Anastasia – 8.2. díl

Člověk se narodil na operačním sále v prvním patře porodnice. K údivu lékařů nemluvně bylo úplně zdravé.

Vteřiny odpočítaly dny a měsíce, dítě šlo do školky, do školy, pak na vysokou. „Moudří“ vychovatelé, pedagogové a profesoři do něj uložili určitý životní program.

Člověk došel k závěru: nejdůležitější v životě je vlastnit mnoho peněz, které mu umožní se dobře stravovat, mít byt, auto, oblečení. A snažil se hodně pracovat, občas na dvě směny.

Mezitím uběhly roky, člověk se dožil důchodu a dokázal si vydělat na dvoupokojový byt a ojeté auto.

Ještě před důchodem se zamiloval, oženil se, rozvedl se, pak se opět oženil. S první manželkou měl dítě, ale při rozvodu zůstalo s matkou. S druhou manželkou měl dítě, ale odjelo daleko na Sever, zavolá mu jednou až dvakrát do roka. Vteřiny odpočítávaly roky stáří. Člověk byl nemocný a zemřel. Takový smutný osud má většina pozemských lidí.

Existuje menšina, které se povede stát se proslulými herci, politiky, prezidenty, milionáři. Život této kategorie lidí se považuje za šťastnější, ale je to iluze. Nemají méně problémů než ostatní a čeká je naprosto stejný konec: stáří, nemoci a smrt. Copak takový úděl pozemských lidí je uložen do Božího programu? Ne!

Stvořitel nemohl předurčit pro své děti podobně krutý a smutný úděl.

Někdo může zapochybovat o existenci Božího programu. Vždyť o něm nemluví vědci, politici.

Náboženství tlumočí Boží úmysl, ale vždy přes prostředníky a často odlišně. Shodují se jen v tom, že Bůh existuje.

V existenci vyšší, rozumné, intelektuální bytosti, která stvořila pozemský život a svět, jejž vidíme, věří filozofové a mnozí vědci. Tomu není možné neuvěřit. Všechno, co v našem světě existuje, je nějak příliš rozumně vzájemně spojené. A pokud je tomu tak, vysoce inteligentní bytost mohla tvořit jen smysluplné, jen věčné, předurčovat šťastnou perspektivu pro všechny a v první řadě pro svého milovaného, sobě podobného člověka. Jinými slovy je člověku nabídnutý určitý způsob života na Zemi, jenž umožňuje poznat sebe, celý vesmír. Poznat a dál plnit Boží program, vnášet do něj své překrásné výtvory. Bůh očekává od člověka, svého syna, společné tvoření a radost pro všechny z jeho pozorování.

Boží program nepochybně existuje a seznámit se s tímto programem mohou nikoliv zvlášť vybraní jedinci, ale každý člověk. Božský program není vyložen písmeny nebo hieroglyfy na papyrových listech, ale živými znaky přírody, vlastními jen samotnému Bohu, který ji stvořil.

Rozum a intelekt lidí staroruského období ještě umožňoval číst velkou Boží knihu. Dnešní lidé většinou znají z miliard těchto znaků jen některé a budeme muset znova začít studovat Boží abecedu.

Kniha, kterou teď píši, nemá náboženskou tématiku. Není pokusem o filozofování. Tato kniha je výzvou k bádání, k poznání Božího programu.

Nemám v úmyslu někoho poučovat nebo něco kázat. Chci jen seznámit své čtenáře s informací o kultuře našich prarodičů prostřednictvím obřadů, jež vytvořili volchvové a které jsou předurčeny k ochraně lásky v rodinách, a vyzvat všechny, aby zkorigovali nebo schválili moje závěry.

K publikaci daného materiálu mě podnítily výroky a logické závěry poustevníků z tajgy, v první řadě Anastasiiny.

Je to zapotřebí proto, aby se informace procítila vlastními city a abychom společným úsilím začali konat podle životní logiky. Také mám naději, že naše pokolení začne přemýšlet a zrychlí budování nové civilizace pro sebe a své děti.

Anastasia vyložila koncepčně možná jen první bod programu rozvoje lidstva, který tkví v následujícím: „Lidská společnost musí použít materiál předložený Bohem, ovládnout Boží program a proměnit celou planetu v krásnou rajskou oázu. Vytvořit harmonicky vyvážené společenství všech živých bytostí. Při dosažení takové úrovně života se v člověku otevře schopnost tvořit život na jiných planetách a v jiných galaxiích.“

Na základě tak velkolepé koncepce Anastasia nejdřív vybídla k budování rodových statků.

Začněme i my své bádání u všem známých a navenek jednoduchých problémů.

Jak mnoho básní a filozofických traktátů je věnováno tomuto citu. Těžko najdeme literární dílo, které by se do určité míry nedotklo tohoto tématu. Téměř všechna náboženství mluví o lásce. Předpokládá se, že tento velký cit je darován člověku Bohem.

Ale skutečnost dnešního lidského bytí prezentuje pocit lásky jako nejsadističtější jev.

Pojďme se podívat pravdě do očí. Statistika dokazuje, že 60–70 % manželských svazků se rozpadá. Rozchodu předcházejí roky nerozumného života dvou bývalých zamilovaných. Občas tyto roky probíhají ve vzájemných urážkách, skandálech, dokonce bitkách.

Původní, překrásný, nadšený cit odchází, výměnou přicházejí roky zloby, urážek, nenávisti a jako důsledek – nešťastné děti.

Takový je smutný výsledek dnešní lásky.

Lze jej považovat za dar od Boha? Kdepak!

Ale možná že my sami odbočujeme od nějakého způsobu života, vlastního člověku, a proto láska odchází, čímž nám naznačuje: „Nemohu žít v takových podmínkách. Váš způsob života mě zabíjí. Sami umíráte také.“

Když jsem se v duchu vracel k rozhovoru v tajze, vzpomínal jsem, jak neobvykle mluvil o lásce šedivý stařec: „Láska je velice silná kosmická energie. Není bezmyšlenkovitá. Má myšlenky a vlastní city. Láska je živá, soběstačná bytost, živá bytost.

Božím řízením byla poslána na Zem, je připravena darovat svou velkou energii každému člověku žijícímu na Zemi a udělat jeho život v lásce věčným.

Přichází ke každému ve snaze povědět jazykem citů o Božím programu, a pokud ji člověk nevnímá, musí odejít nechtěně, podle vůle člověka.“

Láska! Záhadný cit. Nehledě na to, že ji prožil téměř každý člověk na Zemi, je neprozkoumaná.

Z jedné strany se tématu lásky dotýká většina prozaických a poetických děl, většina uměleckých žánrů. Z druhé strany všechny jen konstatují fakt takového jevu jako je láska, v lepším případě popisují jeho vnější projevy a varianty chování různých lidí pod vlivem citu, který v nich vznikl.

Ale copak je nutné zkoumat všem známý cit lásky?

Neobvyklá informace, kterou jsem dostal v tajze a s níž jsem se nikde dřív nesetkal, dokazuje, že bádání je velice nutné. Je nezbytné se naučit lásku chápat.

Myslím si, že jednou ze správných odpovědí na otázku proč odchází láska je: odchází, protože nebyla pochopena.

A chápali ji lidé v minulosti?

Posuďte to sami: před více než deseti tisíci lety Vedrussové měli znalosti, s jejichž pomocí uskutečňovali činy, které zpevňovaly lásku, a co víc, dělaly ji věčnou. Jedním z takových činů je starovedický obřad sňatku. Po jeho zveřejnění v jedné z mých knih se vědci začali přiklánět k tvrzení, že daný obřad má schopnost transformovat pocit, který vzplanul na začátku, do věčného. Když jsem jej porovnával s obřady různých národů v minulosti a současnosti, stále více jsem se utvrzoval v myšlence, že starovedický obřad sňatku je racionálním aktem, promýšleným lidovou moudrostí, který i dnes dokáže pomoct mnohým manželským párům získat věčnou lásku. Avšak podívejme se na všechno po pořádku.

Začneme tím hlavním.

Existuje lidový výraz – „má polovička“. Pojďme si říci, co je to „má polovička“. Myslím si, že mnozí budou souhlasit s následující definicí: je to člověk, muž nebo žena, který je vám blízký duchem, názory na život, příjemný v komunikaci, přitahující vás také zevnějškem, schopný nadchnout vás láskou.

Je třeba hledat svou polovičku, nebo podle vůle osudu by se měla najít sama?

Jak ukazují zkušenosti mnoha staletí, cílevědomé hledání je nutné. Tomu nasvědčují četná vyprávění, v nichž se dobří mládenci vypravovali na daleké cesty, aby hledali ty, které jim osud určil.

Existují starodávné obřady, které pomáhají v nejdůležitějším životním hledání.

Existují také starodávné obřady, které pomáhají určit, zda je výběr správný. Zdali tvá polovička není od ďábla.

Některé z nich jsem uváděl v předchozích knihách. Když jsem se zmiňoval o obřadech, nelíčil jsem všeobecně známé postupy, ale většinou jsem uváděl zvyky, o kterých se nikde dříve nemluvilo. V této knize zopakuji obřad sňatku a zároveň obřad kontroly správnosti výběru v jiném kontextu.

„Tak dělej, vyprávěj hned o zázračných obřadech,“ pomyslí si část čtenářů, „nač potřebujeme nějaké úvahy?“ Ale ty právě potřebujeme! Potřebujeme vidění dnešní skutečnosti, analýzu, jinak nepochopíme velký smysl lidové moudrosti. Všechno ve světě je relativní, právě proto je třeba porovnávat.

Pojďme se podívat, které životní situace dnešního světa napomáhají setkání a které mu brání.

Ač je to zvláštní, právě v naší, zdálo by se informované době, vznikají situace, které by napomáhaly setkání dvou poloviček, stále méně.

Lidé žijící v dnešních hustě osídlených velkoměstech jsou jakoby rozdělení neviditelnými přehradami.

Člověk žijící v dnešním bytě, v mnohopatrovém domě, často nezná ani souseda z vedlejšího bytu. Cestující ve veřejné dopravě, kteří dokonce stojí těsně vedle sebe, jsou ponoření do svých problémů.

Lidé, kteří se míjejí na ulici, se o sebe také nezajímají.

Například v Americe si nelze pozorně prohlédnout ženu, jelikož to může být považováno za sexuální obtěžování.

Tedy je prakticky nemožné sezením v bytě nebo cestou do studia, do práce najít svou polovičku.

Připusťme, že vaše práce předpokládá množství kontaktů. Připusťme, že sedíte u pokladny ve velkém supermarketu. Ale zákazníci procházející kolem nepředpokládají, že se s vámi seznámí, spíš vás hodnotí jako přídavek pokladny.

Vysoká škola nebo univerzita, kde se schází mnoho mladých lidí, sice umožňuje komunikaci a vytváření párů, není však hromadným místem pro výběr, jelikož funkce vzdělávací instituce je přece jiná.

Teď se za nejpřijatelnější místo pro seznamování považují bary, restaurace, diskotéky, rekreační střediska. Ale z takového seznámení, které dokonce vyústí v manželství, se šťastný život v lásce a porozumění zpravidla nevydaří. Podle statistických údajů se v devadesáti případech ze sta taková manželství rozpadají.

Příčina je z velké části v lživém obrazu. Co to znamená? Tady je příklad. …

Své vyprávění o vedrusských obřadech souvisejících s energií lásky Anastasia začala s jakousi dětskou radostí a nadšením:

„Život Vedrussů je neustálým učením. Velkou, veselou školou uvědomělého bytí.

Všechny vedrusské svátky lze nazvat soutěžením moudrosti a dovedností. Lze o nich také mluvit jako o moudrých ponaučeních pro mladé, jako o připomínce pro dospělé. Ale práce u Vedrussů také probíhala vesele. Byla naplněna větším smyslem než materiální výtvory.

Podívej, Vladimíre, tady je senoseč. Nádherný jasný den. Celá osada, od nejmenšího po největšího, pospíchá za úsvitu na louku. Dívej se: na dvou vozech jede celá rodina. Jen staříci zůstali doma, aby domácímu zvířectvu nebylo smutno.

Mládenci jedou koňmo, na koních jsou jen chomouty, v rukou – dlouhé opratě. Na těchto koních budou dlouhými opratěmi přitahovat kupy sena ke stohům.

Důstojní muži na vozech drží kosy ostřím nahoru, vedle nich sedí ženy a jejich děti s hráběmi, budou obracet trávu, kterou pokosí muži.

Ještě jsou na vozech úplně malé děti. Proč? Jen tak, ze zájmu, aby se pobavily, dováděly, hrály si a pozorovaly dospělé.

Lidé nejsou oblečení do nějakých cárů. Mají na sobě bílé košile, do vlasů žen jsou zapleteny květiny, jejich šaty zdobí výšivka. Proč jsou lidé oblečení, jako by jeli na svátek?

Odpověď, Vladimíre, tkví v tom, že nemají zvláštní potřebu kosit seno. Každý na svém statku má své stohy. Samozřejmě hodí se mít v zásobě několik společných.

Ale to nejdůležitější při společné práci, o čemž se nemluvilo, bylo projevit svou dovednost. Prohlédnout si nenápadně ostatní a aby se mladí navzájem seznámili. Proto na senoseč s radostí přicházela také mládež z jiných osad.

Začalo to – dívej se.

Důstojně kráčí řada ženců. Ani jeden nesmí zaostávat. Jejich ženy obracejí trávu posekanou včera a zpívají. Mládež kopí seno do panáků. Ti dospělejší vytvářejí stoh.

Vidíš, na stohu stojí dva mládenci, jednomu je osmnáct, druhému – dvacet. Ukládají seno, které jim podává šest děvčat.

Mladíci sundali košile. Po tělech, opálených do bronzova, stéká pot. Ale snaží se stíhat, nevzdávají se smíškům zezdola.

Když jsou na stohu dva lidé, dole by měl být čtyři, ale tady je šest dívek, jež se rády smějí, žertují a snaží se chlapce zasypat senem.

Ke stohu přišel otec chlapců, aby se napil vody, ihned zhodnotil situaci. Jeho synové se ve dvou snaží stačit šesti. Jen aby to nevzdali. Dole jsou šikovné, veselé dívky, možná dvě z nich budou nevěstami pro jeho syny. Otec se napil a zakřičel nahoru na chlapce:

,Synkové, nějak mě nebaví sekat trávu, možná bych vám měl pomoct, když dole nestojí čtyři, ale šest?‘

‚Nač, otče,‘ odpověděl starší, aniž by zastavil práci, ‚nestihli jsme se tady s bratrem ani rozehřát.‘

‚A já už tady skoro spím,‘ dodal mladší a potají setřel pot z čela.

Děvčata, stojící dole, si všimla jeho pohybu a jedna, provázena společným smíchem, zakřičela:

‚Jen abys nepromokl, až usneš.‘

Spokojený otec se usmál a opět se postavil do řady sekáčů.

Od vzdálenější louky šla ke stohu řada čtyř koní, za uzdy je drželi mladí chlapci. Jako poslední vedl koně nejmladší Radomír. Koncem jara mu bylo osm. Ale na svůj věk byl podstatně vyspělejší.

Vynikal mezi vrstevníky nejen výškou, ale také se rychleji než ostatní učil a byl dovednější při hrách. Tady na senoseči byl také pyšný na to, že mu byla svěřena práce, kterou dělaly starší děti. Nemohl si dovolit za nimi zaostávat.

Sám se snažil rychle ovazovat opratěmi kupu sena a kůň ho poslouchal. I když šel v karavaně jako poslední, stejně nezaostával za ostatními.

Kousek dál, u lesíka, dováděly malinké děti. Když viděly karavanu koní a kupy sena, všechny se k ní vrhly, aby se svezly na vozech.

Děti běžely rychle, jen jedna holčička, sotva čtyřletá, zaostávala. Všechny již byly u vozů. A ona, aby si zkrátila cestu, ze zoufalství se rozhodla běžet rovnou přes bažinu. Ta již skoro vyschla, ale byly na ní velké hrbolky. Holčička skákala z hrbolku na hrbolek, již byla téměř u koní, které táhli kupy sena. Ale najedenou, když se pokoušela skočit na další hrbolek, uklouzla z něj a při pádu si odřela kolínko, upatlala si v kalné louži šatičky a tvář. Vyskočila. Hned sebou zase plácla a hlasitě se rozplakala ze své křivdy.

Poslední kůň s kupou sena projel vedle ní a již se vzdaloval.

Důstojný Radomír uslyšel dětský pláč. Zastavil koně a šel směrem k bažině. Viděl, že umazaná holčička sedí v louži, pěstí si roztírá slzy po ušpiněné tvářičce a pláče ze všech sil.

Radomír ji vzal v podpaží, zvedl z kaluže, postavil na suché místo a zeptal se:

‚Proč tak hořce pláčeš, špunte?‘

Vzlykavě začala vysvětlovat:

‚Běžela jsem, běžela, ale nestíhala jsem to a pak jsem upadla. Všichni koně odjeli, já jsem tu zůstala. Děti teď jedou na kupách sena a já sedím v louži.‘

‚Neodjeli všichni,‘ odpověděl Radomír. ‚Já jsem tu zůstal, tady je má kupa. Pokud přestaneš řvát, svezu tě. Ale jsi nějaká ušpiněná. A přestaň konečně brečet, ohluchnu z tebe.‘

Radomír uchopil podolek dívčiných šatů, našel na nich suché místo, přitáhl ho k jejímu nosánku a přísně řekl:

‚Dělej, vysmrkej se.‘

Holčička překvapením vykvikla, ručkama přikryla svou nahotu, pak se dvakrát po sobě vysmrkala a přestala plakat. Radomír pustil podolek šatů, kriticky si prohlédl rozcuchanou malou holčičku, jež stála před ním, a řekl:

‚Měla by sis sundat šaty úplně.‘

‚Nesundám,‘ rozhodně prohlásila.

‚Sundej je, otočím se. Vymáchám tvé špinavé šaty v jezeře, ty zatím seď v trávě. Vezmi si mou košili. Bude ti až na paty, delší než tvé šaty.‘

Radomír máchal v jezeře šaty malé holčičky a ona, zabalená do jeho košile, vykukovala z trávy.

Ale najednou jí, jako šíp, projela strašná myšlenka. Vzpomněla si na dědečkova slova, jež tajně vyslechla, když říkal babičce:

‚V sousední osadě se stalo něco velice neslušného, jeden dareba zvedl dívce podolek šatů před sňatkem.‘

‚Zvedl podolek a zkazil děvčeti život,‘ povzdechla babička.

Malá holčička usoudila, že se u ní také musí něco zkazit, když neznámý chlapec zvedl podolek jejích šatů. Prohlédla si své ručičky, nožičky, ale i když všechno bylo v naprostém pořádku a celé, strach nezmizel.

Pokud si dědeček a babička myslí, že se po nadzvednutí podolku šatů něco zkazí, znamená to, že se jí také má něco zkazit.

Holčička vyskočila z trávy a zakřičela na Radomíra, který máchal její šatičky v jezeře:

‚Jsi neslušný dareba!‘

Radomír se narovnal, otočil se k holčičce, jež stála v trávě v jeho košili, a zeptal se:

‚Co zas křičíš? Nerozuměl jsem ti, co chceš?‘

‚Na tebe křičím, jsi neslušný dareba. Dovolil sis zvednout podolek dívčích šatů před sňatkem. Všechno jsi jí zkazil.‘

Radomír se nějakou dobu díval na ušmudlanou holčičku, pak se rozesmál a řekl:

‚Sama nevíš, co říkáš. Ano, nehodí se zvedat podolek dívčích šatů před sňatkem. A taky jsem to neudělal.‘

‚Zvedal jsi, zvedal, pamatuji si, jak jsi zvedl podolek mých šatů.‘

‚Tvých ano,‘ souhlasil Radomír, ‚ale ty nejsi dívka.‘

‚Proč nejsem dívka?‘ udiveně se zeptala holčička.

‚Protože všechny dívky mají na hrudi vypoukliny, ale ty je nemáš. Místo dívčích prsou máš sotva znatelné pupínky. Tedy nejsi dívka.‘

‚A kdo jsem?‘ rozpačitě se zeptala holčička.

‚Zatím jsi špunt. A seď zticha v trávě, nemám čas se s tebou bavit.‘

Opět vešel do vody, vymáchal šaty, vyždímal je, pečlivě rozložil na trávě a zavolal holčičku:

„Pojď k vodě, špunte, musíš se umýt.“

Poslušně se k němu přiblížila. Umyl ji, ztichlou, a řekl:

‚Teď pojďme k vozu, svezeš se.‘

‚Nejdřív mi vrať šaty,‘ tiše poprosila holčička.

‚Vždyť jsou mokré. Zůstaň zatím v mé košili. Vezmu tvé šaty s sebou, než dojdeme ke stohu, uschnou, pak se převlečeš.‘

‚Ne, vrať mi mé šaty,‘ naléhala holčička. ‚I když jsou mokré, stejně si je navléknu. Ať doschnou na mně.‘

‚Tak na, ustroj se,‘ podal jí Radomír šaty a šel ke koni.

Holčička se rychle oblekla. Rychle dohonila Radomíra u kupy.

‚Jsem tady,‘ řekla zadýchaně. Vem si svou košili.

‚Samozřejmě. Ty moje trápení. Všichni kluci se už vracejí a já se tady s tebou piplám. Dělej, polez nahoru.‘

Pomohl holčičce, aby se dostala na kupu sena. Vzal koně za uzdu a rozjeli se směrem ke stohu sena.

Malá holčička v mokrých šatech seděla na jedoucí kupě a jásala. Je sama, ne jako všechny děti, po dvou nebo po třech. Seděla na kupě sama. A její tvářička zářila štěstím, jako by se najednou stala bohyní. Kdyby ji viděly kamarádky, jak nejede ve skupině, ale sama. Samotnou ji veze… Podívala se, jak Radomír vede koně, a již neodvracela oči od jeho zad. Dětské srdíčko začalo tlouci silněji. Po celém těle se rozlilo teplo. Samozřejmě holčička nechápala, že se zamilovala.

Když přijeli ke stohu, Radomír se vrátil ke kupě.

‚Dělej, polez dolů, chytím tě, neboj se.‘

Chytil holčičku, která na něj skočila, postavil ji na zem a zeptal se:

‚Čí jsi?‘

‚Jsem ze sousední osady, jmenuji se Ljubomila. Jsme tady se sestrou na návštěvě, pomáháme bratrovi,‘ odpověděla.

‚Tak jdi za svou sestrou,‘ odpověděl Radomír a vzdálil se. Ani jednou se neotočil směrem k holčičce.

Malinká Ljubomila se sestrou se vrátily domů. Rodina se zrovna chystala večeřet. Ale holčičce se nechtělo ke stolu, přitiskla se k babičce a požádala:

‚Pojď se mnou do zahrady, babičko. Tobě jediné chci povědět o zázraku.‘

Když otec slyšel její prosbu, namítl:

‚Nehodí se, dceruško, vzdalovat, když rodina usedá ke stolu. A k tomu ještě babičku…‘

Podíval se na dceřinu tvář a usmál se. Vedrussové věděli o požehnání dětské lásky. Uměli ji polaskat, přijmout do rodiny jako nebeský dar. Nevysmívali se lásce, ale prokazovali jí úctu. Vážili si tohoto požehnání, proto k nim energie lásky přicházela s velkou radostí.

‚Tak si s babičkou v zahradě dejte ovoce,‘ jako by lhostejně řekl otec.

Ve vzdáleném koutě zahrady Ljubomilka usadila svou babičku na lavičku a ihned začala rozechvěle vyprávět:

‚Babičko, tam, na senoseči jsem si hrála s kamarádkami. Ty pak běžely za kupami sena, aby se svezly. Mně se moc nechtělo. Jen tak jsem si šla. Najednou jeden krásný, nejhodnější mladý chlapec zastavil svého koně a přišel ke mně. A tak blízko, babičko, jako teď stojím s tebou. Takový krásný a hodný. Stojí přede mnou a říká: „Moc tě prosím, holčičko…“ Ne, říkal to jinak. Takto: „Nejen tě prosím, dokonce úpěnlivě žádám, aby ses chvíli svezla na mé kupě sena.“ A svezla jsem se. Ano. Pochopila jsi, babičko? Stalo se mu něco?‘

‚Tobě se stalo, vnučko. Jak se jmenuje?‘

‚Nevím. Nic mi neřekl.‘

‚Nejdřív mi, Ljubomilko, pověz všechno a pokus se nezapomenout, jak to bylo doopravdy.‘

‚Doopravdy,‘ sklopila oči holčička, ‚doopravdy? Spadla jsem do kaluže, vymáchal mé šaty, pak mě svezl na kupě sena, ale jak se jmenuje, to neřekl. Říkal mi špunte, a když odcházel, ani jednou se mým směrem nepodíval,‘ pověděla babičce Ljubomilka a rozplakala se. Se slzami v očích pokračovala:

‚Stála jsem a dívala jsem se, jak odjížděl. Jenže ani jednou se na mě nepodíval, neřekl, jak se jmenuje.‘

Babička přitiskla vnučku k sobě. Hladila její rusou hlavičku, jako by hladila energii lásky. A tiše, jako modlitbu, šeptala: ‚Ó, velká Boží energie. Svým požehnáním pomoz vnučce. Nespal její křehké srdíčko. Nadchni ji pro tvoření.‘

Nahlas Ljubomilce řekla:

‚Chceš, vnučko, aby se ten hodný chlapec díval vždy jen na tebe?‘

‚Ano, chci, babičko. Chci!‘

‚Tak mu nechoď tři roky na oči.‘

‚Proč?‘

‚Viděl tě umazanou ve špíně. Jako brečícího a bezpomocného špunta. Takový v něm zůstal tvůj obraz. Za tři roky budeš dospělejší, hezčí a moudřejší, pokud se sama vynasnažíš.‘

‚Budu se hodně, hodně snažit. Jenom mi napověz, babičko, jak se mám snažit?‘

‚Všechna tajemství ti povím, vnučko. Pokud je budeš přesně dodržovat, staneš se hezčí než všechny květiny na zemi, lidé se budou kochat pohledem na tebe. Nebudou vybírat tebe, ale ty sama si budeš moci vybírat milovaného.‘

‚Povídej, babičko, všechno splním, povídej rychleji,‘ pobízela babičku malá Ljubomilka a netrpělivě tahala za podolek jejích šatů.

Rozvážně, slavnostně pronášejíc slova, pověděla babička následující:

‚Každé ráno je třeba vstávat co možná nejdříve. Ty se ráno rozmarně válíš. Když vstaneš, máš běžet k potoku a omýt se čistou pramenitou vodou. Po návratu si dej trochu kaše. Ty ale vždy vyžaduješ sladké ovoce.‘

‚Babičko, proč se mám snažit doma, když mě neuvidí, jak se koupu v potoce a jím kaši?‘ podivila se Ljubomilka.

‚To jistě neuvidí. Ale snaha se na tobě odrazí vnější krásou a objeví se vnitřní energie.‘

Ljubomilka se snažila řídit se babiččinými radami. Ne vždy se jí to dařilo, obzvlášť v prvním roce. Ale tehdy se babička po ránu posadila k ní na postel a říkala: ‚Pokud nevstaneš se sluníčkem a nepoběžíš k potoku, tento den se nestaneš krásnější.‘

A Ljubomilka vstávala. Druhým rokem si na režim zvykla, každé ráno s lehkostí vykonávala proceduru omývání, s radostí jedla kaši.

Zbýval pouhý měsíc ke splnění babiččiny lhůty. Na kapiště se z různých osad sjížděli lidé na jarmark. Vozy jely kolem statku, v němž žila Ljubomilka. Se svou starší sestrou Kateřinkou pozorovaly projíždějící lidi. Najednou jeden vůz sjel z cesty a přijel k vratům, v nichž stála děvčátka. A v tom voze… Ljubomilka ho ihned poznala. Mezi ostatními seděl a ovládal koně její milovaný, dospělejší Radomír.

Dívčino srdíčko se zachvělo, když přijel vůz a zastavil u jejich brány. Nejstarší muž, zřejmě otec, řekl:

‚Buďte zdráva, děvčata. Vyřiďte svému otci, matce a všem starším můj pozdrav. Chtěli bychom se napít vašeho kvasu[1]. Zapomněli jsme si na cestu vzít svůj.‘

Ljubomilka prudce vběhla do domu a zakřičela:

‚Mám vás všechny pozdravovat. Kde je džbán? Kde je vlastně náš džbán s kvasem. No ano, je v komoře, zchlazený.‘ Vrhla se do komory a převrátila vědro, které stálo u dveří. Otočila se k babičce a dědečkovi a rychle řekla: ‚Nic neříkejte, vodu utřu, až se vrátím.‘

Popadla džbán, přiběhla k vratům, zastavila se, vydechla si, a přemáhajíc chvění, důstojně vyšla z vrat a podala staršímu člověku džbán.

Zatímco otec rodiny pil kvas, bez mrknutí se ustavičně dívala na Radomíra. Ale ten si prohlížel Kateřinu. Když mu podali džbán, dopil všechen kvas, seskočil z vozu, podal džbán Kateřině a řekl:

‚Děkuji. Zákvas udělala dobrá ruka.‘

Vůz se vzdaloval. Ljubomilka se za ním dívala, pak běžela na lavičku ve vzdáleném koutě zahrady, vrhla se na ni a hořce zaplakala.

‚Proč jsi opět tak smutná, Ljubomilko?‘ Přišla k ní babička a posadila se vedle.

S pláčem vyprávěla Ljubomilka o všem, co se stalo:

‚Přijeli a požádali o kvas, byl mezi nimi mladík, který mě svezl na kupě sena před třemi roky. Stal se ještě krásnějším. Běžela jsem a donesla jsem ve džbánu kvas. Všichni pili a chválili jeho chuť. On také pil, pak vrátil džbán Kateřině. Nedal ho mně, babičko, ale jí, mé sokyni Kateřině. Poděkoval také jí, a ne mně. Zatímco jsem běžela pro kvas, ona něco říkala a dívala se na něj. Vlastní sestra – má sokyně. Bidlo jedno.‘

‚Proč se zlobíš na sestru? Není to její vina. Můžeš za to ty.‘

‚Jak to, babičko? Co jsem udělala špatně?‘

‚Poslouchej mě pozorně. Tvá sestra vyšila na rukávech svých šatů velice úhledně pestrý vzor. Také jsi to chtěla udělat sama, ale vzor na tvých šatech je křivý.

Tvá sestra také umí mluvit ve verších, nejlépe zpívá koledy, ty si ale nechceš povídat s volchvy, kteří učí číst a psát básně. Tvůj vyvolený je zřejmě chytrý chlapec, schopný ocenit krásu a moudrost.‘

‚Mám se učit další tři roky, babičko?‘

‚Možná tři. A možné také pět.‘

Uplynulo deset let. Radomír se svým nejlepším přítelem s neobvyklým jménem Arga šel svátečním jarmarkem.

Arga uměl vytvářet nádhernou řezbu, malovat divukrásné obrazy, z hlíny dělat sochy jako živé. Tyto schopnosti získal od dědečka. A od otce umění kováře.

Dlouhé řady stolků s jídlem mladíky málo zajímaly. Jejich pozornost nepřitahovaly ani stolky se všemožným nářadím a nádobím. Na jarmarcích vůbec nebylo hlavní koupit si něco materiálního. Nejdůležitější byla komunikace, seznámení se a výměna zkušeností.

Chlapci se rozhodli vydat se na místo, kde se připravovalo zajímavé představení potulných herců. Najednou na ně někdo zavolal:

‚Radomíre, Argo, již jste ji viděli?‘

Otočili se za hlasem. Tři mladíci z jejich osady stáli trochu dál, živě o něčem diskutovali a mávali na ně, aby se k nim připojili.

‚Co nebo koho viděli?‘ zeptal se Radomír, jenž přišel ke kamarádům.

‚Tu neobvyklou košili. Je z jemné látky a výšivka s nevídaným ornamentem, má v sobě zřejmě nějaký tajný smysl,‘ odpověděl jeden ze tří chlapců, ale druhý ho opravil:

‚Košile je hezká, ale ta, co ji prodává, je mnohem krásnější. Takovou dívku nepoznal jarmark celého kraje.‘

‚Kde je k vidění ten zázrak?‘ zeptal se Arga.

Všech pět mladíků šlo mezi řady stolků, kde se prodávaly ozdoby, překrásné výrobky a hezké oblečení.

U jednoho z vozů byl dav větší než obvykle. Lidé se kochali pohledem na neobyčejně krásnou košili, jež visela na holi. Větřík si lehce pohrával s látkou a bylo vidět, jak se svou lehkostí a jemností košile liší od obyčejné z režného plátna. Také vzory, vyšité na límci a rukávech, byly neobyčejně spletité.

‚Podobný vzor je důstojný velkého mistra,‘ prohlásil nadšeně Arga.

‚Co vzor. Protlač se skrz dav a podívej se, kdo stojí vedle vzoru,‘ řekl soused z jejich osady.

Přátelé obešli dav z druhé strany, přistoupili k vozu a uviděli dívku. Pevný rusý cop, jako nebe modré oči. Obočí do oblouku, na rtech sotva znatelný úsměv. Plavné pohyby, ale jako by se v nich vznášela nějaká energie. Nedalo se ihned odvrátit pohled od dívky.

‚Ještě má ostrý jazyk a také umí mluvit ve verších,‘ tiše pověděl nejurostlejší z mládenců.

‚Je jakoby něžná, ale nepřístupná jako skála,‘ dodal druhý. ‚Promluvte si s ní.‘

‚Nedokážu to. Jako by mi zarazila dech,‘ odpověděl Radomír.

Na dívku promluvil Arga.

‚Pověz nám dívčino, to ty jsi zhotovila tak divukrásnou košili?‘

‚Ano, já,‘ odpověděla dívka, aniž by zvedla oči. ‚Abych si zkrátila zimní večery, z nudy jsem tkala. Stávalo se, že jsem také vyšívala za úsvitu.‘

‚Kolik chceš za svou práci?‘ ptal se Arga, aby co nejdéle slyšel zpěvavou řeč dívky.

Zvedla na mladíky oči a ihned je všechny jako by odnesla do nebeské výše. Na Radomírovi trochu zdržela pohled a jako kdyby rozptýlila chlapce v modři. To, co se dělo dál, pociťoval jako v nejasném, neobvyklém snu.

‚Kolik? Vysvětlím to.‘ Kráska, sedící na voze, pokračovala: ‚Tuto věc mohu darovat bez peněz jen dobrotivému člověku a statnému mladíkovi. Na památku bych si od něj vzala jen maličkost, třeba malinkého koníka.‘

‚To je ale kráska! Trefná odpověď, mistryně!‘ zazněly výkřiky v davu. ‚Říká koníka, jen tak, maličkost. Ta kráska není hloupá.‘

Stále se ozývaly výkřiky, ale lidé se nerozcházeli. Najednou se dav rozdělil vedví.

Arga vedl za uzdu mladé, plavé hříbě. Kůň byl horkokrevný a nezaježděný, předváděl se a vyhazoval.

‚To je ale koník! Je to zázračný kůň! Cožpak se mladík skutečně rozhodl vzdát se ho?‘ šeptali si v davu.

Arga přišel k vozu a řekl:

‚ Tohoto koně mi věnoval otec. Dávám ti ho, krasavice, za košili.‘

‚Děkuji,‘ odpověděla klidná dívka. ‚Říkala jsem ale, a lidé to slyšeli, že košili neprodávám, mohu ji darovat třeba tobě nebo jinému mladíkovi.‘

‚Aha, naše krasavice se polekala. Kůň je samozřejmě horkokrevný, ne každý mladík jej zvládne. Očekávala koníka, vytahovala se,‘ nesly se z davu posměšky. ‚Nu což, vzdala to, každý má být opatrný, kůň je velice horkokrevný a nezaježděný.‘

Dívka se chytře usmála, podívala se na dav a s neuvěřitelnou lehkostí seskočila z vozu na zem. Všechny výkřiky davu naráz ztichly. Dívčí postava byla překrásná, jako by ji vytvořil velký mistr. Zjevila se všem v celé své kráse, s úsměvem se podívala na koně, lehkou chůzí udělala tři kroky k Argovi, jako by proplula.

Arga překvapením pustil uzdu. Horkokrevné hříbě se vzepjalo, ale dívčí ruka stihla chytit otěž.

A pak… pak, k údivu lidí stojících v davu… Levou rukou dívka šikovně stiskla hříběti nozdry. Pak pustila otěže a pravou rukou pohladila koňskou tlamu. A horkokrevné hříbě se najednou zklidnilo. Naklonila jeho hlavu k zemi. Hříbě lehce odporovalo, ale přece se klonilo k zemi. Níž a níž… Najednou horkokrevný kůň před dívkou poklekl.

Z davu vyšel šedý stařík a řekl:

‚Takto krotit zvířata a koně dokáží jen staří volchvové, a to ne všichni. Ale ty jsi mladá dívka. Jak se jmenuješ? Čí jsi?‘

‚Jsem Ljubomila ze sousední osady. A čí jsem? Ničí. Jsem jednoduše dcera svého otce. Tady přichází můj přísný otec.‘

‚Kdybych byl přísný,‘ řekl otec, ‚co jsi opět natropila, Ljubomilko?‘

‚Nic. Trochu jsem si pohrála s hříbětem.‘

‚Trochu? Vidím. Pusť koně. Je na čase jet domů…‘

Co se stalo s Ljubomilou za ty roky, kde se najednou naučila moudrosti a dovednosti? Ve vedrusské škole.

V této škole se učil každý člověk od raného dětství do pozdního stáří. Každý rok se dělaly zkoušky. Program této školy se vytvářel po troškách od samotného stvoření a po staletí se obohacoval. Moudrost se vštěpovala nevtíravě. Vyučovací hodiny nebyly takové, jako jsou dnes v současné škole.

Jednou jsi mi říkal, Vladimíre, o tom, že u vás existuje jeden pojem. Když je dítě dovádivé a chová se hrubě, objevují se u něj zlozvyky, říkají o něm, že jej vychovala ulice, že dostal příliš moc svobody.

Vedrussové se svým dětem nebáli poskytnout svobodu. Každý věděl, že systém svátků a obřadů byl tak citlivě a pečlivě promýšlen, že lákal všechny děti, aby se na ně připravovaly. Jako by si hrály, ale ve skutečnosti samy, často bez dospělých, poznávaly různé vědy.

Zkoušky se ve vedrusské škole podobaly řadě svátků, her mládeže. Jejich pomocí dospělí učili děti a sami se učili od nich.

Například existuje svátek Koleda[2]. Ve dnech Koledy děti chodí a zpívají písně všem svým sousedům. Verše, melodii i taneční kroky skládají samy.

Svá vystoupení děti připravují dlouho před svátky a s upřímným zájmem se vyptávají dospělých, doma, jeden druhého a volchvů, jak se lépe naučit psát básně, zpívat a tančit.

Schopnosti dětí se, samozřejmě, lišily. Ty, které zaostávaly v psaní, prosily své rodiče, aby jim pomohli. Občas se stávalo, že rodiče využívali dětské snahy o poznání k tomu, aby děti získaly zájem o pomoc v hospodářství.

Například vnuk škemrá u babičky:

,Bábinko moje milá, přečti mi básně. Prosím, přečti mi je. Nechci být horší než ostatní, přátelé mě nevezmou na Koledu.‘

A babička mu odpovídala:

,Mám spoustu práce, kdybys mi třeba pomohl, přečetla bych ti večer básně.‘

Vnouček s nadšením pomáhal a pak vnímal babičku, snažil se zapamatovat si její básně nebo písně, prosil, aby jej naučila tanečním krokům. Pak žádal dědečka, matku a otce, aby jej alespoň trochu poučili. A dítě bylo vděčné za rodičovské vyučovací hodiny.

Porovnej, Vladimíre, tyto činy s hodinami v dnešní škole, například s hodinou literatury.

Správně, nelze to srovnat. Vedrusské dítě se od dětství samo snažilo stát se básníkem.

Řada veselých svátků u lidí vedrusského období je systémem, který pomáhá poznávat vesmír a vyučovat děti jednoduché životní moudrosti.

Volchvové byli potulnými učiteli a informátory o dění ve světě. Bojani[3], bardi také připomínali události z minulosti, předpovídali budoucnost, oslavovali svět krásných citů nebo odsuzovali nečestné lidi.

Nikdo nenutil děti, aby navštěvovaly vyučovací hodiny, které probíhaly v každé osadě. Předpokládalo se, že každý učitel sám musí dokázat zaujmout pozornost dítěte vyprávěním o vědě, o níž chce povídat.

Taková pravidla po staletí zdokonalovala učitele.“

„A co když některý volchv proto, aby získal pozornost dětí, jim nevyprávěl o vědě, ale hrál si s nimi nějakou hru?“

„Kdyby se to stalo, volchv by přišel o hodnost volchva. Rodiče, kteří doma hovořili s dětmi, by ihned pochopili, že se děti vědám nevyučovaly. Zvěst o špatném skutku se mohla roznést po jiných osadách a ty by požádaly volchva, jenž poskvrnil svou čest a přišel k nim, aby z jejich osady odešel.

Předtím, než v ní vznikla láska, se malinká Ljubomilka nesnažila navštěvovat hodiny volchvů, poslouchat písně bardů a bojanů. Rodiče nenutili své děti k tomu, aby se učily, ale při vhodné příležitosti jim mohli nevtíravě napovědět.

Ale potřebný volchv nepřicházel. Tehdy se rozhodla, že si jen tak půjde k tomu, který tam tehdy byl. Přišla a začala poslouchat. Volchv mluvil o předurčení různých rostlin, o jejich vůni a jak lze jimi léčit člověka.

,Nač to potřebuji? Vůbec to není pro mě,‘ usoudila Ljubo­milka, ,stejně již všichni vědí, jak je třeba léčit: ví to maminka, babička, sestra. Dokonce kdybych věděla o různých bylinkách více než ostatní, jak si toho všimne můj vyvolený? Nijak.‘

A Ljubomilka neposlouchala volchva pozorně. Jen tak, aby se netrhala parta, seděla na kládě s kamarádkami. Občas vstávala, vzdalovala se a toulala se po paloučku. Když volchv ukončil svou lekci a všichni se začali chystat domů, zaradovala se.

Ale najednou starý volchv oslovil Ljubomilku:

,Řekni mi holčičko, nebyla pro tebe má dnešní řeč zajímavá?‘

,Jednoduše vůbec není potřebná pro mou tajnou záležitost,‘ tiše sdělila malá Ljubomilka volchvovi.

Učitel se jen trochu usmál. Prozíravý stařec chápal dívčí tajné záležitosti a poznamenal:

,Možná že máš pravdu, holčičko, zatím nepotřebuješ takové znalosti. Vždyť jsi ještě dítě. Já ale radím dívkám, jak se stát tou nejkrásnější a jak pro milovaného stvořit Prostor lásky. Když jej uvidí, určitě bude chtít vědět, kdo dokázal vytvořit takovou krásu? A bude okouzlen tou, která před něj předstoupí jako tvůrce. Ještě důvěrně poradím dívkám, jak se plete věnec a jak se připravuje odvar pro milovaného, čím se dá po ránu umývat, aby tělo vonělo jako květina. Také jim povím…‘

Malá Ljubomilka poslouchala starce a stále více litovala, že nechodila na jeho besedy. Víc než týden je na návštěvě v jejich osadě. Pověděl dívkám důležitá tajemství, ale ona o nich nic neví. A Ljubomilka se zeptala starce:

,Jak dlouho ještě zůstanete v naší osadě?‘

,Za dva dny odcházím,‘ odpověděl jí učitel.

,Za dva dny?‘ neskrývala holčička zklamání. ,Za dva dny… Pak vás moc, moc prosím, abyste poslední dvě noci strávil u nás.‘

,Jsem pozván do jiných domovů, již jsem to slíbil,‘ odpověděl volchv. ,Avšak, pokud chceš…‘

,Ano, moc, moc potřebuji od vás slyšet o různých bylinkách.‘

Starý volchv každý večer vedl rozhovor se zamilovanou Ljubomilkou. Mudrc věděl, že nadšení lásky pomůže holčičce za jeden den poznat podstatu vědy, jiným na to nestačí rok. A když odcházel a Ljubomilka jej doprovázela k ohradě osady, pověděl děvčátku:

,Hned po mně přijde jiný volchv. Bude vyprávět o hvězdách, o Měsíci, o Slunci a neviditelných světech. Kdo mu porozumí, ten dokáže rozžehnout vůdčí hvězdu pro milovaného vyvoleného a ta hvězda jim bude svítit věčně.

Pak k vám přijde volchv, který ví, jak z nejvzdorovitějšího koně udělat pokorného přítele pro milovaného člověka a jak se mají ochočovat zvířata.

Ještě by k vám měl přijít bard, který ví, jak se skládají básně a jak se dá zpívat písně takovým hlasem, který si zamilují mnozí lidé, a pak také všechno, co řekne tento člověk. Také dokáže naučit tancovat.‘

,Řekněte mi, prosím, ke kterému volchvovi bych měla chodit?‘ zeptala se najednou Ljubomilka starce. ,Vždyť nemohu stále poslouchat volchvy.‘

Starý volchv opět chytře schoval úsměv a vážně odpověděl holčičce:

,Ano, máš pravdu. Pokud budeš chodit ke všem, vůbec ti nezůstane čas na to, aby sis hrála. Nechoď ke všem. Například, nač se potřebuješ učit kreslit, vyšívat vzory, do kterých lze vložit svůj tajný smysl? Nač potřebuješ tuto vědu, když máš starší sestru, která, myslím si, v této vědě bude nepřekonatelnou mistryní?

A také nač potřebuješ, například, vědět, jak lze do košile vložit dobré city, když ji šiješ, a ta košile bude chránit před mnohými neštěstími?

Jak se s láskou připravuje kaše pro své blízké a oni jí nasytí nejen své tělo, ale také ducha. Chuť této kaše bude nepřekonatelná. To dokonale svede dívčina ze sousedství, kamarádka tvé sestry.

Když budeš potřebovat krásné šaty nebo darovat někomu neobyčejnou košili, kterou všichni budou obdivovat, poprosíš o to svou sestru, která vytvoří zázračné výrobky.

A když budeš chtít pohostit někoho neobyčejnou kaší a kvasem, popros o ně kamarádku tvé sestry.‘

,Nebudu nikoho prosit,‘ najednou bez přemýšlení vypálila Ljubomilka, dokonce dupla nohou, ,jsou mé soupeřky.‘

,Soupeřky? A v čem?‘ vážně se zeptal stařec.

A Ljubomilka beze studu vyprávěla starci:

,Existuje jeden chlapec, je lepší než ostatní, nevšímá si mě, protože tahle bidla stihla vyrůst dříve než já. Stále se na něj usmívají. Viděla jsem to, když na kapišti tančili chorovod. A já mu ještě budu muset darovat košili od sestry a kvas od její kamarádky?! To se nestane! Nikdy!‘

,Ale proč se to nestane? Vždyť říkáš, že je lepší než ostatní chlapci.‘

,Lepší. Vím to určitě.‘

,Pak mi odpověz, proč ten, který je lepší než ostatní, by neměl být podarován lepší košilí, lepší kaší nebo kvasem? A…‘ Starý volchv udělal pauzu a tiše, jakoby pro sebe, dodal: ,Myslím si, že bude spravedlivé, když se mu dostane nejlepší nevěsta.‘

,Nevěsta?‘ zarděla se Ljubomilka.

,Ano, nevěsta,‘ odpověděl volchv, ,vždyť mu máš přát to dobré. Ať se mu dostane nevěsta ze všech nejlepší.‘

Ljubomilka se dívala na volchva a nenacházela slova. City ji přeplňovaly a pálily. Najednou běžela pryč. Ale za chvíli se zastavila, otočila se k moudrému volchvovi a zakřičela:

,Zaslouží si nevěstu, která je ze všech nejlepší. Takovou nevěstou budu já!‘

S velkým zájmem navštěvovala Ljubomilka každého volchva, který přišel do jejich osady. Jako první běžela na besedu a odcházela později než ostatní, udivovala volchvy svými otázkami. Zapamatovávala si všechno, co říkali mudrci. Ve vyučování je to možné jen tehdy, když dítě nenavštěvuje hodiny jen tak bezúčelně, ale když přesně ví, kde použije získané znalosti.

Když učení žáka obtěžuje, je neúspěšné. Když člověk má cíl, kterého lze dosáhnout poznáním různých věd, učení je pro radost a celý proces je mnohokrát rychlejší.

Ale když se studia zúčastní láska, vzniká nepřekonatelný výsledek. Láska dokáže odrážet myšlenky kteréhokoliv mudrce, občas stačí jen několik učitelových slov, aby láska v okamžiku vysvětlila žákovi celé téma a vedla jeho mysl dál.

Boží dar – velká energie lásky – byla tím hlavním ve vyučování Ljubomilky.

Holčička se zájmem sledovala, jak máma nebo babička připravovaly oběd. Žádala je, aby jí podrobně vysvětlily všechny úkony, také se sama snažila vytvářet různá jídla. A vždy se maličké povedl neobyčejný výtvor.

Jednou o masopustu k nim přišli příbuzní na bliny[4]. Velké množství lidí přicházelo ke stolu a bralo si bliny ze dvou hromádek. Jednu upekly maminka s babičkou, druhou – Ljubomilka. Její bliny chutnaly návštěvě více. A holčička ze vzdáleného kouta s radostí pozorovala, jak se její hromádka zmenšuje rychleji než ta druhá.

Když se ve všední den celá rodina posadila ke stolu, jako první si dřevěnou lžící nandal šči[5] dědeček. A říkal:

,Vím přesně, kdo připravoval toto jídlo. Jeho příjemná, jemná chuť je nepřekonatelná.‘

,Jakpak by ne,‘ dodával otec, ,nejsou v něm jen neobyčejné byliny, ale také city.‘

Malinka Ljubomilka lehce poznávala vědy, stala se z ní nepřekonatelná mistryně ručních prací a navenek rozkvetla neobyčejnou krásou.

Od prvního volchva, aniž by to věděla, poznala velkou pravdu lásky. Když chceš stát po boku Boha, staň se bohyní sama. …

---