Anastasia – 7. díl

Lidský život! Na čem nebo na kom závisí? Proč se jedni lidé stávají císaři, vojevůdci, druzí sbírají na smetištích odpadky?

Říká se, že osud každého člověka je předurčený od narození. Jestli je to pravda, pak je člověk pouze bezvýznamný šroubek v systému nějakého mechanizmu, nikoliv vysoce vyvinutý Boží výtvor.

Avšak existuje i jiný názor: člověk je soběstačný výtvor, jenž má v sobě absolutně všechny vesmírné energie.

Ale má v sobě jednu energii, charakteristickou pouze pro něj, jmenuje se „energie mysli“. A pokud člověk pochopí, co vlastní, naučí se ji v plné míře používat, stane se vládcem celého vesmíru.

Tak které z těchto dvou tvrzení, jež se vzájemně vylučují, je pravdivé?

Abychom si v tom udělali jasno, připomeňme si starý příběh, jenž se stal téměř vtipem.

Člověk, rozzlobený na svůj život, běžel do lesa na kraji města, zvedl nahoru ruce sevřené v pěsti a zakřičel k Bohu:

„Nemohu takhle dál žít. Na Tvém pozemském hospodářství vládne nespravedlnost a chaos. Jedni lidé jezdí městem v drahých autech, přejídají se v restauracích, druzí sbírají na smetištích odpadky. Například já nemám peníze ani na boty. Jestli jsi, Bože, spravedlivý, jestli vůbec existuješ, zařiď to tak, abych vyhrál v loterii hodně peněz.“

Na nebi se rozptýlily mraky, sluneční paprsek se teple a laskavě dotkl volajícího člověka a z nebe zazněl klidný hlas:

„Uklidni se, můj synu. Jsem připravený splnit tvé přání.“

Člověk se zaradoval. Jde ulicí, usmívá se, s potěšením si prohlíží výlohy obchodů, představuje si, jaké věci si pořídí za vyhrané peníze.

Uplynul rok. Člověk nic nevyhrál. A došel k závěru, že ho Bůh oklamal.

Velice rozzlobený přišel do lesa na to místo, kde slyšel Boží slib, a zakřičel:

„Neplníš své sliby, Bože. Zklamal jsi mě. Čekal jsem celý rok. Toužebně jsem myslel na nákup, který udělám za vyhrané peníze. Ale uplynul rok a žádnou výhru jsem nedostal.“

„Ach, můj synu,“ zazněl z nebe smutný hlas, „chtěl jsi vyhrát mnoho peněz v loterii. Tak pročpak sis za celý rok nepořídil ani jeden los?“

Tento krátký příběh se vypráví mezi lidmi jako vtip. Všichni se smolaři vysmívají:

„To mu nedošlo, že aby vyhrál v loterii, musí nejdřív koupit aspoň jeden los? Neudělal ani tu nejsamozřejmější věc.“

Není tady důležitá pověst jako taková, není důležité, jestli se to, o čem vypráví, skutečně stalo. Podstatné je něco jiného, a to lidská reakce na události, jež se odehrály.

To, že se lidé smějí nechápavosti člověka, vypovídá o skutečnosti, že intuitivně, možná podvědomě chápou: jejich vlastní budoucí život záleží nejen na nějakých Vyšších silách, na Boží vůli, ale na nich samotných.

A teď ať každý zkusí rozebrat svou životní situaci. Udělali jste všechno pro splnění svých snů?

Dovolím si tvrdit, a ne bezdůvodně, že se jakákoliv touha, dokonce i zdánlivě nereálná a zcela fantastická, splní v případě, že člověk udělá jednoduché a postupné kroky vstříc této touze.

Toto tvrzení lze doložit množstvím příkladů. Tady je jeden z nich. …

Lidský osud… Mnozí si myslí, že je vytvářen někým shůry. Ale ten někdo jednoduše dává každému člověku k dispozici nejsilnější vesmírnou energii, která je schopna ovlivňovat osud svého majitele a tvořit nové galaxie. Touto energií je lidská mysl.

Pouhý poznatek, že je tomu tak, nestačí: člověk si musí tento jev uvědomovat a cítit. Na tom, jak plně jsme si to schopní uvědomit, pocítit a pochopit, záleží skutečnost, do jaké míry se nám budou otevírat tajemství vesmíru, mechanizmus zázraků, přesněji řečeno, zákonitých jevů.

Pouze uvědomění si a přijetí energie mysli dovolí každému člověku udělat svůj život a život svých blízkých šťastným. A právě šťastný život na zemi je člověku předurčen.

Tedy potřebujeme se utvrdit v tom, že následující závěry jsou nepochybné.

Zaprvé, člověk je myslící bytost.

Zadruhé, ve vesmíru neexistuje nic, co by se svou silou vyrovnalo energii mysli. Všechno viditelné a také nás samotné stvořila energie mysli.

I kdybychom vyjmenovali milióny předmětů od primitivního kladívka po kosmickou loď, vzniku každého z nich bude předcházet mysl.

Představa vytváří materiální předmět v prostoru, jenž je pro nás neviditelný, zatím nevidíme materializaci, to však neznamená, že tento předmět neexistuje. Již je vytvořen v myšlenkovém prostoru, a to je významnější než následující materializace.

Kosmická loď se vytváří myslí jednoho člověka nebo několika lidí. Zatím je neviditelná, nemůžeme se jí dotknout, ale již existuje! Existuje v rovině, jež je pro nás neviditelná, později se materializuje a získá podobu viditelnou pro náš obyčejný zrak.

Co je významnější na vytváření kosmické lodi? Myšlenka vynálezce, konstruktéra nebo činy dělníka, jenž vyrábí součástky podle předložených výkresů? Samozřejmě, že v tomto případě každá práce je potřebná, ale přece prvotní je mysl.

Skutečná kosmická loď může havarovat a prvotní příčina nebude v nějaké vadné součástce, ale v selhání mysli. Lidově se tomu říká nerozvážnost.

Mysl může předpokládat všechny nehody. Pro ni neexistují nepředvídané situace. Ale různé nehody, zmatky se stávají. Proč? Uspěchala se materializace, nebylo mysli umožněno, aby ukončila projekt.

Když takto popřemýšlíme, každý sám se přesvědčí o nepochybnosti následujícího závěru: všechny předměty, které kdy byly vyprodukovány na Zemi, jsou materializací mysli.

Teď si je třeba uvědomit, že naprosto všechny životní situace, včetně samotného života, nejdříve vznikají v myšlenkách.

Svět živé přírody, jejíž vidíme, včetně samotného člověka, prvotně vytvořila Boží myšlenka.

Člověk stejně jako Bůh je schopný svou myslí vytvářet nové předměty a vlastní životní situace.

Pokud je vaše mysl vyvinutá slabě nebo z nějakého důvodu nemá možnost svobodně využívat energii a rychlost, jež jsou jí vlastní, vaše životní situace bude ovlivňovat cizí mysl, možná vašich blízkých, známých, celkové zaměření společnosti.

Ale i v druhém případě se vaše životní situace vytváří nejdřív lidskou myslí. A můžete za to vy sami, že jste potlačili, uvěznili svou vlastní mysl, čímž jste se podřídili vůli myšlenek jiného člověka a vaše nezdary nebo úspěch již budou záležet na tom druhém nebo druhých.

Můžeme se o tom přesvědčit na základě četných životních příkladů. Zamyslete se, co dělá člověk předtím, než se stane známým umělcem? Nejdřív ze všeho po tom samozřejmě touží, pak v myšlenkách vytváří plán, jak dosáhnout cíle, a potom začne jednat: amatérské působení, patřičné vzdělávací instituce, nástup do práce v divadle, filmovém studiu nebo filharmonii.

Někdo by mohl namítnout, že všichni touží po tom, stát se proslulými herci, ale dokáží to pouze vybraní jedinci a někteří jsou vůbec nuceni hledat práci v jiné oblasti, jež není spojená s hereckou kariérou, že kromě touhy je potřebný talent. Ano, je to tak. Ale vždyť talent se také vytváří silou mysli.

A co fyzické a vrozené předpoklady? Samozřejmě, jsou důležité, ale opět, mysl není tak hloupá, aby beznohému člověku vytvářela plán cesty na baletní školu.

Jakpak je to možné, pomyslí si čtenář. Pokud vše, dokonce povolání a blahobyt záleží na vlastních myšlenkách člověka, pak by všichni lidé měli být významní a bohatí, nebyli by ti, kteří živoří a hrabou se na smetištích při hledání potravy.

Nuže, pojďme se podívat na smetiště v pravém smyslu tohoto slova.

Udělal jsem to následujícím způsobem. Nechal jsem si narůst strniště, rozcuchal jsem si vlasy, půjčil jsem si od známého malíře staré montérky, vzal jsem igelitovou tašku, hůl a šel jsem k jedné z popelnic. Chvilku jsem se hrabal holí v odpadcích, našel jsem několik prázdných láhví, dal jsem je do igelitky a namířil jsem k další popelnici u vedlejšího domu. Mé úsilí bylo korunováno úspěchem. Za deset až patnáct minut se na mě u druhé popelnice málem vrhl muž s kovovou tyčí v rukou:

„Nesahej na cizí,“ řekl tónem nepřipouštějícím žádné ná­mitky.

„Takže to je tvé území?“ klidně jsem se zeptal, ustoupil jsem od popelnice a zároveň jsem mu dal igelitku s láhvemi.

„A čípak by bylo?“ odpověděl muž s již menší agresivitou, vzal si mou igelitku, a jako by si mě nevšímal, začal rozhrabávat obsah popelnice.

„Ukázal bys mi, kde je tady volno?“ zeptal jsem se a dodal jsem: „koupím ti flašku.“

„Vodky,“ otočil se ke mně neoficiální majitel popelnice.

Šel jsem do obchodu, koupil jsem láhev vodky a něco na zakousnutí. Při pití jsme se seznámili a Pavel mi pověděl o mnohých důmyslnostech jeho „živnosti“, a těch není málo.

Je třeba vědět, kdy se musí velmi důkladně hlídat, aby sem nevtrhli náhodní zájemci jako já, a neukradli vaše vlastnictví. Jsou to dny po svátcích, kdy se vyhazuje obzvlášť mnoho láhví. Také je třeba vědět, které vyhozené věci obsahují barevné kovy a jak je sbírat. Která výkupna platí víc za láhve a barevné kovy. Kam se dává vyhozené, ale ještě použitelné oblečení.

Snažil jsem se převést rozhovor na jiná témata.

Pavel byl schopný vyjádřit své názory na politiku, vládu, ale s podstatně menším zájmem. Jeho mysl pracovala jedním směrem, a tím byly popelnice.

Abych se o tom úplně přesvědčil, nabídl jsem mu následující:

Přiopili jsme se, a jak to chodí, stali se z nás přátelé. O to neočekávanější pro mě byla prudká změna jeho nálady. Pavel nejdřív asi půl minuty napjatě přemýšlel. Pak si mě dalších půl minuty nevraživě prohlížel a nakonec řekl:

„Myslíš si, že když jsem se napil, tak mi to nešrotuje? Copak sis to, zrůdo, usmyslel udělat ze mě hlídače a sám se zmocnit mých popelnic?“

Ani se nezeptal, kolik bude hlídač dostávat, jaké bude mít ubytování, jakou práci přesně je třeba dělat na hospodářství za příplatek. Jeho mysl byla zcela zaměřena na popelnice, rozhodovala se, jak se má s nimi zacházet, jak se zachránit před konkurencí.

Z toho tedy vyplývá, že člověk sám zaměřil svou mysl na řešení otázky své existence prostřednictvím popelnic a sám ji následuje.

Můžeme uvést velké množství dalších příkladů, jež potvrdí nespornost toho, že vzniku všech předmětů, životních situací a společenských jevů předchází energie mysli.

Pomocí vlastní mysli může jeden člověk ovlivnit druhého. O tom svědčí starodávná vyprávění a pověsti. Poslechněte si, co o lidské mysli vyprávěl Anastasiin dědeček. …

Poslouchal jsem vyprávění Anastasiina dědečka o tom, jak a čím by se měl stravovat člověk, a mimovolně jsem to porovnával se stravou dnešních lidí, dokonce bohatých, kteří žijí v takzvaně civilizovaném světě. Vzniká velice záhadná situace. Pojďme si v tom konec konců společně udělat jasno.

Tedy všichni víme, že pro člověka je prospěšné jíst čerstvé, ekologicky čisté produkty.

Všichni víme, že v přírodě existují rostliny schopné léčit jakékoliv nemoci lidského těla. Tady se zastavme a udělejme malé upřesnění: v přírodě existují rostliny schopné nedopustit vznik nemoci lidského těla. Tak pročpak nejsou po ruce? Proč a pod vlivem koho si vybíráme způsob života, který ničí naše tělo a rozum? Vždyť se nám jednoduše někdo vysmívá a ještě nás nutí k tomu, abychom nazývali tento způsob života civilizovaným.

Pokud používáme termín „civilizovaná země“, „civilizovaný stát“ a tím míníme společnost lidí, jež dosáhla určité, samozřejmě správné úrovně vývoje, tak tento vývoj by se měl odrazit také ve způsobu stravování. Dokonce ne „také“, ale v první řadě.

Teď společně navštivme supermarket, rusky – obchod dnešního, takzvaně civilizovaného státu. Ti, kteří nebyli v západních zemích, mohou navštívit i naše. Ve velkých městech se jejich sortiment příliš neliší.

Uvidíme, že většina produktů je hezky zabalená a má dlouhodobou trvanlivost. Uvidíme množství vysušených, zmražených a koncentrovaných produktů. Celý tento sortiment nelze nazvat čerstvým produktem.

V supermarketech ještě můžeme vidět tak zvanou čer­stvou zeleninu – na pohled krásná rajčata, okurky a jiné. Ale dnes už je všeobecně známo, že hybridy – speciálně šlechtěné odrůdy schopné po dlouhou dobu zachovávat krásný vzhled – svou kvalitou značně zaostávají za normálním, přírodním plodem.

V evropských zemích to ví skoro každý dospělý člověk. Vznikla tam síť obchodů s ekologicky čistými produkty a jejich cena je mnohem vyšší než v běžných obchodech. Tudíž společnost uznala, že v ostatních obchodech, jichž je většina, produkty nejsou ekologicky čisté.

Ale nazývejme věci pravými jmény. Společnost uznala, že většinou používá k jídlu produkty škodlivé pro zdraví.

Počkejte! Ale co v tom případě s termínem „civilizovaný stát“? Copak mohou lidé civilizovaného státu požívat nekvalitní, zdraví škodlivou stravu? Přesnější definice takového státu je „přihlouplý stát“ nebo „stát s obalamutěným obyvatelstvem“.

V „přihlouplých státech“, jimž se snaží tak pečlivě podobat i Rusko, se rýsuje určitý systém obalamutění obyvatelstva.

Podívejte se, k čemu tak dochází. Člověk používá k jídlu nekvalitní produkty a začíná být nemocný.

Nemocný člověk se dostává do rukou systému pod názvem „zdravotnictví“. Tento systém disponuje obrovským množstvím léčivých přípravků, nemocnic, vědeckých center. Je placený. Říká se nám, že se neustále zdokonaluje.

Ale všimněte si: podle statistiky se každým rokem zvětšuje počet nemocných lidí. Přičemž vznikají nové nemoci, s nimiž se lidstvo dříve nesetkalo. Objevilo se množství psychických chorob, objevilo se takové moderní povolání jako psychoterapeut.

Nabízí se logická otázka: co je příčinou zhoršujícího se zdraví obyvatelstva „civilizovaných zemí“? Nepodílí se na tom samo zdravotnictví?

To, že se zhoršuje fyzický stav člověka, je skutečnost, o níž se v případě potřeby může přesvědčit každý člověk, když porovná údaje z různých pramenů.

Mluvíme o fyzickém stavu, avšak nebezpečnějším faktorem je psychika. Stačí se pouze odpoutat od dotěrných, jednotvárných informací, jež nedávají člověku možnost zamyslet se nad podstatou toho, co se odehrává, a ihned můžeme, jemně řečeno, zapochybovat o normálnosti většiny obyvatelstva „civilizovaných států“. Způsob života zvolený společností se jeví jako důsledek schizofrenické nemoci. Posuďte to sami.

Člověk, jenž žije na svém statku, pocítil přání sníst například jablko. Co udělá? Půjde na zahradu, utrhne čerstvý plod a sní ho. Teď se podíváme na chování jiného člověka, jenž žije v městském bytě rozvinutého státu. Také dostal chuť sníst jablko. Člověk vezme peníze, jde do obchodu, koupí si jablko, ale již ne čerstvé. Kupuje jablko, které někdo vypěstoval, potom zabalil. Někdo další toto jablko dopravil autem nebo letadlem. Pak někdo postavil obchod a vyložil tato jablka na pult. Všechny tyto úkony, počínaje pěstováním a konče prodejem, zaznamenávají určití lidé, sestavují se evidenční listiny, vybírají se daně, clo atd.

Takovým způsobem vzniká celý řetězec, v němž se lidé jakoby zabývají důležitou věcí: dávají možnost sobě podobným, aby ochutnali plod jabloně. A ten, kdo ochutnává tento plod, dříve, než uspokojí svou potřebu, musí někde pracovat, aby nejprve dostal papírky, kterým říkáme peníze, a zaplatil někým vymyšlený řetězec, jenž stojí mezi větví jabloně a člověkem.

A společnost tento jev považuje za normální. Obalamutěná společnost netuší, že někdo si velmi přál odvést lidi od jejich pravého předurčení, donutit je, aby se zabývali něčím nesmyslným. Do takové absurdnosti byli lidé vedeni postupně. Nelze to provést rychle. V opačném případě i slabomyslný člověk uvidí bláznivost toho, co se odehrává kolem.

Jen si představte ten paradox: jednoho překrásného dne jste se jako obvykle rozhodli přistoupit ke své jabloni a utrhnout si plod. Udělali jste krok se schůdku svého domu směrem k jabloni a uviděli jste řadu lidí.

„Kdo jsi?“ ptáte se člověka, jenž stojí nejblíže k vám.

„Jsem prodavač jablek,“ odpovídá člověk.

„A kdo jsou ti za tebou?“ divíte se dál a slyšíte odpověď:

„Za mnou stojí člověk, který dováží jablka do mého obchodu, za ním je ten, který je sklízí, a kolem každého z nás vidíš lidi v čistých oblecích – jsou to ti, kteří evidují počet jablek, jenž projde za hodinu našima rukama.“

„Jste normální?“ bouříte se. „Proč se zabýváte takovými nesmysly. Kdo vám poděkuje za takové bláznovství?“

Na to vám odpoví:

„Ty nám budeš děkovat, budeš nám všem platit peníze a my si za ně také budeme kupovat jablka.“

„A kdepak mám vzít tolik peněz?“

„Jdi k sousedově hrušce, je tam volné místo účetního. Staň se účetním, budeš dostávat peníze, platit nám a jíst jablka, kdy se ti zachce.“

Řeknete, že je to úplný nesmysl, schizofrenie. Samozřejmě že nesmysl, samozřejmě že schizofrenie. Ale něco podobného se právě s námi děje.

Ty nejočividnější podmínky pro zdravý život se musí vykládat ve formě traktátu. Tak tedy níže uvádím jeden malý traktát.

Každý člověk žijící na zemi by měl mít pro zabezpečení svého organizmu kvalitní stravou vlastní statek, vlastní prostor.

Ve vlastním prostoru by měl zasadit, nejlépe vlastnoručně, rostliny, jež přinášejí plody. Ty rostliny, které mu, podle jeho názoru, budou chutnat a budou pro něj prospěšné. Jestli, například, člověk dopředu ví, že mu nechutná červený rybíz, tak ani není třeba ho sázet ve velkém množství. Celkem má být na statku zasazeno alespoň tři sta druhů mnoholetých rostlin. Nebudu opakovat neobvyklý způsob sázení a komunikace s rostlinami, píše se o něm v první knize, když Anastasia mluví o zahrádkářích. Samozřejmě, že něco podobného není uskutečnitelné za jeden rok, řekněme za dva nebo tři. Ale je to naprosto možné a dětem zůstane fakticky ideální pramen výživy.

Zatřetí 

Každé ráno po probuzení by se měl člověk projít svým rodovým statkem, a když si to bude přát, sníst plod, který dozrál v tomto okamžiku, nebo bylinku. Toto se má provádět vyloženě podle přání, nikoliv podle doporučení nějakého dietologa, byť dokonce akademika. Váš organizmus, jenž je obeznámený se všemi chuťovými hodnotami rostlin na vašem statku, vytvoří pro vás dietu ideální svou kvalitou, množstvím a dobou užívání potravy. Vycházet na svůj statek je třeba nejen ráno nebo v dobu někým přesně určenou pro příjem potravy, ale tehdy, když si to budete přát.

V současné době mnozí lidé nemají možnost stále žít na statku, ani tehdy, když ho vlastní. Ale je vhodné na něj jezdit alespoň jednou týdně.

A v případě nemoci, dříve než začnete brát léky, je nejlepší jednoduše přijet na několik dnů do svého rodového prostoru a trochu tam pobýt.

Pokud jste již vytvořili vlastní prostor, pokud váš organizmus disponuje informací o rostlinách, které v něm rostou, dokáže absolutně přesně vybrat to potřebné pro vaše uzdravení.

Podle Anastasiina tvrzení neexistují nemoci lidského těla, které by nedokázal přemoci vámi stvořený Prostor lásky. Samozřejmě se tímto rozumí nikoliv prostor městského bytu, ale statek založený podle jejích principů.

Zformuloval jsem tato pravidla ve svém bloku, přečetl jsem je Anastasiinu dědečkovi a zeptal jsem se:

„Nevynechal jsem něco?“

Odpověděl mi:

„Pokud to má být stručné, tak pro začátek je to dobré. Ale rozhodně je třeba říci také něco o sousedech.“

„A co s tím mají společného sousedé?“ nepochopil jsem ze začátku.

„Jak to, „co mají společného“?“ podivil se dědeček otázce, „zamysli se sám: pokud hned za plotem tvého statku bude umístěna továrna čoudící smrtonosnou spáleninu a vítr ji bude přinášet do prostoru tvého statku, co budeš dýchat?“

„Nikdo nebude zakládat svůj statek vedle továrny,“ pokusil jsem se oponovat a pak jsem ztichl.

Vzpomněl jsem si, že ve městě Novosibirsk, pouze pět set metrů od hutního závodu, jsou rozmístěné zahrádkářské pozemky. A v Německu najdeme zemědělská pole vedle dálnice s osmiproudovým provozem.

Pomyslel jsem si: to je ale, tak jednoduchá věc, jako pěstování zemědělských produktů pro stravování člověka, je možná pouze v ekologicky čistém místě, nejlépe v určité vzdálenosti od velkých měst. Tak jednoduchá pravda nijak nemůže člověku dojít. Skutečně, je třeba doplnit ještě jeden bod:

Váš pozemek by se měl nacházet v ekologicky čisté zóně. Měly by ho obklopovat statky stejně smýšlejících lidí vytvářejících rajské rodové oázy. Větřík odnese k sousedům životodárný pyl z vašeho statku, ale i od nich k vám jiný větřík přinese životodárný vzduch. …

Jednou jsem se zeptal Anastasiina dědečka, zdali se mu stávalo, že by četl nějaké duchovní nebo vědecké knihy. Následovala velmi zvláštní odpověď:

„Tak, abych je bral do rukou, listoval v nich a četl napsaná slova – pouze jednou. Ale všechno, co je napsáno ve významných knihách, znám.“

„Odkud to znáte? A co je to významné knihy? Jestli jsou významné, znamená to, že existují také bezvýznamné.“

„Ano. A proč si s tím vším lámeš hlavu?“

„Jak to – proč? Kulturní, inteligentní člověk má být sečtělý. Když vystupuji na čtenářských konferencích, stává se, že se lidé ptají, zdali jsem četl tu nebo onu knihu. A já jsem jich za svůj život moc nepřečetl. Proto bych chtěl vědět, jaké knihy je třeba číst jako první? I kdyby se člověk zabýval čtením od rána do večera, na přečtení všech knih mu jeden život nestačí. Proto chci vědět o důležitých knihách, abych nevypadal jako úplný laik.“

„Víš, Vladimíre, když se tě na tvých čtenářských konferencích lidé zeptají, jaké knihy jsi přečetl, odpověz jim, že znáš všechny.“

„Takhle odpovědět nejde, když jsem všechny knihy nečetl. Mohou se mě zeptat, co ve své knize řekl nějaký konkrétní autor. Když jsem jeho knihu ani neměl v rukou, tak ani nedokážu nic odpovědět.“

„Odpověz jim jednoduše: ,Tento autor nic podstatného neřekl.‘ Ať ten, kdo se tě ptá na nějakou knihu, dokáže opak. Rozumíš, Vladimíre, ono se jenom zdá, že knih je velké množství. Ve skutečnosti těch významných není dohromady ani deset.“

„A jak se dá určit významnost knihy?“

„Pomocí klasifikátoru.“

„Můžete mi ho dát? Alespoň na nějakou dobu?“

„Samozřejmě že mohu, i tobě i všem tvým čtenářům. Jde o to, že klasifikátorem významnosti knih je způsob života lidí.“

„Jak to – způsob života? Co s tím má společného?“

„V různých koncích země žijí lidé. Vznik lidských společenství je vyvolán odlišností států. Kultury národů různých zemí jsou odlišné. Liší se i způsob života, jeho délka. Kultura různých národností se vytváří, mimo jiné, i pod vlivem významné knihy. Zpravidla takové, která působí na filozofii národa, vytváří určitý druh náboženství, a tudíž i způsob života.

Například v Číně se za významné považuje Konfuciovo učení. Od starodávných časů se v Číně vyvíjel zvláštní obraz světa, stručně řečeno, obraz, jenž vysvětluje svět jako živý systém.

Částí tohoto kosmického systému jsou představy o „jin“ a „jang“. Jestli tě zajímá způsob života čínského národa, jestli v něm vidíš příklad pro celé lidstvo, tak si přečti knihu, kterou napsal Konfucius.

Jestli tě zajímá světonázor Japonců, jejich životní úspěchy, přečti si knihu, v které se vypráví o tradičním náboženství tohoto státu – o šintoizmu. Z velké části ovlivnilo způsob života japonského národa.

Jestli se ti zdá, že nejšťastnější lidé žijí v křesťanském světě, pak čti Bibli. Důležité knihy jsou ty knihy, které vytváří ten nebo onen způsob života určité části lidského společenství.“

„Ale vždyť v křesťanském světě kromě samotné Bible existuje velké množství duchovní literatury.“

„Ano, je to tak. Ale není v ní absolutně nic nového. Zpravidla v každé významné knize je jedna až dvě hlavní myšlenky nebo filozofické závěry. Všechny ostatní knihy na podobné téma jednoduše opakují tuto myšlenku a nic nového do tvého světonázoru nevnáší.

Tak například jednou z hlavních myšlenek v Bibli je myšlenka, že Boha je třeba uctívat nebo plnit jeho příkazy. Dále vzniká množství knih, v nichž se vypráví, jak to udělat lépe. V jedněch se píše o nutnosti křižování dvěma prsty, v druhých – třemi. Jaké chrámy podle vnějšího vzhledu je lepší stavět. Uvádí se stovky příkladů uctívání, jež byla uskutečněna různými lidmi, přívrženci uctívání. Mluví o válkách a sporech kolem způsobu uctívání.

Lidé zabředávají do těchto sporů, ztrácejí schopnost definovat hlavní myšlenku. Přestávají ji porovnávat s jinými. Vypadá to tak, že při čtení množství knih stále o tomtéž nedostávají lidé novou informaci a pouze brzdí své analytické schopnosti. A ani se nepokouší určit, zdali skutečně Bůh chce po člověku, aby Ho ten uctíval? Nebo, možná, že Bůh chce něco úplně jiného?

Jak vidíš, v průběhu dvou tisíc let mluví statisíce „duchovních“ knih fakticky stále o tomtéž.

Objevení nové zdůvodněné myšlenky o vzájemném vztahu mezi Bohem a člověkem znamená objevení, poprvé za dva tisíce let, nové důležité knihy. Když se objevila, tak předchozí kniha z kategorie důležitých přešla do kategorie historických.“

„Mluvíte o objevení nové významné knihy? Jak se jmenuje?“

„,Stvoření.‘ Má v sobě nové myšlenky. A jsou zdůvodněné. Hlavní myšlenka této knihy jasně a opodstatněně říká, co Bůh očekává od člověka, v čem je předurčení člověka… Psal jsi tuto knihu z Anastasiiných slov a vzpomeň si, Vladimíre, co odpověděl Bůh na otázku vesmírných bytostí: ,Co si tak vášnivě přeješ?‘ ptaly se. A On jim odpovídal, jistý ve své touze: ,Společné tvoření a radost pro všechny z jeho pozorování.‘“

„Ale kde jsou důkazy toho, že tato věta vyjadřuje právě Boží přání?“

„Důkazy jsou všude. V samotné větě. V duši a v srdci člověka. V logice myšlení. Posuď to sám, když jako základ vezmeme stvoření Země a člověka Bohem, pak následující Boží city budou odpovídat citům člověka rodiče svých dětí. Každý milující rodič si přeje společné tvoření se svými dětmi.

Druhá část věty říká, jaké tvoření si právě Bůh přeje: ,a radost pro všechny z jeho pozorování.‘ A teď řekni, jaké tvoření může přinést radost absolutně všem?“

„Odpovědět na tuto otázku je těžké. Někdo se raduje z dobrého auta, druzí jsou k autům lhostejní. Jedni si rádi dají maso, druzí ho vůbec nejí. Dokonce mezi lidmi existuje rčení: ,Proti gustu žádný dišputát.‘ Sotva se najde věc, která by se líbila všem.“

„Nicméně možné to je. Například vzduch, voda, květiny…“

„Ale vždyť už jsou stvořeny, a tady jde o společné tvoření.“

„Ano, vzduch, voda a rostliny jsou stvořeny. Ale bývají různé. Člověk je schopný udělat to, že vzduch bude naplněn prachem, spáleninou, smrtícími plyny, anebo naplnit ho étery, arómatem, květinovým pylem. I voda se může lišit. Lze například používat vodu zavánějící chlorem, ale je možno pít životodárnou. Mezi rozmanitostí rostlin je také možno vytvořit smetí a nepořádek, ale lze vytvářet i neobyčejně krásné živé obrazy, které potěší zrak a vábí. O tomto se mluví v knize ,Stvoření‘.“

„Jestli je kniha ,Stvoření‘, jak říkáte, důležitá, měla by také změnit život společnosti nebo nějak na ni zapůsobit?“

„Ano, takový je zákon. Nová myšlenka se nevyhnutelně materializuje jako nový způsob života společnosti.“

„Ale kdy se to stane? Od jejího vydání uplynuly již dva roky.“

„Správně by se mělo říct ne „již“, ale „pouze“. Ale i během tohoto relativně krátkého období toho již hodně stvořila, vždyť jsi sám říkal, že mnozí lidé se již pokouší vytvářet nový obraz svého života. Dokonce připravují programy státního zřízení.“

„Ano, to jsem říkal, tyto projevy skutečně existují.“

„Tak vidíš. Na viditelné projevy křesťanské ideologie bylo zapotřebí tři sta let, a tady pouze dva roky. Anastasiiny myšlenky se materializují v reálném způsobu života mnohých národů, spojují lidské úsilí do jediného tvůrčího nadšení společného tvoření.

Vypustila do prostoru nové myšlení a to je událost vesmírného rozsahu. Tudíž odpovídající hodnocení dostane také kniha, v které tyto myšlenky poprvé zazněly.“

„Takže i já budu jedním z významných spisovatelů?“

„Nebudeš jedním z významných. Budeš nejvýznamnějším, Vladimíre, vnučka na vedlejší roli pro svého milovaného ani nepomyslí.“

„Není to úplně tak, v populárních novinách ,Argumenty a fakta‘ bylo zveřejněno hodnocení knih a „Rodová kniha“ byla v Rusku umístěna na druhou pozici.“

„S postupem času si mnozí lidé uvědomí důležitost tvých knih. A tehdy pro ně pouze první místo bude málo. Od dokončení první knihy uplynulo pouze šest let, nikdo tě neznal, ale dnes jsi nejen známý. Slyšel jsem, že ti byl předán diplom a udělen titul národního akademika.“

„Ano. Ale není to titul tradiční akademie, ale společenské.“

„No právě, společenské. Važ si toho titulu, je vyšší než tradiční. Své slovo řekl národ. Lidé, kteří si uvědomili důležitost toho, o čem jsi hovořil ve svých knihách, určili také tvou významnost, fakticky pochopili Anastasiiny myšlenky, náležitě je ohodnotili. Udělali to nevšední lidé, dokáží pochopit, vtělit a materializovat myšlenky. Tak to bude. Jenom nezpychni, vydrž do určité doby bez pýchy.“

„Vždyť ti říkám: předtím, než začneš číst, podívej se na život planety, z života národa si vyber situace, které se ti nejvíce zalíbí, a čti jeho knihu, přemýšlej.“

„A jestli se mi nic nebude líbit? Všechny národy mají podobná neštěstí. Existují samozřejmě odlišnosti, ale celkově… Po celé zemi se, například, zhoršuje ekologie…“

„Jestli tě nic nezaujme, začni přemýšlet, jak vytvořit příjemný život, když to vymyslíš, napíšeš knihu sám.“

„Sám? Aniž bych něco četl?“

„Ale proč sám sebe pleteš, Vladimíre? Říkáš, že nemůžeš najít náležité knihy. Za nápaditostí názvu je pouhá řada slov bez smyslu a bez nové myšlenky. A zároveň pochybuješ, myslíš si, že člověk nemůže být rozumný, aniž by nepřečetl nějaký nesmysl. Mimo jiné ti povím, že se každý člověk od narození pokouší číst nejvýznamnější knihu. Její jazyk se liší od tištěných písmen, vzpomeň si: ,Tento jazyk má vůni a barvu…‘“

„Pochopil jsem.“

„Tak ji čti a přemýšlej.“ …