 |
Autor: Vladimír Megre |
Úryvek z knihy:
To vše existuje i teď!
„Povím ti o stvoření, Vladimíre, a pak si každý odpoví na své
otázky sám. Prosím, Vladimíre, poslouchej a napiš o velkém stvoření
Stvořitele. Poslechni si a svou duší zkus pochopit úsilí Boží
touhy.“
Anastasia pronesla tyto věty a rozpačitě ztichla. Dívá se na mě
a mlčí. Zřejmě přišla do rozpaků proto, že pocítila nebo uviděla
na mé tváři nedůvěru k tomu, že dokáže povědět o stvoření,
o Bohu.
A proč by vlastně ve mně nebo v ostatních lidech neměla vznikat
nedůvěra? Vášnivá poustevnice toho může hodně navymýšlet!
Žádné historické důkazy nemá. Jestli někdo může přesvědčivě
mluvit o minulosti, tak jsou to historici nebo archeologové.
A o Bohu se mluví v Bibli a v knihách jiných náboženství. V různých
knihách. Jenomže z nějakého důvodu se tam o Bohu mluví
odlišně. Zdalipak to není tím, že nikdo nemá pádné důkazy?
„Existují důkazy, Vladimíre,“ odpověděla najednou jistě
a vzrušeně Anastasia na nevyslovenou otázku.
„A kde jsou?“
„Všechny důkazy a všechny pravdy vesmíru jsou navěky uchovány
v každé lidské duši. Nepřesnost, lež nemohou žít dlouho.
Duše je odmítá. Právě proto se člověku podvrhuje množství různých
teorií. Lež potřebuje stále novou podobu. Právě proto lidstvo
soustavně mění své společenské zřízení. Snaží se v něm najít
ztracenou pravdu, ale mezitím se od ní stále vzdaluje.“
„Ale kdo a jak dokáže, že pravda je uvnitř každého? V duši
nebo někde jinde v člověku? A pokud je, tak proč se skrývá?“
„Naopak, den co den se snaží zjevit každému člověku. Věčný
život kolem a věčnost života vytváří pravda.“
Anastasia rychle přitiskla dlaně k zemi, přejela jimi po trávě
a natáhla je ke mně.
„Podívej, Vladimíre, možná, že toto rozptýlí tvé pochybnosti.“
Podíval jsem se a uviděl: na napřažených dlaních byla semínka
trávy, malý cedrový oříšek a plazil se tam nějaký brouček. Zeptal
jsem se:
„Co to všechno znamená? No, například, ořech?“
„Podívej, Vladimíre, semínko je úplně malinké, ale když ho
dáš do země, tak z něj vyroste majestátní cedr. Ne dub, ne javor,
ne růže, ale jenom cedr. Ten opět zrodí stejné semínko a bude
v něm, jako v tom prvním, veškerá informace Původních pramenů.
Miliony let zpátky nebo vpřed, když se toto semínko dotkne
země, tak z něj vzejde pouze výhonek cedru. V něm, v každém
semínku Božích dokonalých výtvorů je Stvořitelem vložená všechna
informace vrchovatou měrou. Míjí miliony let, ale informaci
Stvořitele nikdy nedokáží vymazat. Také člověku, nejvyššímu výtvoru,
v okamžiku stvoření bylo Stvořitelem odevzdáno všechno.
Všechny pravdy a všech na budoucí dění Otec, nadšený velkou
touhou, vložil do svého milovaného dítěte.“
„Kdepak tu pravdu máme konec konců hledat? Je někde
uvnitř? V ledvinách, srdci nebo mozku?“
„V citech. Pokus se určit pravdu svými city. Spolehni se na ně.
Osvoboď se od merkantilních teorií.“
„No dobře, pokud něco víš, tak mluv. Možná, že tě někdo
dokáže pochopit svými city. Tak co je to Bůh? Mohli by Ho vědci
definovat nějakou vědeckou formulí?“
„Vědeckou formulí? Tato formule svou délkou omotá Zem ne
jedenkrát. Když skončí, tak vznikne nová. Bůh není méně než to,
co může zrodit mysl. Je hmota a vakuum, i to, co není vidět. Je
nesmyslné pokoušet se Ho pochopit rozumem. Všechny formule
Země, veškerou informaci vesmíru stlač v malinkém semínku své
duše, proměň je v city a nech je, aby se projevily.“
„Ale co mám cítit? Mluv jednodušeji, konkrétněji, jasněji.“
„O, Bože, pomoz mi! Pomoz mi z dnešních spojení slov stvořit
důstojný obraz.“
„No prosím, teď ti chybí slova. Raději nejdřív přečti výkladový
slovník. Tam jsou všechna slova, která se teď používají.“
„Všechna dnešní. Ale současná kniha nemá ta slova o Bohu,
která pronesli tví prarodiče.“
„Myslíš staroslovanská slova?“
„I dřívější. Před staroslovanským písmem byl způsob, kterým
lidé předávali myšlenky svým potomkům.“
„Co to říkáš, Anastasie? Všichni vědí, že normální písmo přišlo
se dvěma pravoslavnými mnichy. Jmenovali se… Jakpak se
jim říkalo, zapomněl jsem.“
„Máš na mysli Cyrila a Metoděje?“
„No ano. Vždyť písmo vytvořili oni.“
„Přesněji řečeno – změnili písmo našich praotců.“
„Jak změnili?“
„Na příkaz. Aby kultura Slovanů navždy odešla v zapomnění.
Aby zbytky vědění Původních pramenů zmizely z lidské paměti
a zrodila se nová kultura, aby se národy podřídily jiným žrecům*.“
„Co s tím mají společného písmo a nová kultura?“
„Kdyby se teď děti učily psát a mluvit cizím jazykem a po –
užívat dnešní by jim bylo zakázané, řekni, Vladimíre, jak by se
tvá vnoučata dozvěděla o dnešní době? Je lehké lidem připraveným
o znalost minulosti vnucovat nové vědy a vykládat je jako
významné. Můžeš jim vyprávět o rodičích cokoliv. Odešel jazyk
a s ním i kultura. Takový byl záměr. Ale ti, kteří si dávali takový
cíl, nevěděli, že klíček pravdy vždy neviditelně zůstával v lidské
duši. Stačí mu vypít kapku čisté rosy – a vzklíčí, zmužní. Podívej,
Vladimíre. Přijmi, prosím, má slova, pociť, co za nimi stojí.“
Anastasia jednou pomalu pronášela slova, podruhé rychle odsekávala
věty, anebo najednou zmlkla a na okamžik se zamyslela,
jako by z prostoru dostávala fráze, táhlé a neobvyklé pro náš jazyk.
A občas se do její řeči vplétala nějaká pro mě neznámá slova. Ale
pokaždé, jakmile pronesla nesrozumitelné slovo, jako by se vzchopila
a nahradila je správnějším nebo srozumitelnějším. A když
mluvila o Bohu, stále se snažila něco dokázat:
„Je všeobecně známo, že člověk je podoba a obraz Boha. Ale
v čem? Kde jsou v tobě jeho charakteristické rysy? Přemýšlel jsi
o tom někdy?“
„Ne, nějak se mi nestávalo, abych o tom přemýšlel. Raději mi
o nich pověz sama.“
„Když se člověk, unavený každodenním shonem, odebírá
k spánku, když přestává cítit své uvolněné tělo, komplex
neviditelných energií, jeho druhé „Já“, částečně opouští tělo.
A v tomto okamžiku pro něj neexistují zemské hranice. Ne existují
pro něj ani čas, ani vzdálenost. Jeho vědomí, za méně než okamžik,
překonává jakékoliv vesmírné hranice. A komplex citů vnímá minulé
nebo budoucí události, analyzuje, přirovnává je k sou časnému
dni a touží. To vše vypovídá o tom, že člověk pociťuje nezměrný
vesmír nejen svým tělem. Jeho Bohem darovaná mysl tvoří. Pouze
lidská mysl má schopnost tvořit jiné světy nebo měnit již stvořené.
Stává se, že člověk ve spánku křičí, něčeho se leká. To se komplex
jeho citů, osvobozený od pozemské pomíjivosti, leká spáchaného
v minulosti nebo v budoucnu.
Stává se, že člověk ve snu tvoří. Jeho výtvory se snaží pomalu
nebo rychle vtělit do pozemského bytí. A zdali se vtělí ve zvrácené
formě nebo zazáří harmonií, částečně nebo úplně, záleží na tom,
do jaké míry se jeho tvoření zúčastní nadšení. Nakolik přesně
a do detailů budou vzaté v úvahu všechny aspekty v okamžiku
tvoření. Do jaké míry nadšení posílí jeho božské „Já“.
V celém vesmíru jen Bohu jedinému a Božímu synovi – člověku
– je vlastní tvoření.
Počátkem všeho je Boží mysl. Jeho touha je přetvořena v živé
hmotě. I lidským činům nejprve předchází myšlenka a touha.
Všichni pozemští lidé mají stejné možnosti tvoření, ale každý
je využívá jinak. I v tomto je člověku dána úplná svoboda.
Svoboda je dána!…
Teď mi, Vladimíre, řekni: jaké se dnes Božím dětem zdají
sny? Například tobě, tvým přátelům, známým. Na co používají
své tvořivé touhy? Na co je používáš ty?“
„Já? No… jak to na co? Jako všichni jsem se snažil vydělat
více peněz, abych si nějak zajistil život. Pořídil jsem si auto, a ne
jedno. A mnoho dalšího, potřebného pro život, například slušný
nábytek.“
„A to je všechno? Používal jsi svou, Bohu vlastní, tvořivou
touhu pouze na to?“
„Vždyť ji na to používají všichni lidé.“
„Na co?“
„Na peníze! Jak se bez nich obejít? Jak se má člověk například
obléknout do normálních šatů, lépe se najíst, něco si koupit, popít.
Všechno je tady jasné. A ty se pořád ptáš „na co?“.“
„Najíst se… popít. Vladimíre, pochop, toto všechno je v přebytku
dáno od prvopočátku.“
„Dáno? No a kampak se to potom vytratilo?“
„A co si o tom myslíš ty?“
„Myslím, že se ty původní oděvy jednoduše roztrhaly, obnosily
se a veškerou první potravu lidé již dávno snědli. Teď je jiná doba,
jiná móda na oblečení a chutě ve vztahu k jídlu se také změnily.“
„Vladimíre, Bůh dal svému synovi netlející oděv, zásoby potravy
jsou takové, že by se nikdy nevyčerpaly.“
„A kdepak je to všechno teď?“
„To vše se zachovalo dodnes, ono existuje.“
„Pak řekni kde. Jak lze najít skrýše, v nichž je dodnes ukryto
tolik zásob?“
„Hned to uvidíš. Jenom se dívej city. Pouze city dokážeš poznat
podstatu výtvorů Boží touhy.“
Jablko, kterým se nelze nasytit
„Anastasie, když ze začátku všechno bylo tak skvělé, co se
stalo potom? Proč jsou teď na světě války a lidé hladovějí? Jsou
krádeže, zločinci, sebevraždy a věznice. Plno nešťastných rodin
a sirotků. Kam se poděly milující Evy? Kde je Bůh, který slíbil,
že všichni budeme žít věčně v lásce? Ostatně, vzpomněl jsem
si, co se o tom říká v Bibli. Kvůli tomu, že člověk utrhl jablko
38
ze zakázaného stromu a ochutnal ho, Bůh vyhnal člověka z ráje.
Dokonce u brány postavil stráž, aby nebylo návratu těm, kteří se
provinili.“
„Vladimíre, Bůh člověka z ráje nevyháněl.“
„Ne, vyháněl, četl jsem o tom. Ještě při tom člověka proklínal.
Evě říkal, že je hříšnice a bude v mukách rodit a Adam bude
v potu tváře získávat potravu. Tak se teď všechno s námi děje
v realitě.“
„Vladimíre, popřemýšlej sám, možná že taková logika nebo
její nepřítomnost je pro někoho prospěšná, má svůj cíl.“
„Co s tím má společného logika a něčí cíl?“
„Prosím, uvěř. Každý sám by se měl naučit chápat a hodnotit
situaci svou duší. Jen když sám popřemýšlíš, dokážeš pochopit,
že Bůh člověka z ráje nevyháněl. Doteď zůstal milujícím Otcem.
Bůh – je Láska, o tom jsi také četl.“
„Četl.“
„Tak kdepak je v tom případě logika? Vždyť milující rodič
nikdy nevyžene z domu své dítě. Milující rodič bude sám snášet
útrapy a odpustí svým dětem jakékoliv hříchy. A nepohlíží Bůh
bezúčastně na všechna trápení lidí, svých dětí.“
„Pohlíží nebo nepohlíží – nevím. Ale všem je jasné, že jim
nečelí.“
„Copak to povídáš, Vladimíre. Samozřejmě, že vydrží i tuto
bolest od svého syna, člověka. Ale jak dlouho lze nepřijímat Otce?
Necítit Jeho lásku, nevidět?“
„Pročpak se najednou tak vzrušuješ? Řekni konkrétněji. Kde,
v čem jsou dnešní projevy Boží lásky k nám?“
„Až budeš ve městě, podívej se pozorně kolem sebe. Živý
koberec zázračné trávy pokrývá bezduchý asfalt, kolem, ze škodlivého
betonu, se tyčí obři, kterým říkáte domy, mezi nimi kmitají
auta, čoudící smrtelný plyn. Ale mezi kamennými kolosy, jen
co najdou malinký ostrůvek, vyráží travička a květiny – výtvory
Boha. Šustěním listí, zpěvem ptáků stále vzývá své dcery a syny,
aby si uvědomili, co se odehrává, a vrátili se do ráje.
Stále se zmenšuje ze země jdoucí Lásky záření, již dávno by
se zmenšilo i sluneční odrážení. Ale On svou energií neustále
zesiluje životodárnost slunečních paprsků. Jako i před tím miluje
své dcery a syny. Věří, čeká, touží, jak jednou, za dalšího úsvitu,
člověk si najednou uvědomí a jeho pochopení vrátí Zemi původní
kvetení.“
„Ale jak se na Zemi všechno stalo proti Božím touhám a proč
se něco nepochopitelného odehrává dál tisíce a možná miliony
let? Jak je možné stále čekat a věřit?“
„Pro Boha čas neexistuje. Jako v milujícím rodičovi nezmizí
v něm víra. A díky této víře my všichni teď žijeme. Využíváme
svobodu, danou nám Otcem, a sami tvoříme svůj život. A výběr
cesty, jež nikam nevede, nezvolil člověk náhle.“
„Když ne náhle, tak v tom případě jak? Co znamená výraz
„Adamovo jablko“?“
„V té době, jako i teď, byl vesmír zaplněný množstvím živých
energií. Živé neviditelné bytosti jsou všude a mnohé z nich se podobají
druhému lidskému „Já“. Jsou skoro jako lidé, jsou schopné
obsáhnout všechny úrovně bytí, ale vtělit se do materiální jim není
dáno. V tom je převaha člověka nad nimi. Také u bytostí vesmírných
energetických komplexů vždy jedna energie převládá nad ostatními.
A nemají schopnost měnit vzájemný poměr svých energií.
Také mezi vesmírnými bytostmi jsou energetické komplexy
podobné Bohu. Podobné, ale nejsou Bohy. I kdyby na okamžik
uvedly do rovnováhy množství energií v sobě, stejně nejsou schopny
stvořit živé harmonické tvory, jak to dokáže Bůh.
Nikomu v celém vesmíru se nedaří najít rozluštění, odhalit
skryté tajemství, jakou silou byla stvořena materiální úroveň, kde,
v čem jsou nitě, spojující ji se vším existujícím ve vesmíru. A jak,
díky čemu je tato úroveň schopna reprodukovat sama sebe?
Když Bůh tvořil Zem a všechno, co na ní existuje, tak kvůli
nevídané rychlosti tvoření bytosti nestíhaly pochopit, čím, jakou
silou Bůh produkuje všechno existující. Když všechno bylo stvořené
a zjevné, když bytosti uviděly, že člověk je nejsilnější, mnohé
ze začátku byly ohromené a nadšené, pak vzniklo přání zopakovat
překrásný výtvor. Stvořit stejné, své. Toto přání stále sílilo. Mají
ho mnohé existující energie i teď. Snažily se stvořit podobu Země
v jiných galaxiích, v jiných světech. Dokonce využívaly planety,
stvořené Bohem. Mnohým se podařila podoba zemského bytí, ale
pouze podoba. Dosáhnout zemské harmonie, vzájemné spojitosti
všeho se vším se nikomu nepodařilo. A tak jsou ve vesmíru dodnes
planety s životem, který je pouhou znetvořenou podobou
pozemského.
Když četné pokusy nejen stvořit něco lepšího, ale alespoň
zopakovat stvořené, selhaly (a Bůh své tajemství neodhaloval),
mnohé z bytostí se začaly obracet na člověka. Bylo jim jasné: jestli
je člověk milované stvoření Boha, tak milující rodič mu musel
odevzdat všechno. Naopak, Bůh mohl dát člověku, svému synovi,
větší možnosti. A začaly se vesmírné bytosti obracet na člověka
a snaží se o to dodnes. V současné době jsou také jedinci, kteří
sdělují lidem ve svém okolí to, jak odněkud z kosmu s nimi mluví
někdo neviditelný a říká si Rozum nebo dobrá Síla. Stejně tak
i tehdy, na samém počátku, ony jednou s ponaučením, podruhé
s pros bou se obracely na člověka. Všechny otázky mají jednu podstatu,
pouze se různě maskují: ‚Řekni, jakou silou byla stvořena
Země, všechno existující na ní, z čeho jsi stvořen velkým, člověče?‘
Ale člověk nikomu neodpověděl. Na tu otázku sám odpověď
neznal, jako ji nezná i teď. Ale rostl v něm zájem a člověk začal
žádat Boha, aby mu odpověděl na otázku. Bůh nejenže neodpovídal.
Snažil se člověka přivést k rozumu, prosil ho, aby se tím
nezabýval:
‚Prosím tě, můj synu, tvoř. Tobě je dáno tvořit v pozemském
prostoru a v jiných světech. Tvou touhou pomyšlené se uvede
do života. Pouze o jedno tě žádám, nerozebírej, jakou silou se
všechno koná.‘“
„Nechápu, Anastasie, proč Bůh ani člověku, svému synovi,
nechtěl povědět tajemství tvoření?“
„Mohu pouze předpokládat. Tím, že neodpovídal svému synovi,
snažil se ho ochránit před neštěstím, předejít vesmírné válce.“
„Nevidím žádnou spojitost mezi nezodpovězenou otázkou
a vesmírnou válkou.“
„Kdyby se odhalilo tajemství stvoření, tak na jiných vesmírných
planetách by mohly vzniknout formy života, rovnající se
silou pozemským. U obou sil by vzniklo přání vyzkoušet jedna
druhou. Možná, že by ta soutěž byla pokojná. Možná, že by se
podobala pozemské válce. A to by mohlo být začátkem vesmírné
války.“
„Skutečně, ať raději tajemství Božího tvoření zůstává nerozluštěné.
Hlavně, aby je někdo z bytostí nerozluštil sám, bez nápovědy.“
„Myslím si, že je nikdo nikdy nerozluští.“
„Proč si to myslíš?“
„To je takové tajemství, které z jedné strany je jasné a z druhé
– neexistuje, a zároveň není jediné. Jistotu mi dodává slovo
„stvoření“, když k němu přidáš ještě jedno slovo.“
„Které?“
„To druhé slovo je „nadšení“.“
„No a co z toho? Co mohou znamenat tato dvě slova společně?“
„Ona…“
„Ne! Zastav! Mlč! Vzpomněl jsem si, jak jsi říkala, že myšlenky,
a tedy, i slova nikam nemizí, že jsou kolem nás v prostoru a že
je každý může uslyšet. Je to tak?“
„Přesně tak.“
„A bytosti je mohou slyšet také?“
„Ano.“
„Pak mlč. Proč jim dělat nápovědu?“
„Vladimíre, nedělej si starosti, lehkým poodhalením tajemství
jim možná ukážu, jak jsou jejich neustálé pokusy neplodné a nesmyslné.
Aby pochopily a přestaly otravovat člověka.“
„No, když je to tak, pak řekni, co znamená „stvoření“ a „nadšení“?“
„Stvoření znamená, že Bůh tvořil, přitom používal částečky
všech vesmírných energií a také svou, a i když dokonce všechny
bytosti se dají dohromady, aby stvořily něco podobného Zemi,
bude jim chybět jedna energie. Ta, která je vlastní ideji Boha,
která vznikla v Boží touze. A nadšení znamená, že tvoření se
konalo v zápalu nadšení. Kdo z umělců, velkých malířů, tvořících
v zápalu nadšení, dokáže potom říci, jak držel štětec, na co
myslel, kde stál? Naprosto pohlcený svou prací si toho nevšímal.
A k tomu ještě existuje energie Lásky, Bohem poslaná na Zem.
Je svobodná, nikomu nepodřízená, chrání věrnost Bohu a slouží
pouze člověku.“
„Jak je všechno zajímavé, Anastasie! Myslíš, že tyto bytosti
uslyší, pochopí?“
„Uslyší, možná, že i pochopí.“
„I to, co říkám já, také uslyší?“
„Ano.“
„V tom případě to ještě shrnu. Hej, bytosti, je vám to teď jasné,
ano? A více už lidi neobtěžujte. Nedokážete rozluštit záměry
Tvůrce! Tak co, Anastasie, řekl jsem to dobře?“
„Velice přesně zazněla tvá poslední slova: ‚Nedokážete rozluštit
záměry Tvůrce!‘“
„A jak dlouho se pokouší rozluštit tajemství?“
„Od okamžiku, kdy spatřily Zem a lidi, až dodnes.“
„A čímpak jejich pokusy uškodily Adamovi nebo nám?“
„V Adamovi a v Evě vzbudily pýchu, ješitnost. A dokázaly je
přesvědčit lživým dogmatem: ‚Aby se stvořilo něco dokonalejšího
než to, co existuje, je třeba ho rozebrat a podívat se, jak funguje existující
výtvor.‘ Často jim tvrdily: ‚Poznej stavbu všeho, pak nad vším
vynikneš.‘ Měly naději, že když Adam začne rozebírat Boží výtvory,
aby postihl jejich strukturu a předurčení, svým rozumem pochopí,
v čem tkví vzájemná spojitost mezi jednotlivými výtvory. A že ony
uvidí Adamovy myšlenky a pochopí, jak lze stvořit podobné Bohu.
Ze začátku si Adam nevšímal rad a proseb. Ale jednou se mu
Eva rozhodla poradit: ‚Slyším, jak hlasy tvrdí, že vše nám bude
vycházet krásněji a lehčeji, když poznáš stavbu všeho uvnitř. Proč
máme úporně nesouhlasit s radami? Nebylo by lepší je alespoň
jednou uposlechnout?‘
Nejdřív Adam ulomil větev stromu s překrásnými plody, potom…
Potom… teď to vidíš sám, zastavila se tvořivá mysl člověka.
Doteď všechno rozebírá a ničí, snaží se poznat stavbu všeho
a tvoří něco svého, primitivního, okamžitě zastavenou myslí.“
„Počkej, Anastasie. Vůbec tomu nerozumím. Proč myslíš, že
se lidská mysl zastavila? Naopak, když se něco rozebírá, tak tomu
říkají poznání nového.“
„Vladimíre, člověk je tak vymyšlen, že nic nepotřebuje pitvat.
V něm… Jak bych to jasněji řekla? V člověku, jakoby v zakódované
formě, se i bez toho chrání stavba všeho. Kód se otevírá tehdy,
když člověk v nadšení zapojuje svou tvořivou mysl.“
„No, stejně mi není jasné, jakou škodu může způsobit rozebírání
a proč to zastavuje mysl. Raději to předveď na příkladu.“
„Ano, správně. Zkusím na příkladu. Představ si, že za volantem
svého auta jedeš k cíli. Najednou tě napadne podívat se, jak
pracuje motor, jakým způsobem pohání kola. Zastavíš své auto
a začneš rozebírat například motor.“
„No, rozeberu, dozvím se, jak funguje, pak ho dokážu opravovat
sám. Copak je na tom špatného?“
„Ale vždyť pokud ho začneš rozebírat, tvůj pohyb se zastaví.
Nedosáhneš cíle včas.“
„Ale budu vědět o autě víc. Co je špatného na tom, že získám
nové znalosti?“
„Nač je potřebuješ? Tvé předurčení není v opravování, ale
ve vychutnávání pohybu a tvoření.“
„Začala jsi mluvit nepřesvědčivě, Anastasie. Žádný řidič s tebou
nebude souhlasit. No, možná že ti, kteří jezdí v nových cizích
autech, japonských nebo v mercedesech, ty se porouchají zřídka.“
„Boží výtvory se nejenže neporouchají, ale jsou schopny samy
sebe obnovovat. Tak nač je třeba něco rozebírat?“
„Jak to nač – alespoň ze zvědavosti.“
„Promiň mi, Vladimíre, jestli můj příklad není zdařilý. Dovol,
zkusím uvést jiný.“
„Zkus.“
„Před tebou stojí překrásná žena. Hoříš touhou po ní, líbí
se ti. Ani ty jí nejsi lhostejný, snaží se s tebou spojit v tvoření.
Ale chvilku před vzájemným vzplanutím k spojení, k stvoření,
najednou tě napadne myšlenka dozvědět se, z čeho se tato žena
skládá. Jak fungují její vnitřní orgány. Žaludek, játra, ledviny. Co
jí, co pije. Jak toto všechno bude pracovat v oka mžiku intimního
sblížení.“
„Stačí. Už nic víc neříkej. Teď jsi uvedla trefnější příklad.
Nebude sblížení, nebude ani tvoření. Nepodaří se, jestli vznikne
tato prokletá myšlenka. Mně se to takhle jednou stalo. Dlouho
se mi líbila jedna žena, ale neoddávala se mi. A když jednou
souhlasila, tak jsem si najednou pomyslel, jak bych to všechno
udělal nejlépe, a z nějakého důvodu jsem si nebyl jistý svými
schopnostmi. Nakonec nic nevyšlo. Byla to taková hanba a také
jsem si vytrpěl své. Pak jsem se ptal přítele, jemu se to také stalo.
Dokonce jsme oba byli u doktora. Řekl nám, že tady zapracoval
nějaký psychologický faktor. Nebylo třeba pochybovat a rozebírat
co a jak. Myslím, že kvůli tomu faktoru trpělo nemálo mužů. Teď
chápu: toto všechno je kvůli nějakým bytostem, vinou Adama
a kvůli Evině radě. Ano, tenkrát se zachovali docela špatně.“
„Pročpak obviňuješ pouze Adama a Evu? Podívej se dnes,
Vladimíre, neopakuje snad celé lidstvo stejnou chybu, a přitom
porušuje přikázání Boha? Adam a Eva neznali důsledky, ale proč
dnešní lidstvo houževnatě dál všechno rozebírá? Ničí živé tvory?
Dnes! Když následky jsou tak zřetelné a smutné.“
„Nevím. Možná, že všichni potřebují pořádně dostat na pamětnou.
Copak jsme uvízli v stálém rozebírání? Teď mě napadlo:
škoda přece, že Bůh pořádně nepotrestal Adama a Evu. Měl by
Adamovi nandat pohlavků, aby se mu z hlavy vytloukly hlouposti,
kvůli nimž teď trpí celé lidstvo. A také Evu napráskat pořádným
klackem na zadek, aby se do toho nemíchala se svými radami.“
„Vladimíre, Bůh dal člověku plnou svobodu a ve svých myšlenkách
nevytvořil trest. A navíc, trestem nelze změnit to, co
zplodí myšlenka. Nesprávné činy budou pokračovat do té doby,
dokud nebude změněna prvotní myšlenka. Řekni, kupříkladu, co
myslíš, kdo vynalezl smrtonosnou raketu a k ní atomovou hlavici?“
„V Rusku budoval rakety akademik Koroljov. A před ním
o nich mluvil teoreticky Ciolkovskij. Snažili se také američtí vědci.
No, zkrátka, raketový průmysl zaměstnává mnoho lidských
mozků. V různých státech pracuje řada vynálezců.“
„Vladimíre, vynálezce všech raket a všech smrtonosných zbraní
je ve skutečnosti pouze jeden.“
„Jak může být jeden, když na sestrojení raket v různých státech
pracují celé vědecké ústavy a své objevy udržují v tajnosti.
Závody ve zbrojení tkví právě v tom, kdo rychleji a dokonaleji
vyprodukuje zbraň.“
„Všem lidem, kteří si říkají vědci, vynálezci, nezávisle na tom,
v kterém státě žijí, on, ten jediný vynálezce, s radostí rozdává
rady.“
„A kde, v jakém státě žije a jak se jmenuje?“
„Ničivá mysl. Nejdřív se dostala k jednomu člověku, ovládla
jeho materiální tělo a ten vyprodukoval kopí s kamenným hrotem.
Pak zplodila šíp a železný hrot.“
„Ale když tato ničící mysl všechno ví, proč nevyprodukovala
raketu hned?“
„Materiální úroveň pozemského bytí nevtěluje pomyšlené
hned. Zpomalenost v hmotě je dána Stvořitelem pro postižení
smyslu. Ničící mysl má již dávno vyprodukovanou zbraň, která je
mnohem hrůznější než kopí, dnešní zbraň, nebo budoucí. Aby se
vtělilo do pozemské materiální úrovně nejen kopí, bylo zapotřebí
stavět množství továren a laboratoří, kterým se teď říká vědecké.
Pod záminkou, navenek příznivou, se do realizace smrtonosné
mysli vtahovalo co nejvíce lidí.“
„A proč to potřebuje, takhle se neustále snažit?“
„Aby se utvrdila. Aby zničila celou materiální úroveň Země.
Aby ukázala celému vesmíru převahu energií své všechno ničící
bytosti, nad všemi a nad Bohem. A působí prostřednictvím lidí.“
„To je ale chytrá zmije! A jak ji můžeme vyhnat ze Země?“
Nevstupujme s ní do intimního kontaktu
„Nedopustit, aby pronikla do tvého nitra. Všechny ženy by se
měly vyhýbat intimním kontaktům s muži, kteří do sebe vpustili
mysl ničení, aby ji opět a opět neobnovovaly.“
„Jejda! Jestli se všechny ženy na tom domluví, tak se vědecké
a vojenské rozumy zblázní.“
„Vladimíre, kdyby se ženy začaly takto chovat, nebyly by
na zemi války.“
„To určitě. Pěkně ses, Anastasie, dotkla všech válek. To je
ale, tvá idea může zničit všechny vojenské konflikty. To ses trefila. Sku tečně, kdopak z mužů bude bojovat, když s ním potom
žádná z žen nebude chtít navázat intimní kontakt, neporodí mu
potomstvo. A vypadá to tak, že, kdo začne válku, zabije sám sebe
a všechny své potomky.“
„Pokud by se všechny ženy rozhodly toto udělat, tak nikdo by
nechtěl válku začínat. Provinění Evy a své před sebou a Bohem se
vykoupí dnes žijící ženou.“
„A copak se potom stane na zemi?“
„Země opět rozkvete původní barvou.“
„Jsi houževnatá, Anastasie, jsi stále věrná své touze. Ale také
naivní. Jak lze věřit ve všechny ženy na Zemi?“
„Jakpak nemám věřit ženám, Vladimíre, když vím, že v každé
ženě, žijící dnes na Zemi, je uložena božská podstata. Tak ať se
otevře v celé své kráse. Bohyně! Ženy božské Země. Otevřete
v sobě svou božskou podstatu. Ukažte se vesmíru ve své původní
kráse. Jste dokonalá stvoření, vytvořená Boží touhou. Vy, každá
z vás je schopna přivést do rovnováhy vesmírné energie. O ženy,
bohyně celého vesmíru a Země!“
„Jakpak můžeš, Anastasie, tvrdit, že všechny ženy Země jsou
bohyně? Tvá naivita je mi přímo k smíchu. Jenom se podívejme!
Všechny jsou bohyně. I ty, které stojí za pultem, no, v obchodech
a v různých stáncích? Uklizečky, myčky nádobí, servírky. Ženy,
které každodenně doma v kuchyni stále vaří, smaží a rachotí nádobím,
jsou také Bohyně? Zkrátka, ty sama se rouháš. Jak je
možné narkomankám a prostitutkám říkat bohyně? No, budiž,
v chrámě, nebo na plese tancuje nějaká překrásná dáma, o nich se
ještě občas říká: „je bohyně“. Ale různým šmudlám, oblečeným
do nemoderních hadrů, nikdo neřekne bohyně.“
„Vladimíre, to řada současných událostí nutí pozemské bohyně
každý den stát v kuchyni. Tvrdil jsi, že se podobám zvířátku,
že můj život je primitivní a civilizovaný je pouze ten, v kterém
žiješ ty. Tak pročpak ženy tvé civilizace část svého života prožívají
v těsné kuchyni? Musí mýt podlahu, tahat těžké nákupy z obchodů?
Vychloubal ses svou civilizací, ale pročpak je v ní tolik
špíny? A proč překrásné pozemské bohyně proměňujete ve své
uklizečky?“
„Ale kdepak jsi viděla uklizečky – bohyně? Ty, které jsou žádané,
září na soutěžích krásy a topí se v přepychu, každý se s nimi
chce oženit. Jenže se vdávají pouze za bohaté. A různé škaredky
nechtějí ani chudáci.“
„Každá žena má svou krásu. Ale ne vždy je jí dáno se otevřít.
Tu velkou krásu nelze změřit, jako kupříkladu pás. Délka nohou,
velikost prsou a barva očí při tom nejsou důležité. Je uvnitř ženy,
mladičké dívenky i v letité dámě.“
„Ale jdi, v letité dámě. Ještě mi pověz o babičkách v důchodu!
Copak podle tebe jsou také překrásné bohyně?“
„Svým způsobem ano. A nehledě na sled životních ponížení,
množství ran osudu, každá žena, které se začalo říkat babičko, si
může jednou ráno něco uvědomit, vzbudit se za úsvitu, projít se
rosou, paprskem uvědomělosti se usmát na vstávající sluníčko
a tehdy…“
„Co tehdy?“
„Najednou vyvolá v někom lásku. Sama bude milovaná i jemu
odevzdá teplo svého citu.“
„Komu jemu?“
„Tomu, svému jedinému, který v ní uvidí bohyni.“
„To se nestává.“
„Ale ano. Zeptej se starších lidí. Dozvíš se, kolik mívají vášnivých
milostných příběhů.“
„A jsi přesvědčená, že ženy dokáží měnit svět?“
„Ano, bezpochyby ano, Vladimíre. Tím, že změní prioritu své
lásky, ony, dokonalá Boží stvoření, vrátí Zemi původní překrásný
vzhled, promění ji celou v kvetoucí zahradu Boží touhy. Jsou Boží
stvoření! Překrásné bohyně božské Země!“
Tři modlitby
„Mluvíš o Bohu, Anastasie, a jakpak se modlíš? Nebo se vůbec
nemodlíš? Mnozí lidé ve svých dopisech prosí, abych se tě na to
zeptal.“
„Vladimíre, co si představuješ pod slovem „modlíš se“?“
„Jak to co? Copak to není jasné? Modlit se, znamená modlit
se. Copak nechápeš význam tohoto slova?“
„Stejná slova lidé vnímají různě a cítí za nimi jiný smysl.
Abych mluvila jasněji, zeptala jsem se tebe, jak rozumíš smyslu
modlitby?“
„O smyslu jsem nějak moc nepřemýšlel. Ale stejně jednu hlavní
modlitbu znám nazpaměť a někdy ji odříkávám – jen tak, pro
případ. Zřejmě je v ní nějaký smysl, když si ji říká mnoho lidí.“
„Znamená to tedy, že modlitbu ses naučil, ale poznat její
smysl se ti nechtělo?“
„Ne že by se nechtělo, ale prostě jsem se nějak nezamýšlel nad
jejím smyslem. Říkal jsem si, že všem je jasný, proč se nad tím
zamýšlet? Modlitba – to je jednoduše jakoby rozhovor s Bohem.“
„Ale jestli hlavní modlitbu vnímáme jako rozhovor s Bohem,
řekni mi, jak můžeš s Bohem, svým Otcem, mluvit bez smyslu?“
„Nevím jak. Ale co pořád mluvíš o tom smyslu! Zřejmě ho
znali ti, kteří napsali modlitbu.“
„Ale ty bys přece chtěl mluvit se svým Otcem osobně.“
„Samozřejmě. Každý by chtěl se svým Otcem mluvit osobně.“
„Ale jakpak můžeš mluvit osobně, když pronášíš cizí slova
a k tomu se nezamýšlíš, co za nimi stojí?“
Ze začátku mě znervozňovala Anastasiina dotěrnost ohledně
smyslu modlitby, kterou jsem se naučil, ale pak mě samotného
začala zajímat její podstata. Protože v mé hlavě, jako by sama
sebou, vznikla myšlenka: „Jak je to možné? Modlitbu jsem se
naučil, nejednou jsem si ji opakoval, ale nad tím, co obsahuje,
jsem skoro nepřemýšlel. Bylo by však zajímavé si to ujasnit, když
už jsem se ji naučil.“ A řekl jsem Anastasii:
„No dobře, časem nad jejím smyslem popřemýšlím.“
A ona odpovídá:
„Pročpak časem? Copak teď, tady bys nemohl přednést svou
modlitbu?“
„Proč by ne? Mohu, samozřejmě.“
„Pak, Vladimíre, zarecituj tu modlitbu, kterou jsi ze všech pojmenoval
jako hlavní a s jejíž pomocí ses snažil mluvit s Otcem.“
„Vždyť já také znám jen jednu. Naučil jsem se ji proto, že ji
všichni považují za nejdůležitější.“
„Budiž tak. Zarecituj svou modlitbu a já budu sledovat tvou
mysl.“
„Dobře. Poslouchej.“
Přednesl jsem Anastasii modlitbu „Otče náš“, v které, pokud
si pamatujete, jsou slova:
„Otče náš, jenž jsi na nebesích!
Posvěť se jméno Tvé, přijď království Tvé,
buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi.
Chléb náš vezdejší dej nám dnes
a odpusť nám naše viny,
jakož i my odpouštíme viníkům našim
a neuveď nás v pokušení,
ale zbav nás od zlého,
neboť Tvé jest království i moc i sláva
na věky věků. Amen.“
Skončil jsem a podíval jsem se na Anastasii. Sklonila hlavu,
na mě se nedívá, také mlčí. A takhle mlčky seděla, smutná, dokud
jsem nevydržel a nezeptal se:
„Proč mlčíš, Anastasie?“
Pronesla, aniž by zvedla hlavu:
„Na jakápak má slova čekáš, Vladimíre?“
„No jak to „na jaká“? Dokonce bez zadrhnutí jsem přednesl
modlitbu. Líbila se ti? Mohla bys to říci, ale mlčíš.“
„Když jsi odříkával modlitbu, Vladimíre, snažila jsem se
sledovat tvou mysl, city, smysl obracení. Smyslu slov modlitby
rozumím, ale ty jsi nechápal všechna její slova. Tvá sotva narozená
mysl se přetrhávala, ztrácela se a city naprosto chyběly.
Nepoznal jsi smysl mnohých slov modlitby, k nikomu ses neobracel.
Jednoduše jsi brumlal.“
„Vždyť jsem recitoval jako všichni. Byl jsem v kostele a tam je
ještě víc nesrozumitelných slov. Slyšel jsem, jak odříkávají modlitby
jiní lidé. Rychle brumlají a to je celé. Já ale všechno říkal
jasně, pomalu, abys pochopila.“
„Ale předtím jsi řekl, že modlitba – je oslovení Boha.“
„Ano, to jsem řekl.“
„Ale Bůh je náš Otec, je osobnost, je živá substance. Náš Otec
dokáže cítit a chápat, když vzniká normální komunikace. A ty…“
„Co já? Vždyť ti říkám, všichni tak recitují, když se obracejí
k Bohu.“
„Představ si, že tvá dcera Polina najednou začne před tebou
monotónně mluvit a do vět bude vplétat slova, jimž sama nerozumí.
Jestlipak tobě, otci, se bude líbit takové obracení dcery?“
Když jsem si zřetelně představil tuto situaci, tak se mi udělalo
přímo úzko. Stojí přede mnou má dcera, něco brumlá, jako nějaká
bláznivá, a sama nechápe, co chce. A v duchu jsem se rozhodl:
„Ne, je třeba promyšleně rozebrat modlitbu. Není možné nesmyslně
pronášet slova. Jinak to vypadá, že stojím před Bohem jako
šílený. Ať si ji tak brumlá, kdo chce. Já ale určitě pochopím celou
tuto modlitbu. Jenom je třeba najít překlad nesrozumitelných
slov. Proč se v kostelech mluví nějakým nejasným jazykem?“ Ale
nahlas jsem řekl:
„Víš co, tady je zřejmě neúplný a nepřesný překlad. Proto, jak
jsi řekla, se má mysl ztrácela.“
„Vladimíre, smysl lze pochopit i s tímto překladem. Jsou v něm,
samozřejmě, slova, která nejsou obecně užívaná. Ale smysl je jasný,
když nad ním popřemýšlíš a určíš, co je nejdůležitější pro tebe a příjemnější
pro Otce. Co potřebuješ, obracíš-li se modlitbou k Otci?“
„No, co je tam řečeno slovy, to zřejmě potřebuji i já. Aby dal
chleba, odpustil hříchy a dluhy, neuvedl nás v pokušení a zbavil
od zlého. Všechno je tam jasné.“
„Vladimíre, všechnu potravu Bůh odevzdal svým synům
a dcerám ještě před jejich narozením. Podívej se kolem, již dávno
je pro tebe všechno uděláno. Milující Otec všem odpouští
hříchy bez proseb a nemá v úmyslu uvádět někoho do pokušení.
Schopnost nepodléhat záludným a planým slibům vložil Otec
do každého. Pročpak Jej urážíš neznalostí toho, co bylo dávno
uskutečněno? Obklopují tě jeho věčné dary. Co ještě může dát
milující Otec, jenž všechno odevzdal svému dítěti?“
„A co když na něco zapomněl?“
„Bůh je maximální. Svým synům a dcerám všechno dal zpočátku.
Všechno! V plné míře! Jako rodič, bezvýhradně milující
své dítě, si nepřál větší blaho než radost ze šťastného bytí svých
dětí! Svých synů a dcer!
Řekni, Vladimíre, jaké může mít pocity Otec, který všech no
odevzdal svým dětem zpočátku a teď vidí před sebou děti, které
neustále prosí: ‚Ještě, ještě, uchraň, zachraň, jsme všichni bezmocní,
jsme nic?‘ Odpověz, prosím. Dejme tomu, ty jako rodič nebo
někdo z tvých přátel, chtěli byste mít takové děti?“
„Nebudu ti tady hned odpovídat. Sám si v tom udělám jasno,
když v klidu popřemýšlím.“
„Ano, ano, jistě, dobře, Vladimíre. Jenom prosím, až najdeš
čas, popřemýšlej, co by chtěl od tebe slyšet Otec kromě tvých
proseb.“
„A copak Bůh také po nás může něco chtít? Co?“
„To, co každý chce uslyšet od svých dětí.“
„Řekni mi, Anastasie, obracíš se někdy k Bohu modlitbou?“
„Ano, obracím se,“ zazněla odpověď.
„Tak mi řekni svou modlitbu.“
„Tobě, Vladimíre, nemohu. Má modlitba je určena Bo hu.“
„Tak tedy Bohu, uslyším ji.“
Anastasie vstala, rozpřáhla ruce, otočila se zády ke mně a pronesla
první slova. Obyčejná slova modlitby, ale… Uvnitř mě se
najednou všechno jako by zachvělo. Nepronesla je tak, jako my
odříkáváme modlitbu. Ona je vyslovovala takovým způsobem,
jakým se obrací všichni lidé ke svému blízkému, milovanému
člověku.
V její řeči byly všechny tóny živé komunikace. Vášeň i radost,
i žhavé nadšení, jako by ten, ke komu se Anastasia vášnivě
obracela, byl velmi blízko:
„Můj Otče, všude přítomný!
Děkuji Ti za světlo života,
Za existenci Tvého království,
Za vůli milující. Děj se dobro.
Děkuji Ti za každodenní stravu!
I za Tvou trpělivost,
Za odpuštění hříchů na zemi Tvé.
Můj Otče, všude přítomný,
Jsem dcera Tvá mezi Tvými výtvory.
Nedopustím se hříchu a slabosti,
Budu důstojná Tvých činů.
Můj Otče, všude přítomný,
Jsem dcera Tvá, pro radost Tobě.
Sebou Tvou slávu zmnožím.
Všechny budoucí věky
Budou žít ve Tvé touze.
A tak to bude. Tak to chci!
Jsem dcera Tvá,
Můj Otče, všude přítomný.“
Anastasia ztichla. Pokračovala v komunikaci s celým okolím.
Zdálo se, že kolem ní zářilo světlo. Když pronášela slova své modlitby,
kolem se odehrávalo něco neviditelného. A to to neviditelné se
dotklo i mě. Ne vnějším, ale vnitřním dotykem, z kterého se mi najednou
udělalo nějak dobře, klidně. Ale jak se Anastasia vzdalovala,
tento stav mizel, a tak jsem řekl Anastasii, která trochu poodešla:
„Pronášela jsi modlitbu tak, jako by vedle tebe byl někdo,
schopný na ni odpovídat.“
Anastasia se ke mně otočila, její obličej byl radostný. Rozhodila
ruce do stran a s úsměvem na tváři zakroužila, pak se mi vážně
podívala do očí a řekla:
„Vladimíre, náš Otec Bůh také promlouvá ke každému s prosbou,
odpovídá na každou modlitbu.“
„Ale proč v tom případě Jeho slovům nikdo nerozumí?“
„Slova? U pozemských národů je tak mnoho slov s různým
smyslem. Tak mnoho nepodobných jazyků a nářečí. Ale existuje
jeden jazyk pro všechny. Jeden pro všechny, jazyk Boží výzvy.
A je utkaný z šelestu listí, ze zpěvu ptáků a vln. Má barvu a vůni
Boží jazyk. Tímto jazykem na prosbu každého člověka Bůh dává
modlitební odpověď.“
„A mohla bys přeložit, přiblížit slovy, co nám říká?“
„Mohla bych přibližně.“
„Proč přibližně?“
„Náš jazyk je mnohem chudší než ten, kterým k nám promlouvá
Bůh.“
„Tak to řekni, jak to umíš.“
Anastasia se na mě podívala, natáhla dopředu ruce, a… najednou
vzkřikla hlubokým hlasem:
„Synu můj. Můj drahý synu!
Jak dlouho čekám. Stále čekám.
V minutě roku, ve mžiku věku
Čekám.
Dal jsem ti všechno. Země je tvá.
Ve všem jsi volný. Vyber svou cestu.
Jenom tě prosím, můj synu,
Můj drahý synu, buď šťastný,
Prosím.
Nevidíš mě. Neslyšíš mě.
Ve tvém rozumu jsou pochybnosti a stesk.
Odcházíš. Kam?
Usiluješ. O co?
Klaníš se někomu.
Vztahuji k tobě ruce.
Synu můj, můj drahý synu,
Buď šťastný, prosím.
Znovu odcházíš. A cesta nikam nevede.
Touto cestou země vybuchne.
Ve všem jsi volný, a trhá se svět,
Ničí tvůj osud.
Ve všem jsi volný, ale Já vydržím.
S poslední travičkou tě vzkřísím.
A znova svět bude zářit
Jen buď šťastný, prosím.
Na tvářích svatých – přísný smutek,
Straší tě peklem, soudem.
Říkají ti, že pošlu své soudce.
Ale modlím se pouze za jedno,
Za dobu, kdy budeme opět ve dvou.
Věřím, že se vrátíš.
Věřím, že přijdeš.
Věřím, že tě opět obejmu.
Ne otčím! Ne otčím!
Jsem tvůj Ave Otec,
Můj milovaný synu,
Budeme šťastní ve dvou!“
Když Anastasia ztichla, nemohl jsem se hned vzpamatovat.
Jako bych dál naslouchal všemu, co znělo kolem, a možná, že
jsem poslouchal, jak v mých žilách v neobyčejném rytmu tekla
krev. Co jsem pochopil? Doteď tomu sám nemohu porozumět.
Ve svém nadšeném pojetí vykládala modlitbu Boha k člo věku.
Jsou ta slova správná, nebo nejsou, kdo teď řekne? A ta ké proč
tak silně vzrušují city, kdo to dokáže objasnit? A ta ké co dělám
teď? S uvědomělým chvěním jezdím propiskou po papíru, nebo
neuvědoměle… Ztrácím rozum?
Její slova proplétám s těmi, která teď bardi zpívají jejím jménem.
Stát se může všechno. Možná, že jiní lidé pochopí místo mě.
Já se tomu také pokusím porozumět, až dopíšu…
A znovu píšu. A opět, jako tenkrát v lese, jako by protrhávaly
záclonu, občas najednou zní řádky modliteb z tajgy. A opět
otázka. Mučivá otázka, která ve mně zůstává dodnes. V podobě
obrazů z našeho života a myšlenek. Bojím se na ni odpovědět sám
sobě. Ale držet ji v sobě dál už také nemohu. Možná, že někdo
najde přesvědčivou odpověď.
Modlitba! Tato Anastasiina modlitba! Pouhá slova! Slova poustevnice
z tajgy, nevzdělané, se svérázným způsobem myšlení a života.
Pouhá slova. Proč ale pokaždé, jakmile zaznějí, nalévají se
mi žilky na ruce, která píše, a krev v ní pulzuje rychleji. Pulzuje,
odměřuje vteřiny, v jejichž průběhu je třeba řešit, co je lepší a jak
je třeba žít. Prosit dobrého Otce – zbav, dej, zařiď? Nebo takto
s jistotou a od srdce, jako ona, najednou oznámit:
„Můj Otče, všude přítomný,
Nedopustím se hříchu a slabosti.
Jsem syn Tvůj, pro radost Tobě.
Sebou Tvou slávu zmnožím…“
Smysl které modlitby pro Něj bude příjemnější? Co mám
dělat já nebo my všichni? Kterou cestou máme jít?
„Můj Otče, všude přítomný,
Nedopustím se hříchu a slabosti…“
A kdepak máme najít síly, abychom vyslovili tato slova? A co
víc, abychom je pak dokázali splnit!
DĚKUJI, vřele doporučuji všem přečtení celé série, knihy a slova nabíjí energií a chutí do života. Já je pro sebe vnímám ukazatelem směru, kterým chci dál kráčet… http://petrvytlacil.cz/vize-svobodneho-domova/