 |
Autor: Vladimír Megre |
Úryvek z knihy:
Setkání
Nic jsem nikomu nevysvětloval a nařídil jsem zastavit loď nedaleko od toho místa, kde jsem se loni setkal se staříky. Sám jsem se pak na motorovém člunu dostal do vesničky. Kapitánovi lodi jsem přikázal, aby pokračoval v plavbě podle obchodního plánu cesty.
Doufal jsem, že pomocí místních obyvatel najdu staříky, uvidím na vlastní oči Zvonící cedr a projednám způsob jeho přepravy na loď. Připoutal jsem svůj motorový člun. Chtěl jsem zajít k nejbližšímu domu, ale uviděl jsem osamělou ženu, stojící na svahu, tak jsem šel za ní. Byla oblečená do staré vatované vesty a dlouhé sukně, obuta do vysokých gumových galoší, ve kterých chodí většina obyvatelů dalekého Severu na podzim a na jaře. Na hlavě měla šátek, který úplně přikrýval čelo a krk. Bylo těžké odhadnout, jak je stará. Pozdravil jsem ji a pověděl o dvou stařících, se kterými jsem se loni setkal.
„S tebou, Vladimíre, loni mluvil můj dědeček a pradědeček,“ odpověděla žena.
Byl jsem překvapen: hlas měla mladý s velmi výraznou dikcí, hned mi tykala, a navíc znala mé jméno. Nemohl jsem si vzpomenout na jména staříků a vůbec jestli jsme se představovali. Pomyslel jsem si: nejspíš ano, když zná mé jméno. Rozhodl jsem se jí také tykat a zeptal se:
„Jak se jmenuješ?“
„Anastasia,“ odpověděla žena a podala mi ruku dlaní dolů, jakoby na políbení.
Toto gesto vesničanky ve vatované vestě a galoších, která stála na opuštěném břehu a snažila se chovat jako dáma, mě rozesmálo. Stiskl jsem jí ruku. Samozřejmě, že jsem nelíbal. Anastasia se v rozpacích usmála a nabídla mi, abych s ní šel do tajgy tam, kde žije její rodina.
„Je třeba ujít pětadvacet kilometrů. Nemáš strach?“
„Samozřejmě je to dálka. A mohla bys mi ukázat Zvonící cedr?“
„Ano.“
„Víš o něm všechno, řekneš mi to?“
„Řeknu ti, co vím.“
„V tom případě pojďme.“
Cestou Anastasia vyprávěla, že jejich rodina z generace na generaci žije v cedrovém lese podle slov jejích praotců už tisíce let. S lidmi naší civilizační společnosti bezprostředně komunikují velmi zřídka. K podobným kontaktům nedochází v místě jejich bydliště, ale v různých vesničkách, kde se vydávají za lovce nebo obyvatele jiných vesnic. Sama Anastasia byla ve dvou městech: v Tomsku a v Moskvě. Pokaždé jeden den. Nezůstávala ani přes noc. Chtěla se jenom podívat, jestli se nemýlí v představách o způsobu života lidí ve městě. Za prodané jahody a sušené houby dostala oblečení a peníze na cestu. Pas jí půjčila nějaká místní vesničanka.
Nápad dědečka a pradědečka rozdat mnohým lidem léčivý cedr Anastasia neschválila. Na otázku „Proč?“ odpověděla, že jeho kousky se rozšíří jak mezi dobré, tak i mezi špatné lidi a ve většině případů se jich nejspíš zmocní negativní osoby, což konec konců přinese víc špatného než dobra. Podle ní je důležité pomáhat dobrým lidem, kteří povedou společnost ke světlu, nikoliv do slepé uličky. Pokud budeš pomáhat všem, rovnováha dobra a zla zůstane stejná, anebo se zhorší.
Po setkání se staříky jsem probral vědeckopopulární literaturu, řadu historických a vědeckých prací, v nichž se mluvilo o neuvěřitelných účincích cedru. Nyní jsem se snažil proniknout do toho, co vyprávěla Anastasia o způsobu života lidí z cedrových míst, a přemýšlel jsem, čemu se to podobá?
Srovnával jsem je s rodinou Lykovových, velmi známou z publikací V. Peskova, která mnoho let žila v tajze. O tom se psalo v „Komsomolské pravdě“ pod titulkem „Slepá ulička v tajze“. Měl jsem dojem, že Lykovovi dobře znali přírodu, ale byli zaostalí, co se týče vědy a porozumění dnešnímu životu v civilizaci. Tady však byla naprosto jiná situace. Anastasia vytvářela dojem člověka, který se skvěle vyzná v našem životě a ještě v něčem, čemu jsem moc nerozuměl. Svobodně uvažovala o našem městském životě, znala ho.
Zašli jsme asi pět kilometrů do lesa a zastavili jsme se, abychom si odpočinuli. Sundala vestu, šátek, dlouhou sukni a položila je do díry ve stromě. Zůstala jen v krátkých, lehkých šatech. To, co jsem uviděl, mě zarazilo. Kdybych věřil na zázraky, tak bych to označil za převtělení. Přede mnou stála velmi mladá žena s dlouhými zlatavými vlasy a nádhernou postavou. Její krása byla neobyčejná. Těžko se dalo představit si, kdo z vítězek nejprestižnějších soutěží krásy by mohl soupeřit s jejím zevnějškem, a jak jsem pak zjistil, i s intelektem. Všechno na ní bylo lákavé a okouzlující.
„Jsi unavený?“ zeptala se. „Chceš si odpočinout?“
Sedli jsme si přímo na trávu, a tak jsem si mohl prohlédnout její obličej. Žádná kosmetika, pravidelné rysy, pěstěná pleť, která se vůbec nepodobá větrem ošlehaným obličejům sibiřského venkova, velké, dobré šedomodré oči a usměvavé rty. Byla oblečená do lehkých krátkých šatů, které se podobaly noční košili, ale měl jsem pocit, že jí nebyla zima, i když venku nebylo víc než 12–15 stupňů. Rozhodl jsem se najíst. Vyndal jsem z tašky chlebíčky, placatku s koňakem, nabídl jsem Anastasii, aby se napila, ale ona odmítla. Po dobu svačiny Anastasia ležela na trávě, jako by se odevzdala milujícím paprskům slunce. Ty se odrážely zlatožlutým světlem v dlaních obrácených nahoru. Byla napůl nahá, byla překrásná.
Díval jsem se na ni a přemýšlel jsem: „Proč ženy neustále odhalují buď nohy, prsa anebo všechno najednou za pomoci dekoltu a mini? Nedělají to proto, aby všem daly najevo, jak jsou krásné, otevřené a přístupné? A co zbývá muži: klást odpor tělesným vášním, a tím ponižovat ženu svou nepozorností, nebo jí prokázat pozornost a porušit Boží zákon?“
Když jsem dojedl, zeptal jsem se: „Anastasie, nebojíš se být sama v tajze?“
„Tady se nemám čeho bát,“ odpověděla Anastasia.
„Zajímalo by mě, jak by ses bránila při setkání se dvěma-třemi muži, geology nebo myslivci?“
Neodpověděla a jen se usmála. Pomyslel jsem si: jak je to možné, že se tato mladá kráska, bezmezně přitažlivá, nikoho a ničeho nebojí? Za to, co proběhlo potom, se do dneška stydím. Objal jsem ji kolem ramen a přitáhl k sobě. Ona se moc nebránila, i když v jejím pružném těle byla cítit nemalá síla. Ale nic jsem s ní neudělal. Poslední, na co vzpomínám před tím, než jsem ztratil vědomí, byla její slova: „Nedělej to, uklidni se.“ A také si vzpomínám, jak jsem najednou pocítil neskutečný strach. Strach nepochopitelný, jako bývá v dětství, když jsi doma sám a něčeho se bojíš. Když jsem se vzpamatoval, Anastasia klečela přede mnou na kolenou. Jedna její ruka ležela na mých prsou, druhou mávala někomu nahoru a do strany. Usmívala se, ale ne na mě, nýbrž na někoho, kdo nás neviditelně obklopoval, a ukazovala, že se s ní nic špatného neděje. Anastasia se mi podívala do očí.
„Uklidni se, všechno skončilo.“
„Ale co to bylo?“ zeptal jsem se.
„Harmonie nepřijala to, jak ses chtěl ke mně zachovat. Nepřijala přání, které v tobě vzniklo. Časem to pochopíš sám.“
„Co s tím má dělat nějaká harmonie? Vždyť ses sama začala bránit.“
„Já jsem to také nepřijala. Bylo mi nepříjemně.“
Zvedl jsem se a přitáhl k sobě tašku.
„Podívejte se na ni! Nepřijala. Nepříjemně… Vždyť vy ženy děláte všechno, jen abyste nás vzrušily. Odhalujete své nohy, vystavujete prsa, chodíte na vysokých podpatcích. Je to nepohodlné, ale chodíte, kroutíte různými vnadami, a když se něco… „Já to nepotřebuji, nejsem taková.“ Proč se tedy kroutíte? Licoměrky! Jsem podnikatel, potkal jsem mnoho žen. Jde vám jen o jedno, jenom se předvádíte každá jinak. Proč jsi sundala vrchní oblečení? Vždyť není vedro. Pak ses rozvalila, zmlkla a ještě se tak usmívala…“
„V oblečení je mi nepohodlně. Oblékám se, když vycházím z lesa k lidem. Abych vypadala jako všichni. Na sluníčko jsem si lehla, abych si odpočinula a nepřekážela, dokud jsi jedl.“
„Nechtěla jsi vyrušovat… Ale vyrušila jsi.“
„Samozřejmě, každá žena chce, aby si jí muži všímali, ale nejen jejích nohou a prsou. Chce, aby ji neopomenul ten jediný, kterému se podaří uvidět víc.“
„Ale tady nikdo jiný kolem neprocházel! A co víc se tady má vidět, když v první řadě jsou odhalené nohy? Vy ženy jste nelogické.“
„Bohužel to tak někdy vypadá… Možná bychom měli jít dál, Vladimíre? Už ses nasvačil? Odpočinul sis?“
Mou hlavou probleskla myšlenka: stojí za to pokračovat v cestě s takovou filozofkou? Ale řekl jsem:
„Dobře, pojďme.“
Kdo jsou oni?
Tři dny strávené s Anastasií jsem pozoroval, jak žije tato zvláštní mladá žena sama v hluboké sibiřské tajze. Začal jsem něco chápat v jejím způsobu života, ale vznikly některé otázky, týkající se toho našeho.
Jedna z nich stojí přede mnou i nyní. Jestlipak dnešní systém vzdělání a výchovy umožňuje člověku pochopit podstatu bytí a určit správné priority? Napomáhá, nebo naopak brání tomu, aby si uvědomil svou podstatu a předurčení?
Stvořili jsme velikánský systém vzdělání. Na základě tohoto systému učíme naše děti a jeden druhého v mateřské školce, ve škole, na vysoké, v aspirantuře. Tento systém nám pomáhá dělat vynálezy, létat do vesmíru. Podle tohoto systému vytváříme celý svůj život. Snažíme se poznat vesmír, atom, různé anomální jevy. Rádi o nich diskutujeme a popisujeme je v senzačních článcích, ve vědeckých publikacích. Jenom jeden jev se z nějakých důvodů snažíme obejít. Budí dojem, že se bojíme o něm mluvit. Bojíme se proto, že snadno ničí náš vzdělávací systém, vědecké závěry, směje se nad realitou naší existence. A my se snažíme tvářit, že ten jev neexistuje. Ale on existuje a bude existovat, i když se od něj odvracíme a obcházíme ho. Zdalipak není na čase se na něj více soustředit a společným úsilím lidských rozumů odpovědět na otázku, proč všichni velcí myslitelé, lidé, co stvořili různá náboženská učení, která následuje nebo se alespoň snaží následovat větší část lidstva, před stvořením svých vědeckých děl odcházeli jako poustevníci do lesa?
Všimněte si, ne do nějaké superakademie, ale právě do lesa.
Proč odešel starozákonní Mojžíš do horského lesa a vrátil se s posvátnými deskami? Proč se Ježíš Kristus vzdaloval dokonce i od svých žáků? Proč člověk jménem Siddhártha Gautama, který žil v Indii v polovině šestého století před naším letopočtem, odešel na sedm let do lesa a pak vyšel k lidem s učením, které i dnes, po uplynutí tisíciletí, znepokojuje lidské rozumy a jmenuje se buddhismus? A tohoto člověka později pojmenovali Buddhou. Proč také naši ne tolik vzdálení praotcové, jako byl například Serafim Sarovskij nebo Sergij Radoněžskij, také odcházeli do lesa jako poustevníci a za nějakou dobu poznali tak hlubokou moudrost, že za nimi jezdili na poradu králové tohoto světa?
Na místě jejich putování se stavěly kláštery a majestátní chrámy. Například Trojicko-Sergijevská lávra ve městě Sergijev Posad v Moskevské oblasti dodnes přitahuje davy lidí. A to vše začalo jedním poustevníkem.
Proč? Co nebo kdo pomáhal těmto lidem postihnout moudrost? Kdo jim dal vědění a přiblížil je k pochopení podstaty existence? Jak žili, co dělali, o čem přemýšleli, když se vzdálili do lesa?
Tyto otázky vyvstávaly přede mnou po rozhovorech s Anastasií. Tehdy jsem začal číst veškerou literaturu o poustevnících. Ale odpověď jsem dodnes nenašel. Z nějakých důvodů se nikde nepíše o tom, co se tam s nimi odehrálo.
Snažím se popsat události třídenního pobytu v lese a své pocity z komunikace s Anastasií s nadějí, že se někomu podaří vystihnout podstatu tohoto jevu.
Zatím ze všeho, co jsem uviděl a uslyšel, je zřejmé jedno: lidé žijící jako poustevníci v lese, Anastasia také, vidí náš život jinak než my.
Některé její názory jsou zcela opačné než obecně přijaté. Kdo je blíž k pravdě? Kdo to má posoudit? Mou úlohou je jenom vyložit to, co jsem viděl a slyšel, a tím dát možnost odpovědět na otázku jiným.
Anastasia žije v lese úplně sama, nemá bydliště, skoro nenosí oblečení a nemá zásobu potravin. Je potomkem těch lidí, kteří tady žili po tisíce let, a je to jakoby jiná civilizace. Myslím, že tito lidé přetrvali dodnes díky tomu, že se navenek snaží nijak nelišit od obyčejných lidí a jakoby s nimi splývají. V místech trvalého bydliště splývají s přírodou. Určit podobná místa není jednoduché. O přítomnosti člověka v nich vypovídá skutečnost, že jsou jakoby upravenější, hezčí, například jako Anastasiin palouček v tajze.
Anastasia se tady narodila a je neoddělitelnou částí přírody. Na rozdíl od velkých poustevníků neodešla do lesa jen na nějakou dobu. Ona se tam narodila a jen na krátko navštěvuje náš svět. A na první pohled neobvyklý jev při pokusu ovládnout Anastasii, když jsem najednou pocítil velký strach a ztratil vědomí, se vysvětlil velmi jednoduše. Člověk ochočuje kočku, psa, slona, tygra, orla, ale tady je ochočeno „všechno kolem“. A toto „všechno“ nemůže dovolit, aby se jí přihodilo něco špatného. Anastasia vyprávěla, že když se narodila a neměla ani rok, matka jí klidně mohla nechat samotnou na trávě.
„A ty jsi neumírala hlady?“ zeptal jsem se.
Mladá poustevnice se na mě nejdřív udiveně podívala a pak odpověděla:
„Otázka stravování nemá být pro člověka problémem. Musíš jíst jako dýcháš, aniž bys odpoutával svou mysl od toho hlavního. Stvořitel svěřil tento úkol jiným, aby člověk mohl žít jako člověk a plnil své předurčení.“
Najednou luskla prsty a vedle se objevila veverka, která jí skočila na ruku. Anastasia přiblížila čumáček zvířete ke rtům a veverka jí předala ze své tlamičky již očištěné semínko cedrového ořechu. To se mi nezdálo fantastické. Vzpomněl jsem si, jak v Novosibirském akademickém městečku si veverky zvyklé na lidi vyprošují od kolemjdoucích krmení a ještě se zlobí, když je nekrmí. Tady jsem pozoroval opačný proces. Ale to je tajga. A tak jsem jí řekl:
„V normálním, našem světě je všechno jinak. Zkus luskat prsty u stánku, dokonce na něj můžeš i bubnovat, nikdo ti nic nedá. A ty mi říkáš, že Stvořitel všechno zařídil.“
„Kdopak může za to, že se člověk rozhodl měnit již stvořené? Na lepší nebo horší? Zkus to pochopit sám.“
Na otázky stravování má Anastasia jednoduchý názor. Je hřích plýtvat myšlenkou na takové maličkosti, a proto na stravu nemyslí. Ale my v civilizovaném světě na ni myslet musíme.
Známe mnoho příkladů z literatury, novin a televizních programů, když nemluvňata, která se náhodou ocitla v rukou divoké přírody, vykrmovali vlci. Tady ale generace žijí stále a jejich vztahy se světem zvířat jsou jiné než u nás. Zeptal jsem se jí:
„Proč ti není zima, když já mám bundu?“
„Proto,“ odpověděla, „že organizmus lidí, kteří se balí do šatů, schovávají se před zimou a vedrem do úkrytů, víc a víc ztrácí schopnost se adaptovat na změnu prostředí. Já jsem tuto schopnost neztratila, proto i šaty tolik nepotřebuji.“
Kdo zapaluje novou hvězdu
Následující noc jsem se bál, že mi Anastasia opět podstrčí na ohřátí medvědici nebo provede něco dalšího a rozhodně jsem odepřel jít spát, pokud sama neulehne vedle mě. Říkal jsem si: jestli bude se mnou, nic nevyvede.
„Tomu se říká pozvat na návštěvu. K sobě domů. Myslel jsem si, že tu jsou alespoň nějaké budovy, ty ale mě nenecháš rozdělat oheň, v noci mi podstrkáváš zvířata. Když nemáš normální dům, pak nemáš zvát návštěvu.“
„Dobře, Vladimíre, nerozčiluj se prosím a neboj se. Nic špatného se ti nestane. Když chceš, tak si lehnu vedle tebe a zahřeji tě.“
Tenkrát v brlohu-zemljance bylo ještě více cedrových větviček, suché trávy, zdi byly také protkány větvemi.
Svlékl jsem se. Položil jsem pod hlavu kalhoty a svetr. Lehl jsem si a přikryl se bundou. Cedrové větvičky šířily právě to fitoncidní aróma, o kterém se mluvilo ve vědeckopopulární literatuře, že toto aróma očišťuje vzduch, i když v tajze vzduch je i tak čistý. Dýchalo se lehce. Suchá tráva a květiny přidávaly další, nějakou neobyčejnou, jemnou vůni.
Anastasia dodržela slovo a lehla si vedle mě. Pocítil jsem, že aróma jejího těla převyšovalo všechny vůně. Bylo příjemnější než nejvybranější parfémy, které jsem kdykoliv cítil, když jsem se přiblížil k ženě. Ale mě ani v myšlenkách nenapadlo ovládnout ji. Zvláště po tom, co se stalo cestou k jejímu obydlí, když jsem dostal strach a ztratil vědomí. Neměl jsem již žádné tělesné přání, i když jsem ji viděl obnaženou.
Ležel jsem a snil o synovi, kterého mi neporodila manželka.
Bylo by to skvělé, kdybych měl s Anastasií syna! Je tak zdravá, vytrvalá a krásná. Dítě by bylo pochopitelně také zdravé. Podobalo by se mi. Třeba i jí, ale raději víc mně. Bude z něj silná a rozumná osobnost. Hodně toho bude vědět. Bude talentovaný a šťastný.
Představil jsem si svého syna jako kojence, který se přitiskl k bradavkám jejích prsou a mimovolně jsem položil ruku na pružná a teplá prsa Anastasie. Najednou tělem proběhlo chvění a hned zmizelo, ale to nebyl strach, bylo to něco neobvykle příjemného. Neodtrhl jsem ruku, jenom jsem zadržel dech a čekal, co se stane. A najednou jsem pocítil, jak Anastasia položila na mou ruku svou měkkou dlaň. Neodháněla mě. Nadzvedl jsem se a zadíval jsem se na překrásnou Anastasiinu tvář. Bílá severní noc ji dělala ještě půvabnější. Nedalo se odvrátit zrak. Její laskavé šedomodré oči se dívaly na mě. Nevydržel jsem, naklonil jsem se a jemně, rychle a opatrně jsem políbil její pootevřená ústa. Opět po těle proběhlo příjemné chvění. Obličej zahalovalo aróma jejího dechu. Její ústa neřekla jako minule: „Nedělej to, uklidni se“ a nebyl strach. Myšlenky na syna mi nedávaly pokoj. A když mě Anastasia něžně objala, pohladila po vlasech a vyšla mi vstříc celým tělem, pocítil jsem něco tak zvláštního!..
Ráno po probuzení jsem si uvědomil, že tak velký pocit blaženého nadšení a spokojenosti jsem nepocítil nikdy předtím. Zvláštní bylo také to, že po noci strávené s ženou vždy přichází fyzická únava. Ale tady bylo všechno jinak. A ještě jsem měl pocit nějakého velkého stvoření. Spokojenost byla nejen fyzická, ale i nějaká nepochopitelná, dříve neznámá, neobvykle překrásná a radostná. Mou hlavou proběhla myšlenka, že jenom kvůli tomuto pocitu stojí za to žít. Proč jsem dříve necítil ani přibližně nic podobného, i když jsem měl různé ženy: krásné, milované, zkušené v lásce.
Anastasia byla dívkou. Chvějící se a laskavou dívkou. Ale přitom v ní bylo ještě něco, co neměla žádná žena z těch, co jsem znal. Co je to? Kde je teď? Posunul jsem se k východu útulného brlohu, vykoukl jsem a podíval se na louku. Palouček se rozkládal trochu níže ve srovnání s překrásným nočním obydlím. Pokrývala jej půlmetrová vrstva ranní mlhy. V té mlze Anastasia rozhodila dlaně a kroužila. Zvedala kolem sebe mlhavý obláček. A když ji celou zahalil, Anastasia lehce poskočila, udělala provaz jako baletka, prolétla nad vrstvou mlhy, spustila se na nové místo a opět se smála a vykroužila kolem sebe nový obláček, přes nějž se probíjely milující paprsky vycházejícího slunce. Tento pohled okouzloval a uchvacoval a já jsem nadšeně zakřičel:
„A-na-sta-si-e! Dobré ráno, překrásná lesní vílo, Anastasie-e-e!“
„Dobré ráno, Vladimíre!“ zvolala vesele.
„Dnes je tak dobře, tak překrásně! Čím to je?“ křičel jsem ze všech sil.
Anastasia zvedla ruce vstříc slunci, zasmála se svým šťastným, nakažlivým smíchem a vykřikla, jako by zpívala pro mě a ještě pro někoho nahoře:
„Ze všech bytostí ve vesmíru je jen člověku dáno pocítit něco podobného! Jenom muži a ženě, kteří si upřímně přejí mít společné dítě! Jenom člověk, který prožívá tento pocit, zapaluje na nebi hvězdu! Jenom člověk, toužící po tvoření a stvoření! Dí-ky to-bě-ě!“ Otočila se ke mně a rychle dodala: „Jenom člověku, toužícímu po tvoření a stvoření, ne po uspokojení svých tělesných potřeb.“
Opět se zvonivě zasmála, poskočila, udělala provaz a začala se vznášet nad mlhou. Potom přiběhla, posadila se vedle mě u vchodu zemljanky a začala zvedat a rozčesávat prsty své zlatavé vlasy.
„Takže, ty nepovažuješ sex za něco hříšného?“ zeptal jsem se.
Anastasia umlkla. Udiveně se podívala na mě a odpověděla:
„Copak to byl ten sex, který si ve tvém světě představují pod tímto pojmem? A když ne, tak co je větší hřích – odevzdat se, aby se na světě objevil člověk, nebo zdržet se a neumožnit člověku se narodit? Skutečnému člověku.“
Zamyslel jsem se.
Skutečně, noční sblížení s Anastasií nelze pojmenovat obvyklým slovem „sex“. Tak co to tedy bylo? Jaké slovo se k tomu hodí? A opět jsem se zeptal:
„A proč se dříve mně, a myslím, i spoustě ostatních lidí, nic podobného nestávalo?“
„Rozumíš, Vladimíre, temné síly se snaží rozvinout v člověku nízké tělesné vášně proto, aby mu nedaly pocítit blaho darované Bohem. Všemi možnými způsoby mu vnucují, že uspokojení lze lehce dosáhnout cestou ukojení tělesných potřeb. A tím člověka unášejí od pravdy. Chudinky zklamané ženy, které o tom nevědí, trápí se celý život a hledají ztracené blaho. Hledají na špatném místě. Žádná žena nemůže odvrátit muže od mravní zpustlosti, pokud si sama dovolí oddat se mu jenom kvůli ukojení tělesných potřeb. Pokud se to stalo, jejich společný život nebude šťastný. Jejich společný život je jen iluze, lež a klam. Neboť i sama žena se hned stává mravně zpustlou, nehledě na to, zda je za tohoto muže provdána, nebo ne.
Kolik lidstvo vymyslelo zákonů a podmínek ve snaze uměle upevnit tento svazek. Zákonů duchovních a světských. Všechno je marné. Jen nutí člověka hrát, podřizovat se jim, předvádět existenci svazku. Vnitřní úmysly vždy zůstávají neměnné a nepodřízené nikomu a ničemu.
Ježíš Kristus toto uviděl. A tehdy se jim pokusil čelit a řekl: „Já však vám pravím, že každý, kdo hledí na ženu chtivě, již s ní zcizoložil ve svém srdci.“ (Matouš 5, 28)
Pak vy, ve své nedaleké minulosti, jste se snažili odsoudit člověka, který odešel od rodiny. Ale nic v žádném čase a v žádných situacích nemohlo zastavit přání člověka hledat intuitivně pociťovanou slast, velké uspokojení. Houževnatě hledat.
Falešný svazek je strašný.
Děti! Rozumíš, Vladimíre? Děti! Ony cítí umělost a lživost takového svazku. A začínají pochybovat o všem, co říkají rodiče. Děti podvědomě cítí lež již ve svém početí. A je jim z toho špatně.
Řekni mi, který člověk by chtěl přijít na svět jako důsledek tělesné útěchy? Každý by chtěl být stvořen přílivem lásky, touhou ke stvoření.
Lidé, kteří uzavřou falešný svazek, pak budou hledat skutečné uspokojení potají, nezávisle jeden na druhém. Budou se snažit ovládat stále nová a nová těla nebo používat všedně a odsouzeně jenom svá těla a jen intuitivně si uvědomovat, že skutečná slast opravdového spojení se jim stále vzdaluje.“
„Anastasie, počkej. Copak jsou muž a žena zcela odsouzeni, když u nich poprvé dojde jenom k sexu? Copak není návratu, možnost napravit situaci?“
„Existuje možnost. Již vím, co se má dělat. Ale kde, jak mám najít slova, abych to vyjádřila? Stále je hledám, ta slova. Hledala jsem v minulosti i v budoucnu. Nenašla jsem. Možná, jsou někde blízko. Každou chvíli se možná objeví, zrodí se nová slova, schopná proniknout do srdce a rozumu. Nová slova o starověké pravdě Původních pramenů.“
„Jen se nerozčiluj, Anastasie. Vyjádři to zatím těmi slovy, co existují, alespoň přibližně. Co je ještě třeba pro skutečnou spokojenost kromě dvou těl?“
„Uvědomění! Vzájemná snaha o stvoření. Upřímná a čistá.“
„Odkud to všechno víš, Anastasie?“
„Vím to nejen já. Podstatu se snažili vysvětlit lidem osvícení Veles, Krišna, Ráma, Šiva, Kristus, Alláh, Buddha.“
„Copak jsi o nich četla? Kde? Kdy?“
„Nečetla jsem o nich, prostě vím, co říkali, o čem přemýšleli, co chtěli.“
„Takže, jenom sex, podle tvého, je něco špatného?“
„Velmi špatného. Odvádí člověka od pravdy. Ničí rodiny. Ohromné množství energie odchází do nicoty.“
„Tak proč se tedy vydává tolik časopisů s obnaženými ženami v erotických polohách, filmů s erotikou a sexem? A to všechno má velký úspěch. Poptávka rodí nabídku. Cožpak chceš říci, že naše lidstvo je úplně hloupé?“
„Lidstvo není hloupé, ale mechanizmus temných sil, který zastírá duchovnost a vyvolává nízkou tělesnou smyslnost, je velmi silný. Přináší lidem mnoho bídy a utrpení. Funguje přes ženy, využívá jejich krásu. Krásu, která je předurčená vyvolávat a udržovat v mužích ducha básníka, malíře a tvůrce. Ale pro to musí být čistá samotná žena. Pokud není čistá, pokouší se přilákat muže tělesnými vnadami. Vnější krásou prázdné nádoby. A tím jej zklame. Za toto zklamání pak žena nevyhnutelně trpí celý život.“
„Copak to znamená? Lidstvo po tisíciletí své existence nemohlo porazit tento mechanizmus temných sil? Nemohlo jej porazit, nehledě na výzvy, jak říkáš, duchovních a osvícených? Znamená to, že je nemožné ho porazit? A možná ani není třeba?“
„Je možné a je třeba. Nevyhnutelně je třeba!“
„Kdopak to může udělat?“
„Ženy! Pokud pochopí pravdu a své předurčení. Pak se změní i muži.“
„Ale ne, Anastasie, to sotva. Normálního muže vždy budou vzrušovat hezké ženské nohy, prsa… Obzvlášť, když je na služební cestě nebo na odpočinku, daleko od své přítelkyně. Tak je to zařízeno. A nikdo tady nic nezmění, neudělá jinak.“
„Ale vždyť já jsem s tebou udělala.“
„Co jsi udělala?“
„Teď tě nebude lákat ten zhoubný sex.“
Jako proud mnou prorazila strašná myšlenka a začala vyhánět překrásný pocit zrozený nocí.
„Co jsi udělala, Anastasie? Co? Jsem teď… Copak jsem teď… Impotent?“
„Naopak, stal ses nyní skutečným mužem. Obyčejný sex ti bude protivný. Nedá ti to, co jsi zažil. To je možné pocítit jenom v případě, že si přeješ mít dítě a žena si přeje totéž. A je nutné, aby tě upřímně milovala.“
„Milovala! Ale při takových podmínkách… Za celý život se může stát jenom několikrát…“
„To bohatě stačí, abys byl po celý život šťastný, věř mi. Později to pochopíš, pocítíš. Lidé se nejednou sbližují jen tělem a přitom nevědí, že tímto nedosáhnou skutečného uspokojení. Muž a žena, kteří se v zápalu velkého nadšení spojí na všech úrovních bytí pro stvoření, prožívají velké uspokojení. Pocítit něco podobného bylo dáno jen člověku. Tento pocit není pomíjivý a nelze jej srovnat s tělesným uspokojením. Tato událost nadlouho zůstane na všech úrovních bytí, které budou naplňovat štěstím tebe a tvou milovanou. Tu, která přivede na svět potomka dle obrazu a podoby Stvořitele.“
Anastasia natáhla ke mně ruku a zkusila se přisunout.
Rychle jsem odskočil do rohu zemljanky a vykřikl jsem:
„Uvolni východ po dobrém!“
Anastasia vstala. Vylezl jsem ven a ustoupil od ní pozpátku na pár kroků.
„Ty jsi mě zbavila možná nejdůležitějšího potěšení v životě. Po tom každý touží, na to každý myslí, i když o tom nemluví nahlas.“
„Toto potěšení, Vladimíre, je iluze. Pomohla jsem ti zbavit se strašné, zhoubné a hříšné náklonnosti.“
„Iluze nebo ne, je to však všeobecně uznávané potěšení. Ať tě nenapadne zbavit mě jiných, jak se ti zdá, zhoubných náklonností. Jinak až se odsud dostanu, nebudu schopen ani komunikovat se ženami, ani pít, ani jíst, ani zapálit si. Je to nezvyklý stav pro většinu lidí v normálním životě.“
„Ale copak dobrého je na pití, kouření, nesmyslném a zhoubném trávení velkého množství masa zvířat, když je stvořeno tolik překrásné rostlinné stravy speciálně pro výživu člověka?“
„Nech si pro sebe svou „rostlinnou“ výživu, když se ti líbí. A mně to nevnucuj. Pro nás je potěšení kouřit, pít, sedět u bohatého stolu. U nás je to uznávané, rozumíš? Uznávané!“
„Ale všechno, co jsi vyjmenoval, je špatné a zhoubné.“
„Špatné? Zhoubné? Bude špatné, když ke mně přijde návštěva, usedne ke stolu, a já jim řeknu: tady louskejte ořechy, snězte jablko, popíjejte vodu a nekuřte.“
„Cožpak je nejdůležitější, když se sejdeš s přáteli, hned se posadit ke stolu, pít, jíst a kouřit?“
„Důležitější nebo ne, to je jedno. Je to uznávané po celém světě, všemi lidmi. V některých státech jsou jídla dokonce jakoby rituální, například pečená krůta.“
„Ale ve vašem světě to uznávají ne všichni lidé.“
„Budiž, ne všichni, jenomže já žiji mezi normálními lidmi.“
„Proč si myslíš, že lidé, kteří tě obklopují, jsou nejvíce normální.“
„Protože je jich většina.“
„To je nedostatečný argument.“
„Pro tebe nedostatečný, protože tobě to vysvětlit není možné.“
Moje zlost na Anastasii začala mizet. Vzpomněl jsem si, co jsem slyšel o léčivých přípravcích, o lékařích – sexuolozích a pomyslel jsem si: „Pokud mi nějak ublížila, tak doktoři situaci napraví,“ a řekl jsem:
„Dobrá, Anastasie, domluvíme se tak, že já už se na tebe nebudu zlobit. Za překrásnou noc ti děkuji. Jenže ty už mě sama nezbavuj mých zvyků. A se sexem si poradím za pomoci našich lékařů a současných léků. Pojďme se koupat.“
Namířil jsem k jezeru a obdivoval ranní les. Dobrá nálada se začala vracet a ona, tu máš! Jde za mnou a říká:
„Nepomohou ti léky, ani doktoři. Aby se všechno vrátilo, jak to bylo, budou muset vymazat z tvé paměti to, co se stalo, a to, co jsi cítil.“
Bezradně jsem se zastavil:
„V tom případě mi všechno vrať ty.“
„Já nemohu.“
Opět mě ovládl pocit zlosti a strachu:
„Ty… Ty jsi drzá! Opovážlivě se vtíráš a kazíš mi život! Takže dělat lumpárny můžeš, a když napravit – „nemohu“?“
„Neudělala jsem žádnou lumpárnu. Vždyť jsi tolik chtěl syna. Uběhlo nemálo let, ale syna nemáš. A žádná žena z tvého života by ti už syna neporodila. Také jsem chtěla od tebe dítě a také syna. A já mohu… Tak proč si děláš předčasné starosti, že ti bude špatně? Možná to časem pochopíš… Neboj se mě, prosím, Vladimíre, vůbec se nesnažím vniknout do tvé psychiky. Dostal jsi to, co jsi chtěl. Ještě bych si moc přála zbavit tě alespoň jednoho smrtelného hříchu.“
„Jakého?“
„Pýchy.“
„Jsi divná. Tvá filozofie a způsob života nejsou lidské.“
„Copak mám v sobě nelidského, co tě straší?“
„Žiješ sama v lese, komunikuješ s rostlinami, se zvířaty. Nikdo u nás ani přibližně tak nežije.“
„Jak, Vladimíre, pročpak?“ vzrušeně začala Anastasia. „A zahrádkáři, vždyť oni také komunikují s rostlinami a zvířaty, ale zatím bez plného uvědomění. Ale oni to pochopí. Mnozí z nich už začínají chápat.“
„No teda! Zahrádkářka. A ten tvůj paprsek. Knihy nečteš, a víš hodně. Je to nějaká mystika.“
„Mohu ti všechno vysvětlit. Jenom ne hned. Já se snažím, ale nemohu najít vhodná slova. Srozumitelná. Věř mi, prosím. Všechno, co dělám, je typicky lidské. Je to dáno člověku odjakživa. V Původních pramenech. A každý by to dokázal. Lidi se stejně vrátí k Původním pramenům. Dojde k tomu postupně, po tom, co světlé síly zvítězí.“
„A co tvůj koncert? Zpívala jsi všemi hlasy, imitovala mé oblíbené zpěváky, a navíc v pořadí, jako je na mé videokazetě.“
„Vladimíre, viděla jsem tuto kazetu, slyšela jsem jejich zpěv. Pak ti povím, jak se to stalo.“
„Copak sis hned zapamatovala slova a melodii všech písniček?“
„Zapamatovala, co je na tom složitého, mystického? Je, co jsem to napovídala, naukazovala! Ty ses mě polekal. Nejspíš jsem nechápavá, nespoutaná. Dědeček mě jednou tak nazval. Myslela jsem si, že je to z lásky. Ale já jsem doopravdy nespoutaná. Prosím, Vladimíre…“
Anastasia mluvila vzrušeně, a zřejmě proto můj strach z ní téměř zmizel. Myšlenka na syna zaplnila všechny city.
„Vždyť se už nebojím. Jenom buď trochu zdrženlivější. I dědeček ti o tom říkal.“
„Ano. I dědeček. Ale já stále mluvím a mluvím… Tolik se mi chce všechno říci. Jsem žvanilka, že? Ale já se budu snažit. Velice se budu snažit být zdrženlivá. Pokusím se říkat jenom srozumitelné věci.“
„Takže ty porodíš, Anastasie?“
„Samozřejmě! Jen to bude nevhod.“
„Jak „nevhod“?“
„Nejlepší je to v létě, kdy příroda pomáhá opatrovat.“
„Proč ses rozhodla, když je to tak riskantní pro tebe a dítě?“
„Nedělej si starosti, v každém případě syn bude žít.“
„A ty?“
„Já se také pokusím vydržet do jara a pak se všechno upraví.“
Řekla to bez stínu smutku nebo strachu o vlastní život.
Rozběhla se a skočila do jezírka. Gejzír z krůpějí vody, třpytících se na slunci, vzlétl jako ohňostroj a rozprostřel se na čistou hladinu jezera. Asi po třiceti vteřinách se její tělo začalo pomalu objevovat nad vodní hladinou. Ležela na vodě s roztaženýma rukama dlaněmi nahoru a usmívala se. Stál jsem na břehu, pozoroval ji a přemýšlel: „Zdali uslyší veverka lusknutí prstů, když bude ležet s kojencem v jednom ze svých úkrytů? Zdali jí někdo z jejích čtyřnohých přátel pomůže? Jestli stačí teplo jejího těla, aby ohřála dítě?
„Pokud se mé tělo začne ochlazovat a dítěti nebude dát co najíst, začne plakat,“ tiše řekla Anastasia, která právě teď vyšla z vody, „jeho neuspokojivý křik může probudit předjarní přírodu nebo její část a pak všechno bude v pořádku. Oni ho budou opatrovat.“
„Ty jsi četla mé myšlenky?“
„Ne, jen jsem předpokládala, že na to myslíš. Vždyť je to přirozené.“
„Anastasie, říkala jsi, že na vedlejších pozemcích žijí tví příbuzní? Mohli by ti pomoci?“
„Jsou velmi zaneprázdnění a není možné je odloučit od jejich práce.“
„Čím jsou, Anastasie, zaneprázdnění? Co děláš ty po celé dny, když tě fakticky obsluhuje okolní příroda?“
„Věnuji se… Snažím se pomoci lidem z vašeho světa, kterým říkáte chalupáři nebo zahrádkáři.“
Několik rad od Anastasie
Semínko – lékař
Anastasia říká, že:
„Každé semínko, které sázíte, má v sobě ohromný objem kosmické informace. Velikost a přesnost této informace nelze srovnat s žádným informačním objemem, jež obsahují výtvory lidské ruky. Pomocí této informace zná semínko na zlomek vteřiny přesně čas, kdy má ožít, prorůst, jaké šťávy má brát ze země, jak používat záření kosmických těles – Slunce, Měsíce, hvězd, v co vyrůst a jaké přinést plody. Zrozené plody jsou předurčené pro zajištění života člověka. Tyto plody mohou účinněji než nejlepší léky na světě zápasit s jakoukoliv nemocí lidského organizmu a čelit jí. Semínko o ní ale už musí vědět, aby v průběhu svého dozrávání nasytilo plod potřebným poměrem látek pro léčení konkrétního člověka, jeho konkrétní nemoci nebo několika nemocí, pokud již existují nebo k nimž má jedinec předpoklady.
Aby semínko okurky, rajčete nebo jakékoliv rostliny, vypěstované na pozemku, mělo takovou informaci, je zapotřebí následující.
Před vysetím je třeba vzít nenamočené semínko nebo několik semínek do úst a držet je nejméně devět minut. Pak je položit mezi dlaně, podržet asi třicet vteřin a stát při tom bosýma nohama na tom pozemku, kde se budou sázet. Potom otevřít dlaně, donést je k ústům a vydechnout na semena vzduch z plic. Tak semínko, ohřáté dechem člověka, získá o něm veškeré informace.
Dále je třeba držet dlaně otevřené třicet vteřin na slunci. A semínko určí okamžik svého vyklíčení. Všechny planety mu v tom pomohou a jejich prostřednictvím darují člověku potřebné světlo.
Pak je třeba semínka zasadit do země. V žádném případě by se neměla ihned zalévat vodou, aby se neztratily informace o člověku obsažené ve slinách. Zalévání je možné až po uplynutí tří dnů po zasetí. Jednotlivé druhy zeleniny by se měly sázet v příznivé dny (to již víme z lunárních kalendářů). Včasnější sázení bez zalévání není tak škodlivé, jako pozdější vysazování. Kolem této rostliny by se neměl plít všechen plevel. Z nejrůznějších druhů je třeba ponechat alespoň jeden. Nějaký plevel lze také ostřihat.
Podle Anastasie tímto semínko do sebe nasává informaci o člověku a v průběhu růstu plodu bude maximálně odebírat z kosmu a země potřebnou energii přesně pro toho konkrétního člověka. Všechen plevel by se neměl trhat proto, že také má své předurčení. Chrání rostlinu před nemocí, dává jí dodatečnou informaci. Po dobu pěstování je zapotřebí komunikovat s rostlinou, alespoň jednou za dobu jejího růstu, nejlépe v úplňku, přijít a dotknout se jí.
Anastasia tvrdila, že plody, vypěstované ze semínka tímto způsobem a užívané člověkem, který je vypěstoval, jsou schopné vyléčit ho z absolutně všech nemocí, výrazně přibrzdit stárnutí organizmu, zbavit zhoubných zvyků, mnohokrát zvětšit rozumové schopnosti, dát duševní klid. Plody mají nejefektivnější účinek, když jsou použité nejpozději do tří dnů po sklizení. Výše uvedené postupy je třeba aplikovat na různé druhy kultur, vysázených na zahrádce. Není nutné zasévat tímto způsobem celý záhonek s okurkami, rajčaty nebo jinou zeleninou, postačí několik keříků.
Plody vypěstované tímto způsobem se nebudou lišit od jiných stejného druhu jen chuťově. Podrobíme-li je analýze, zjistíme, že i poměr látek, obsažených v těchto plodech, se bude lišit.
Při vysazování sazenic by se ve vykopané jamce mělo vlastníma rukama a prsty bosých nohou udusat půdu a plivnout do jamky. Na otázku, proč nohama, Anastasia vysvětlila, že pocením nohou z člověka vycházejí látky (podle nás zřejmě toxiny), obsahující informaci o nemocích organizmu. Tato informace přejde na sazenice. Ony ji předají plodům, které budou schopné zápasit s nemocí. Anastasia doporučovala občas chodit po zahrádce naboso.
Na otázku „Jaké plodiny je třeba pěstovat?“ Anastasia odpovídala:
„Měly by se pěstovat druhy, které jsou na většině pozemků. Postačí malina, rybíz, angrešt, okurky, rajčata, jahody, jakákoliv jabloň. Je velmi vhodné, aby tam byla višeň nebo třešeň a květiny. Rozměr plochy oseté těmito plodinami nemá podstatný význam.
K nutným druhům rostlin, bez nichž je těžké si představit úplné energetické mikroklima na pozemku, patří: slunečnice (alespoň jedna), na ploše 1,5–2 m2 je třeba nevyhnutelně zasít obilniny – žito, pšenici a v každém případě by se měl nechat ostrůvek, ne méně než dva čtvereční metry, pro různé plevely. Tento ostrůvek by se neměl zasévat uměle, má být přírodní, a pokud jste nezachránili na svém pozemku nějaké byliny, přineste z lesa drn a vytvořte takový ostrůvek s jeho pomocí.“
Zeptal jsem se Anastasie, jestli je nutné vysazovat bezprostředně na pozemku rostliny, které podle ní jsou nutné, pokud na vedlejších pozemcích rostou, anebo když za ohradou nedaleko pozemku rostou různé byliny, a dostal jsem následující odpověď:
„Význam má nejen rozmanitost porostu, ale i způsob jeho vysazování, bezprostřední komunikace s ním, při které dochází k nasycení informací. Už jsem pověděla jeden způsob vysazování, který je hlavní. Nejdůležitější je nasytit kousek přírody, která tě obklopuje, informací o sobě.
Jen tehdy bude léčivý účinek a vůbec zajištění života pro tvůj organizmus výrazně větší, než účinek plodů vypěstovaných běžným způsobem. V „divoké“, jak jí říkáte, přírodě, a ona není divoká, jen je pro vás neznámá, existuje řada bylin, s jejichž pomocí je možné vyléčit absolutně všechny existující nemoci. Tyto rostliny jsou proto stvořené, jenže člověk ztratil nebo téměř ztratil schopnost je rozeznat.“
Pověděl jsem Anastasii, že u nás je množství lékáren, které se specializují na prodej léčivých bylin. Máme doktory a zaříkávače, kteří léčí bylinami profesionálně, na což mi řekla následující:
„Existuje hlavní lékař – tvůj organizmus. Od začátku měl schopnost vědět, jakou bylinu je třeba použít a kdy. Jak se stravovat a dýchat. Je schopen odvrátit onemocnění, dříve než se objeví jeho vnější příznaky. A nikdo jiný ho nemůže nahradit, jelikož je to osobní lékař, kterého ti dal Bůh. Vysvětluji ti, jak ho vrátit. Vztahy navázané s komplexem rostlin na tvém pozemku tě budou léčit a opatrovat. Samostatně ti určí diagnózu a připraví speciální léky, nejefektivnější právě pro tebe.“