalších mistrů pera, kteří pranýřovali SSSR. Jiní spisovatelé ve stejnou dobu vytvářeli obraz vzkvétajících států na Západě, kde se na rozdíl od Sovětského svazu police obchodů prohýbaly od hojnosti různého zboží a kde šťastní a svobodní lidé jezdili přepychovými auty. Při tom se popisovaly přednosti západní civilizace, ale zamlčovaly se její nedostatky.

Budoucnost Ruska také určují obrazy, vštěpené do hlav a duší obyvatel státu. Bohužel je to celá řada obrazů, jež vedou k jeho zániku. Kult násilí, kult peněz v kinech a v televizi vytváří obraz ničení. „Držet krok se Západem,“ propagují mnozí naši politici. A žádné ekonomické či vojenské úspěchy a výzvy k patriotizmu těmto obrazům čelit nemohou.

Čelit obrazu dokáže jen jiný obraz, tvořivý obraz, jenž dokáže nadchnout miliony lidí. Právě takový obraz vytvořila Anastasia jako protiváhu hromadě ničivých obrazů. Statisíce lidí přijaly obraz budoucího překrásného státu, přidaly k němu své představy a začaly jej vtělovat do reality – budovat rodové statky. O těchto lidech se pozitivně vyjádřili známí politici, státní činitelé, známí vědci, pracovníci kultury a vůdci náboženských konfesí. Nebudu tady tyto projevy uvádět. Každý se s nimi může seznámit na internetových stránkách www.anastasia.ru.

Tyto nesmírně odvážné projevy samozřejmě dodaly lidem nadšení, ale jsou zatím kuloárové. Přece tato rozumná slova zazněla v prostředí antirozumu.

Některá tvrzení poustevnice z tajgy se mohou zdát fantastická, i já jsem na začátku naší komunikace měl stejný dojem. Dnes, po uplynutí patnácti let po prvním setkání s Anastasií, jsem musel mnohé věci přehodnotit. To my, současná společnost, žijeme ve fantasticky nepřirozeném prostředí pro rozumný život. Anastasie mluví o rozumné realitě. Metodicky ji vytváří a vytvoří. Budu se snažit jí v tom pomoct i statisíce jiných lidí jí již pomáhají.

Zajímavá je další skutečnost. V médiích, v literatuře a ve filmech téměř nikdy nepotkáme kladnou postavu, která by rozumně zacházela s půdou. Vzpomeňte si na způsob života kterékoliv hlavní postavy a na prostředí, ve kterém žila. Většinou jsou prezentovány v bytech, restauracích, casinech, na ulicích velkoměst atd. Pokud ukazují člověka, jenž uvědoměle zachází s půdou, což se stává velmi zřídka, vždy jej představují jako zaostalého hlupáka. Lidské společnosti se systematicky a cíleně vštěpuje, v jakém prostředí by měla žít. Je to náhoda? Myslím si, dokonce jsem přesvědčen, že není. Vede k rozpadu osobnosti, k sociální a planetární katastrofě.

Když jsem po svém přemýšlení mluvil s Anastasií, s jistotou jsem jí řekl:

„Jsem zcela přesvědčen, že dnešní lidstvo žije v rovině antirozumu. Dnešní lidstvo myslí hodnotami antirozumu, proto také nemá konkrétní plán, jak vytvořit harmonickou budoucnost. Jen konstatuje a mluví o svém konci.

O 22. prosinci roku 2012 se v dnešní době aktivně diskutuje nejen v ezoterických kruzích, ale také mezi vědci a na internetu. Mnozí lidé si myslí, že tento den bude koncem světa.

Proč se mluví právě o tomto datu? Protože tento den je spojen s chmurnými apokalyptickými předpověďmi tajemných starodávných Mayů, podle jejichž kalendáře, který mimochodem odborníci považují za mnohem přesnější než je gregoriánský, 22. prosince roku 2012 končí současný cyklus takzvaného dlouhého počtu – éra Pátého Slunce neboli období Jaguára. Podle ústního podání po ukončení období Jaguára přijdou roky neštěstí a katastrof, které potrvají do doby obnovení lidstva.

Vědci nedávno zjistili, že toto datum v mayském kalendáři je z astronomického hlediska významné. V tento den má dojít k události, která se stává jednou za 25 800 let – Slunce se octne v jedné linii s tajemným energetickým centrem Galaxie a současná civilizace poprvé zažije mimořádný astronomický jev. Anebo také nezažije. Předpokládá se, že předkové Mayů, jejichž památky můžeme vidět ve Střední Americe, sešli ve 2. tisíciletí př. n. l. s hor do tropických lesů a do rovin Yukatánu. Právě v těchto pláních dosáhla civilizace Mayů v 1. tisíciletí př. n. l. nejvyššího rozkvětu. Mayové používali hieroglyfické písmo, měli velké poznatky v oblasti matematiky, medicíny, stavěli kamenná města a neobyčejné rituální budovy, jako například Velký palác v Palenque, ale především měli hluboké poznatky v oblasti astronomie.

Dodnes není zodpovězena otázka, proč mayská města zpustla dávno před příchodem Evropanů?

Základem astrologie Mayů je počet dní. Všeobecně uznávaná astrologie (starodávný Sumer, Babylon) se zakládá na postavení planet ve zvěrokruhu. Mayové také znali zvěrokruhová souhvězdí, jenže v jejich zvěrokruhu nebylo 12 souhvězdí, ale 13. Brali v úvahu také souhvězdí Netopýra.

Teď několik slov o jejich záhadném kalendáři. Současný cyklus času, který končí v roce 2012, začíná dávným datem 13.08.3114 př. n. l. A je to poněkud zvláštní, jelikož jak jsem se již zmínil, mayská kultura je minimálně o tisíc let mladší. Odborníci, kteří se věnují zkoumání této kultury, nemají jednoznačný názor na vznik jejich proslulého kalendáře. Existují domněnky, že kalendář, stejně jako písmo, převzali Mayové od Olméků, jejichž kultura je mnohem starší. Na území osídleném starodávnými Olméky v La Venta objevili archeologové artefakty, které potvrzují jakousi návaznost nebo spojitost kultur. Avšak zajímavější je něco jiného.

Předpovědi civilizace Mayů, známá proroctví a oficiální prameny, jež mluví o planetární katastrofě, si samozřejmě zaslouží pozornost. Avšak nejvýznamněji a nejdůvěryhodněji dokáže určit budoucnost každý myslící člověk současnosti.

Zkusme chvíli analyzovat, jaké jsou tendence ve změnách ekologické situace v Rusku.

Tuto větu pronesla poustevnice z tajgy Anastasia. Myslím si, že by bylo vhodné, aby většina lidí žijících na Zemi pronesla něco podobného a uskutečnila patřičné činy. Dnes je to životně nutné.

Mnozí lidé dnes pozorují negativní následky globálního oteplování. Vědci upozorňují na změnu geomagnetického pole Země a potopení celých kontinentů v budoucnu. Před očima současníků dochází ke globálním katastrofám, jako například v Indonésii, kde zahynulo více než dvě stě tisíc lidí, v USA, kde byl zatopen New Orleans – město s milionem obyvatel. Vědci také varují před hrozbou změny aktivity Slunce.

Otázka ekologického bezpečí Země se ukázala tak aktuální, že z iniciativy Anglie byla zařazena do programu zasedání Rady bezpečnosti OSN v roce 2007. Začátkem roku 2008 byla projednávána Bezpečnostní radou Ruské federace.

Poprvé se tvrzení věštců o globální katastrofě začala ztotožňovat s názorem současných vědců a vládami mnohých států.

Mudrci civilizace Mayů také mluvili o tom, že na Zemi dojde ke globální katastrofě, která se odehraje v roce 2012.

Více či méně o tom slyšeli mnozí lidé, avšak veřejné rozhovory o katastrofě roku 2012 jsou jen zlomkem toho, o čem se mluví v tajných zprávách.

Možná jen z doslechu se dozvídáme o tom, že japonská vláda připravuje opatření k přesídlení svého obyvatelstva. Podle předpovědí jednou z prvních bude zatopena Anglie, zřejmě proto právě ona byla iniciátorkou zařazení ekologické otázky do programu zasedání Rady bezpečnosti OSN.

Možná že se vlády různých zemí chovají dobře, když neprobírají vzniklou situaci veřejně a podrobně. Proč vyvolávat mezi lidmi paniku? Avšak na druhou stranu, pokud lidstvo bude přebývat v nevědomosti, většina obyvatel může zahynout a zachrání se jen informovaná elita, která vezme s sebou sto až dvě stě otroků pro každého.

Vědci předpovídají, které země budou pohlceny živlem, jako Atlantida, a které nepodlehnou zatopení. Například v Rusku budou zatopeny pobřežní regiony a nejlepším místem pro život se stane Sibiř.

Po globálním oteplování přijde na Zem doba ledová.

Avšak jaký je rozdíl v tom, k jaké globální katastrofě dojde, jestliže společnost nedokáže čelit již dnešním katastrofickým projevům, například znečištění vzduchu ve městech, elektromagnetickému záření, které proráží obydlí člověka, a mnohému jinému.

Existuje alternativa smutné budoucnosti lidstva? Samozřejmě že existuje. Ale vše si povíme po pořádku.

Tak tedy na světových fórech došli k jednoznačnému závěru, že katastrofa je možná v nejbližších letech. A tady vyvstává zajímavá otázka: jsou vlády a věda schopné učinit opatření na její odvrácení? Představitelé světové vědy nedokázali na tuto otázku odpovědět. Vlády různých zemí se alespoň nějak snaží zapůsobit na situaci a vypracovaly takzvaný Kjótský protokol, podle kterého by každá země měla snížit množství škodlivých plynů, které se vypouštějí do atmosféry. Mnohé země jej dodnes neratifikovaly.

To, k čemu může dojít v budoucnu, samozřejmě vyvolává neklid, ale copak by neměla vyvolávat ještě větší neklid dnešní katastrofická situace zastřená úspěchy civilizace? …