 |
Autor: Vladimír Megre |
Úryvek z knihy:
Mimozemšťanka nebo člověk
Dříve, než budu vyprávět o událostech souvisejících s Anasta sií, chci poděkovat všem vůdcům duchovních směrů, vědcům a novinářům, obyčejným čtenářům, kteří mi poslali dopisy, duchovní literaturu, komentáře k událostem vyloženým v první
knize. Popisy Anastasie jsou různé. Tisk ji nazývá: „Hospodyní
tajgy“, „Sibiřskou vševědkou“, „Věštkyní“, „Božským projevem“,
„Mimozemšťankou“. Proto jsem na otázku moskevské novinářky
Marie Karpinské: „Miluješ Anastasii?“ odpověděl: „Nevyznám se
ve svých citech.“ A vzápětí se rozšířily řeči, že nejsem schopen
cosi pochopit kvůli duchovní nekompetentnosti. Ale jak je možné
milovat, když nemáš jasno, koho miluješ? Vždyť doteď není
jasné, kdo je Anastasia ve skutečnosti. Opřel jsem se o její tvrzení:
„Jsem člověk. Žena.“ a pokusil jsem se přesvědčit o tom sám sebe,
najít vysvětlení pro její neobvyklé schopnosti. Ze začátku všechno
vycházelo.
Kdo je Anastasia?
Je to mladá žena, která se narodila a žije jako poustevnice ve
vzdálené sibiřské tajze. Po smrti rodičů ji vychovávali dědeček
a pradědeček, kteří také vedou poustevnický život.
Můžeme považovat za neobvyklé to, že Anastasii jsou oddána
divoká zvířata?
Na tom také není nic neobvyklého. Na venkovském dvorku
mezi sebou velmi dobře vychází různá zvířata a s úctou se chovají
ke svému hospodáři. Složitější bylo pochopit mechanizmus, pomocí
něhož ona vidí na dálku, ví do detailu o různých událostech,
dokonce tisíce let starých, lehce se vyzná v našem současném
životě. Jak funguje její paprsek, který na dálku léčí lidi, proniká
do dávné minulosti a nahlíží do budoucna?
Profesor filozofi e K. I. Šilin ve svých pracích, věnovaných
analýze Anastasiiných výroků a skutků, napsal: „Anastasiin tvůrčí
potenciál je všeobecný, nikoliv čistě individuální dar Boží, dar od
Přírody. My všichni a každý zvlášť jsme spojení s vesmírem.
Zabránit budoucí katastrofě můžeme harmonickým sloučením
odvěkých kultur. Vývoj této kultury, takzvané kultury harmonicky
čistého dětství, dává „ženský“ typ kultury, který se nejvýrazněji
projevil v buddhismu, ale také v naší Anastasii. Právě proto se uvádí
následující řetězec jmen: Anastasia = Tára = Buddha = Maitréja.
Anastasia je dokonalým člověkem, podobným Bohu.“
Nemám právo soudit, zda je tomu tak, nebo ne. Ale nechápu,
proč tedy Anastasia nenapíše nějaké učení, jako všichni osvícení,
podobní Bohu, a místo toho se po dobu svých dvaceti uvědomělých
let zabývá zahrádkáři.
Nicméně, po přečtení vyjádření vědců jsem došel k závěru, že
tato žena není šílená. Věda má alespoň hypotézy týkající se toho,
co řekla, a v některých směrech se provádějí i výzkumy.
Například na otázku: „Anastasie, jakým způsobem zachycuješ
a popisuješ různé tisíce let staré situace, a dokonce i myšlenky
velkých lidí z minulosti?“ odpověděla:
„První myšlenka, první slovo bylo u Stvořitele. Jeho myšlenky
žijí dodnes, neviditelně nás obklopují a zaplňují vesmírný
prostor, odrážejí se v materiálních živých tvorech, stvořených pro
toho hlavního, pro člověka! Člověk je dítě Stvořitele. A jako každý
rodič On nemohl přát svému dítěti méně, než měl sám. Dal
mu všechno. Dokonce víc! Dal mu svobodu volby. Člověk může
tvořit a zdokonalovat svět silou své myšlenky. Ani jedna myšlenka,
vyprodukovaná člověkem, nikam nezmizí. Pokud je světlá,
zaplňuje světlé prostranství a staví se na stranu Světlých sil, pokud
je temná, přechází na protější stranu. I dnes může každý člověk
využít jakoukoliv myšlenku, kdykoliv vyprodukovanou člověkem
nebo Stvořitelem.“
„Proč je tedy nevyužívají všichni?“
„Využívají je všichni, ale v různé míře. Aby je bylo možno
využívat, je třeba myslet, jenže kvůli každodenním starostem se
to nedaří každému.“
„Takže stačí se jenom zamyslet a všechno se podaří? Dokonce
bychom mohli poznat i myšlenky Stvořitele?“
„Abychom poznali myšlenky Stvořitele, je třeba dosáhnout
Jeho čistoty úmyslů a Jeho rychlosti pohybu myšlenky. Abychom
poznali myšlenky osvícených, je třeba mít jejich čistotu úmyslů
a umět myslet jejich rychlostí. Pokud člověk nemá dostatečnou
čistotu úmyslů, aby mohl komunikovat s paralelou Světlých sil,
kde žijí světlé myšlenky, pak je bude čerpat z temného protějšku.
V důsledku toho trápí sám sebe a mučí jiné.“
Nevím, zda tyto její výroky přímo nebo nepřímo vysvětlil ředitel
Mezinárodního institutu teoretické a užité fyziky Akademie
přírodních věd Ruska akademik A. E. Akimov v časopise „Zázraky
a příhody“ v článku „Fyzika uznává Nejvyšší rozum“, kde píše:
„Existovaly a existují dva směry poznání přírody. Jeden představuje
západní věda, a tedy znalosti získávané metodou, kterou
využívá Západ: důkaz, pokus atd. Druhý – východní, představuje
znalosti, které přichází zvenčí, ezoterickou cestou ve stavu meditace.
Ezoterické znalosti se nezískávají, jsou člověku dány.
Tak se stalo, že v určité fázi byla tato ezoterická cesta ztracena
a vytvořila se jiná, velice složitá a pomalá. Za posledních tisíc let
jsme touto cestou dosáhli znalostí, které měli na Východě před
třemi tisíci lety.
Intuitivně jsem přesvědčen, že pravdu měli ti, kteří říkali: hmota,
jež na úrovni pole zaplňuje celý vesmír, je jakousi vzájemně
souvislou strukturou. V kapitole „Vesmír jako superpočítač“ knihy
„Souhrn technologií“ vyslovil Stanislav Lem myšlenku o existenci
ohromného Vesmírného mozku, který je jako počítač. Představte
si počítač, který je při objemu pozorovaného vesmíru o poloměru
kolem 15 mld. km naplněný prvky o objemu 10–33 cm3.
A takovýto mozek, zaplňující celý vesmír, samozřejmě disponuje
možnostmi, které si těžko můžeme představit nebo vymyslet.
A když vezmeme v úvahu to, že tento mozek ve skutečnosti funguje
nikoliv jako počítač, ale na základě takzvaných torzních polí,
pak to vysvětluje skutečnost, že: „projevy Absolutna dle Schellinga
nebo Sunyaty, staré vedické literatury, představují právě počítací
stroj. A kromě něj ve světě nic neexistuje. Zbytek je tou či onou
formou Absolutna.“
O paprsku působícím na dálku říká řádný člen Ruské
Akademie lékařských věd akademik Vlail Kaznačejev v článku
„Živé paprsky a živé pole“ (časopis „Zázraky a příhody“ z 3. 5. 96)
následující:
„Zřejmě měl Vernadský pravdu, když položil otázku: jakpak
něco ideálního a myslícího přemisťuje planetu Zemi do nové
evoluční fáze? Jak? Prací, výbuchy, technogenní činností? Tak
jednoduše to vysvětlit nejde. Fakta nasvědčují tomu, že člověk,
manipulant, může měnit na dálku stav elektronických přístrojů.
Jakoby sráží stupnici přístrojů, a to na dálku. V současné době
se v Novosibirsku pracuje na dálkovém spojení s Norilskem,
Diksonem, Simferopolem a také s Ťumenským trojúhelníkem,
s Americkým centrem na Floridě. A dálkové spojení s člověkem,
přístrojem a manipulantem se navazuje spolehlivě a přesně.
Jedná se o neznámý jev, kterým je součinnost živé látky na velké
vzdálenosti.“
Bohužel v článcích je mnoho nepochopitelných termínů, odkazů
na studie jiných vědců. Je složité přečíst je všechny a navíc
pochopit.
Ale pochopil jsem, že věda ví o schopnosti člověka kontaktovat
se s jiným člověkem na dálku, ví i o vesmírné „databance“,
kterou používá Anastasia, a říká jí dimenze Světlých sil, nebo
dimenze, v níž žijí všechny myšlenky, vyprodukované člověkem.
O tomto jevu mluví současná věda také a říká mu superpočítač.
Dále jsem potřeboval pochopit, jakým způsobem se mně,
člověku, který se nikdy nezabýval literární činností a nemá pro
to řádné vzdělání, podařilo napsat knihu, která nenechavá lidi
chladnými.
Když jsem byl v tajze, Anastasia mi řekla: „Udělám z tebe
spisovatele. Napíšeš knihu a bude ji číst mnoho lidí. Tato kniha
bude příznivě působit na čtenáře.“ Teď je kniha napsána. A mohli
bychom předpokládat, že to je jenom Anastasiina zásluha. Ale
pak je třeba určit, jakým způsobem tato kniha působí na tvůrčí
schopnosti jiných lidí. Jenže zatím se to nikomu nepodařilo. Pro
usnadnění úkolu lze samozřejmě předpokládat, že mám nějaký
talent a po tom, co jsem získal zajímavé informace, jsem je jednoduše
popsal. Pak se zdá, že všechno do sebe zapadá. Všechno
má své vysvětlení. Není třeba dále ztrácet čas čtením vědecké
a duchovní literatury, klást otázky odborníkům. Ale Anastasia
ukázala nový jev, který zatím nemohu pochopit ani já, ani nikdo
z těch, kteří mi pomáhali.
Pokud si pamatujete, v první knize jsem napsal to, co mi
řekla ještě před dvěma lety: „Malíři namalují obrazy, básníci napíší básně a bude o mně natočen film. Budeš se na to vše dívat
a vzpomínat na mě…“
Na mou otázku: „Může předpovídat budoucnost?“ Anastasiin
dědeček odpověděl:
„Vladimíre, Anastasia nepředpovídá budoucnost, má schopnost
ji vytvářet a vtělovat do života.“
Slova jsou jen pouhá slova. Člověk toho napovídá hodně.
I těmto slovům jsem nepřikládal zvláštní význam a hodnotil jsem
je jako něco alegorického. Protože jsem ani netušil, jak přesně se
v reálném životě uskuteční všechno, co řekla. Ale neuvěřitelné se
děje! To, co řekla Anastasia, se s jistotou začíná realizovat.
Ze začátku se proudem sypaly básně. Částečně jsem je zveřejnil
na konci první knihy. Pak se v různých městech začaly otvírat
„Anastasiiny domky“. V prvním z nich, ve městě Gelendžik,
byly vystaveny obrazy moskevské malířky Alexandry Vasiljevny
Sajenkové. Obrazy věnované Anastasii, přírodě.
Vešel jsem do tohoto domku, podíval jsem se na zdi ověšené
velkými obrazy a okolní prostor se jakoby začal měnit. Z mnohých
obrazů se na mě svýma dobrýma očima dívala Anastasia.
A ty náměty! Představte si, na některých obrazech byly náměty
z druhé knihy, kterou jsem ještě nenapsal. Byla tam i zářící koule,
která se občas objevuje vedle Anastasie. Pak jsem se dozvěděl, že
tato malířka nemaluje štětcem, ale konečky prstů. Většina obrazů
již byla prodaná, ale zůstala na výstavě, protože lidé se na tyto
obrazy stále chodili dívat. Jeden z nich mi malířka darovala. Byli
na něm zobrazeni Anastasiini rodiče. Od tváře její maminky se
nedal odvrátit pohled.
Začal jsem od různých fi lmových studií dostávat nabídky na
natočení filmu o Anastasii. A už to pro mě bylo samozřejmostí.
Když jsem se rukama dotýkal obrazů a listů s básněmi, poslouchal
písně a prohlížel záběry natočeného filmu, snažil jsem se
pochopit, co se odehrává. Kromě toho ještě Moskevské výzkumné
centrum, které se zabývá výzkumem jevů spojených s Anastasií,
udělalo závěr: „Největší duchovní učitelé, kteří jsou známí svými
náboženskými učeními, filozofickým a vědeckým bádáním, nedosahují
rychlosti Anastasiina působení na lidský potenciál. Jejich
učení dosáhla viditelného projevu v reálném životě po uplynutí
stovek a tisíců let od okamžiku jejich vzniku.
Anastasia za pouhé dny a měsíce nějakým neznámým způsobem,
bez kázání a všelijakých duchovních traktátů, působí přímo
na city a vyvolává emocionální vzplanutí, tvůrčí rozmach, který
se realizuje ve skutečných dílech řady lidí, kteří se jí „dotknou“
myšlenkou. Vidíme je v podobě uměleckých děl, vnímáme je jako
nadšený zápal pro světlé a dobré.“
Jakýmpak způsobem se tato osamělá poustevnice, žijící ve
vzdálené sibiřské tajze, ve stejnou dobu jakoby vznáší nad reálným
prostorem našeho života? Jakým způsobem rukama jiných
lidí materializuje umělecké výtvory? A všechny jsou o světlém,
dobrém, o Rusku, přírodě a lásce.
„Anastasia zasype svět velkou poezií lásky. Básně a písně budou
jako jarní déšť omývat naši Zemi od nahromaděné špíny,“
řekl její dědeček.
„Ale jak to udělá?“ ptal jsem se.
Odpověděl:
„Rozdává nadšení energií vlastního vzplanutí, silou svého
snu.“
„Jakou sílu skrývá její touha?“
„Sílu Člověka-Tvůrce.“
„Ale za svá díla má člověk dostávat odměnu, poctu, peníze,
tituly. Ona je však odevzdává jiným zdarma. Proč?“
„Je soběstačná. Vlastní uspokojení a upřímná láska alespoň
některého jedince jsou pro ni nejvyšší odměnou,“ odpověděl
Anastasiin dědeček.
Pro mě však bylo těžké pochopit celkový smysl těchto slov.
Ve snaze uvědomit si, kdo je Anastasia, a určit svůj vztah k ní,
jsem dál poslouchal různé názory na tuto ženu a četl duchovní
literaturu. Za půldruhého roku jsem obsáhl víc literatury, než
za všechna léta předchozího života. A čeho jsem docílil? Udělal
jsem pro sebe pouze jeden nepochybný závěr: „V řadě rozumných
knih, které se ucházejí o historickou hodnověrnost, duchovnost
a upřímnost, je samá drzá lež.“
Stroj na peníze
Na počátku mého pobytu u Anastasie jsem se k ní choval
jako k poustevnici se svérázným světonázorem. Ale teď, po tom
všem, co jsem o ní slyšel a přečetl, po jejím následném proniknutí
do našeho života, stala se pro mě jakousi anomálií. V hlavě
mám zmatek. S námahou jsem odhodil proud informací a závěrů,
18
které mě zaplavily, a pokouším se vrátit jednoduchý první dojem.
A odpovědět na otázku, kterou mi často dávají: „Proč jsi neodjel
z tajgy s Anastasií?“
Moc jsem to chtěl. Ale zároveň jsem chápal, že to nejde udělat
násilím. Je třeba ji přesvědčit o tom, jak účelná a užitečná je
její přítomnost v naší společnosti. Přemýšlel jsem, které z jejích
schopností lze využít v její prospěch, ve prospěch společnosti a mé
firmy. A najednou jsem pochopil: Anastasia stojící přede mnou je
stroj na peníze. Její schopnosti dovolují lehce zbavit lidi jakýchkoliv
nemocí. Přitom neurčuje žádnou diagnózu, ale jednoduše
vyhání z organizmu všechny nemoci najednou. A ani se nemusí
dotýkat těla. Vyzkoušel jsem to na sobě. Celá se soustředí, nehybně
se dívá svýma dobrýma očima. Tělo se mi jakoby zahřívá jejím
pohledem a pak se začínají potit nohy. Právě pocením vychází
z těla různé toxiny.
Lidi platí velké peníze za léky a operace. Když nepomůže
jeden lékař, jdou za druhým, jdou za senzibily, bioenergetiky.
Aby vyléčili jednu nemoc, utrácí někdy celé týdny, měsíce, roky,
ale tady stačí pár minut. Spočítal jsem, že pokud bude Anastasia
věnovat jednomu pacientu dokonce patnáct minut a brát za to
pouhých dvě stě padesát tisíc* (i když mnozí léčitelé berou i víc),
za hodinu vychází milión rublů. Ale i toto zdaleka není vrchol.
Existují placené operace, které stojí kolem třiceti miliónů rublů.
V hlavě se mi vytvářel dobrý komerční plán. Rozhodl jsem se
upřesnit některé detaily a zeptal jsem se Anastasie:
„Dokážeš vyléčit každou nemoc?“
„Ano,“ odpověděla. „Myslím, že každou.“
„Kolik potřebuješ času na jednoho člověka?“
* Veškeré peněžní údaje zmíněné v této knize odpovídají době vzniku knihy,
a to roku 1996.
„Někdy potřebuji mnoho času.“
„Mnoho, to je kolik?“
„Jednou jsem tomu musela věnovat víc než deset minut.“
„Deset minut, to nic není. Lidi ztrácí roky, aby se vy léčili.“
„Deset minut je moc, když vezmeme v úvahu, že se v tu dobu
jakoby musím soustředit a zastavit proces uvědomění…“
„To nevadí, uvědomění počká. Stejně toho hodně víš. Já jsem
tady něco vymyslel, Anastasie.“
„Copak jsi vymyslel?“
„Vezmu tě s sebou. Ve velkém městě pro tebe pronajmu dobrou
kancelář, udělám reklamu a ty budeš léčit lidi. Budeš pro ně
velmi prospěšná a my budeme mít dobrý zisk.“
„Ale vždyť já stejně občas léčím lidi. Když modeluji různé
situace se zahrádkáři, abych jim pomohla rozumět světu rostlin,
který je obklopuje, můj paprsek vyhání i jejich nemoci. Jenže já
se snažím, aby ne všechny…“
„Ale vždyť lidi nevědí, že právě ty to děláš! Tobě nejenže nikdo
neplatí peníze, ale dokonce ani nepoděkuje! Vždyť za takovou
práci nic nemáš.“
„Mám.“
„Co?“
„Mám z toho radost.“
„No dobře. Ať máš radost a je ti příjemně a firma z toho navíc
bude mít zisk.“
„A když někdo nebude mít peníze, aby zaplatil za léčení?“
„Proč se najednou zabýváš různými detaily? Tohle není tvá
starost. Budeš na to mít sekretáře, administrativu. Máš myslet
jenom na léčení, zdokonalovat se, jezdit na semináře za výměnou
zkušeností. Rozumíš tomu, jak funguje tento tvůj způsob, tvůj
paprsek, no, jaký je jeho mechanizmus?“
„Rozumím. Ve vašem světě je tento způsob také známý.
Doktoři a vědci o tom vědí, nebo cítí jeho blahodárné působení.
Nemocniční personál se snaží mluvit s pacienty povzbudivě, aby
se jim zvedla nálada. Již dávno doktoři zpozorovali, že ve stavu
deprese je člověka těžké léčit, nepomáhají mu žádné přípravky,
a když se k člověku chovají s láskou, nemoc ustoupí rychleji.“
„Tak proč se tedy nikdo nesnaží porozumět tomuto způsobu
léčení a vyvinout jej do takové míry jako ty?“
„Řada vědců se tomu snaží porozumět. A mnozí lidé, kterým
říkáte léčitelé, používají tento způsob a trochu se jim daří.
Stejným způsobem léčili lidi Ježíš Kristus a světci. V Bibli se píše
mnoho o lásce, protože tento cit působí na člověka blahodárně.
Je ze všeho nejsilnější.“
„Proč se léčitelům a doktorům daří jen málo, a naopak ty to
zvládáš tak lehce a úspěšně?“
„Protože žijí ve vašem světě a stává se jim, jako mnohým z vás,
že si připouští zhoubné city.“
„Co je to za zhoubné city, co s tím mají společného?“
„Zhoubné city, Vladimíre, to je zlost, nenávist, podrážděnost,
žárlivost, závist a jiné. Tyto a další podobné city člověka oslabují.“
„A copak ty, Anastasie, zlobíš se málo?“
„Nikdy se nezlobím.“
„Tak dobře. Není důležité, jak se dosáhne takového efektu,
důležité jsou výsledky a jaký z toho lze mít prospěch. Řekni, odjedeš
se mnou a dáš se do léčení lidí?“
„Vladimíre, můj domov a má vlast jsou tady. A jenom tady
mohu splnit své poslání. Nic nedává člověku větší sílu než jeho
vlast, než Prostor lásky stvořený rodiči. Léčit lidi a zbavovat je fyzických
neduhů mohu také na dálku, pomocí svého paprsku…“
„No, dobře. Když nechceš jet, tak můžeš léčit na dálku.
Domluvíme se, na jaké místo budou přicházet nemocní. Budou
platit peníze a ty je ve stanovenou dobu uzdravíš. Uděláme rozvrh.
Souhlasíš?“
„Vladimíre, rozumím, že chceš mít hodně peněz. Budeš je
mít, s tím ti pomohu. Jenom není třeba je vydělávat takovýmto
způsobem. Ve vašem světě za léčení berou peníze, jinak to ani
nejde. Jenže já to raději budu dělat zadarmo. A ještě jedna věc,
nemohu léčit všechny, jednoho za druhým, protože zatím nevím,
kdy vyléčení přináší prospěch a kdy naopak škodu. Ale budu se
snažit tomu porozumět. Jakmile se mi podaří…“
„Co je to za blbost? Jak může léčení člověka způsobit škodu?
Nebo máš na mysli škodu tobě?“
„Odstranění fyzických neduhů dosti často působí škodu samotnému
uzdravenému.“
„Anastasie, díky svému mudrování máš převrácenou představu
o dobru a zlu. Po všechny časy společnost lékaře uctívala, i když
svou práci nedělali zadarmo. Pokud se stále odvoláváš na Bibli, tak
ani tam se to neodsuzuje. Takže zahoď své pochybnosti. Uzdravit
člověka je vždy správně!“
„Rozumíš, Vladimíre, já jsem viděla… Dědeček mi ukázal
na příkladu, jakou škodu může způsobit uzdravení, když není
promyšlené, když se jej nezúčastní sám nemocný.“
„Máte tady nějakou zvláštní filozofii. Nabízím ti spolupráci,
k čemu jsou tady příklady?“
Důvěrný rozhovor
„Pochopila jsem, že fyzická bolest je nic ve srovnání s duševními
mukami. Jenže tenkrát jsem ještě nemohla léčit duši. Chtěla
jsem poznat, jak to udělat a jestli je to vůbec možné. Teď vím, že
to je možné!
A ještě jsem pochopila, že fyzické bolesti se u člověka objevují
nejen jako důsledek toho, že se vzdaluje okolní přírodě a nejen
v důsledku temných citů, jimž se podvoluje. Tyto nemoci mohou
být také varovným mechanizmem, nebo dokonce záchranou
před značně většími mukami. Nemoc, to je jeden z mechanizmů,
jeden ze způsobů, jakým Velký intelekt – Bůh – komunikuje
s člověkem. Bolest člověka, to je také Jeho bolest. Ale jinak to
nejde. Jak jinak říci, například tobě: ,Neházej do svého žaludku
tu nepotřebnost?‘ Vždyť tato slova nevnímáš. Proto se dostaví
porozumění v podobě bolesti. Ale ty bereš prášky na bolest a houževnatě
pokračuješ ve svém.“
„Pokud ti dobře rozumím, tvrdíš, že léčit lidi není potřeba?
Ani pomáhat při nevolnostech?“
„Pomáhat je třeba, ale především s přesným uvědoměním si
příčiny nemoci. Je třeba pomoci člověku pochopit, co se mu snaží
sdělit Velký intelekt – Bůh. Jenomže to není snadné. Hrozí tu
riziko, že se dopustíme chyby, protože bolest je důvěrný rozhovor
dvou, kteří se znají. Zásah třetího dosti často člověku škodí,
nikoliv pomáhá.“
„Proč jsi tedy vyléčila mě? Vypadá to, že jsi mi tím uškodila?“
„Všechny tvé choroby se vrátí, pokud nezměníš svůj způsob
života, chování k okolí a k sobě samému. Pokud nezměníš některé
ze svých zvyků. Právě ony vyvolaly tvé nemoci. Tvé duši jsem
neuškodila.“
Bylo mi jasné, že není možné přesvědčit Anastasii, aby souhlasila
s vyděláváním pomocí jejích schopností uzdravovat, dokud
něco nepochopí úplně. Můj komerční plán se zhroutil. Anastasia
si zřejmě všimla mého zklamání a řekla:
„Nebuď smutný, Vladimíre, pokusím se rychle všemu porozumět.
A teď, pokud skutečně chceš pomáhat lidem i sobě, a nejen
vydělávat peníze, povím ti o způsobech, pomocí nichž se člověk
může zbavit mnohých nemocí, aniž by si způsobil nežádoucí následky,
jako při zásahu někoho cizího do jeho osudu. Pokud si to
chceš poslechnout…“
„A co jiného mi zbývá? Vždyť tě stejně nepřesvědčím.
Povídej.“
„Je několik hlavních příčin nemocí lidského těla: jsou to
zhoubné city, emoce, umělý způsob výživy a její složení, chybějící
blízký a vzdálený cíl, nesprávné chápání své podstaty a svého
předurčení. Velmi úspěšně čelí tělesným nemocím pozitivní
emoce, mnohé rostliny, přehodnocení své představy o podstatě
bytí a předurčení.
Už jsem ti říkala, jak se dá ve vašich podmínkách vrátit ztracené
spojení s rostlinami. Uvědomění všeho ostatního lze snadněji
dosáhnout při osobním a bezprostředním kontaktu s těmito
rostlinami.
Mnohé nemoci blízkých lidí lze také vyléčit paprskem lásky,
dokonce jim lze prodloužit život, když kolem nich vytvoříš
Prostor lásky. Ale i samotný člověk, kterému se podaří vyvolat
v sobě pozitivní emoce, může s jejich pomocí ztlumit bolest,
uzdravit tělo, dokonce čelit jedům.“
„Co to znamená „vyvolat“? Jak je možné myslet na něco dobrého,
když člověka bolí zub nebo žaludek?“
„Čisté a světlé životní okamžiky, pozitivní emoce, jako andělé
strážní, přemohou bolest a nemoc.“
„Co když nějaký člověk neměl dost čisté a světlé zážitky, které
by mohly vyvolat léčivé pozitivní emoce? Co má v tom případě
dělat?“
„Je třeba okamžitě pracovat na tom, aby se vytvořily. Pomůže
tomu, když se budou blízcí lidé chovat k člověku s upřímnou
láskou. Pokus se tedy vytvořit takovou situaci, například vlastními
skutky vůči ostatním, jinak ti tvůj anděl strážný nebude schopen
pomoci.“
„Zajímalo by mě, jestli jsem měl takové okamžiky a jak byly
silné. Jak je mám vyvolat?“
„Lze to udělat pomocí vzpomínek. Například vzpomínkou na
něco dobrého, příjemného ze své minulosti. Pomocí této vzpomínky
se pokus ucítit ten blažený stav, který jsi prožíval. Chceš
to zkusit přímo teď? Pomohu ti. Zkus to.“
„Tak dobře, zkusíme to.“
„Lehni si prosím do trávy a uvolni se. Můžeme začít vzpomínat
od tohoto okamžiku a jít zpátky do minulosti. Anebo můžeš
vzpomínat na dětství a myšlenkově postupovat až do dneška.
Můžeš si také hned vzpomenout na nejpříjemnější chvíle a pocity,
které s nimi souvisí.“
Lehl jsem si. Anastasia si lehla vedle mě a položila prsty své
ruky na moje. Pomyslel jsem si, že její přítomnost mi bude překážet,
abych se soustředil, řekl jsem:
„Raději bych zůstal sám.“
„Budu se chovat tiše. Když začneš vzpomínat, tak na mě zapomeneš.
A nebudeš cítit dotek ruky. Já ti však pomohu vzpomenout
si na všechno rychleji a výrazněji.“
Čí je to vina?
Jednou, když se mi Anastasia snažila vysvětlit něco o způsobu
života a o víře, ale nenacházela vhodná, srozumitelná slova, přestože
si to moc přála, stalo se následující.
Anastasia se rychle otočila tváří ke Zvonícímu cedru, položila
dlaně na jeho kmen a pak se s ní začalo dít něco nevysvětlitelného.
Zvedla hlavu nahoru a buď se obracela na cedr, anebo na někoho,
kdo je vysoko v nebi, ale najednou začala vroucně a naprosto
oddaně mluvit jednou slovy, podruhé zvuky. Něco se snažila vysvětlit,
dokázat, o něco úpěnlivě prosila. Čas od času se do jejího
monologu vplétaly naléhavě žádající zvuky. Popraskávání – zvonění
cedru sílilo. Jeho paprsek byl intenzivnější. A tehdy Anastasia
přísně pronesla:
„Odpověz mi. Odpověz! Vysvětli! Dej mi ji, dej!“ Přitom potřásla
hlavou a dokonce dupla bosou nohou.
Bledé záření koruny Zvonícího cedru zamířilo k paprsku, který
se najednou odtrhl od cedru, letěl nahoru a ztratil se. Ale ihned
se objevil jiný paprsek, který mířil seshora k cedru. Vypadal jako
modravá mlha nebo oblak.
Jehličí cedru, směřující dolů, svítilo stejnými oblačnými, slabě
viditelnými paprsky. A tyto paprsky mířily k Anastasii, ale nedotýkaly
se jí. Jako by se ztrácely a mizely ve vzduchu. A když opět
naléhavě dupla nohou, a dokonce plácla dlaněmi po obrovskému
kmenu Zvonícího cedru, svítící jehličky se zahýbaly. Jejich paprsky
se spojily v jediný oblačný paprsek, který směřoval k Anastasii,
ale ani ten se jí nedotýkal. Mizel ve vzduchu, jako by se vypařoval,
ze začátku přibližně metr před Anastasií, pak půl metru.
S hrůzou jsem si vzpomněl, že nejspíš právě takový paprsek byl
příčinou záhuby jejích rodičů. Anastasia stále tvrdohlavě o něco
prosila, naléhala. Stejně tak, jako rozmazlené dítě naléhavě žádá
po rodičích to, co chce. Najednou sebou paprsek trhl směrem
k ní a osvítil ji celou jako blesk fotoaparátu. Kolem ní se vytvářel
a mizel obláček. Paprsek, jenž mířil od cedru, se ztratil, uhasly
i ty menší, které vycházely z jehliček. Kolem Anastasie tál oblak,
který buď vcházel do ní, anebo mizel v prostoru.
Anastasia zářila a se šťastným úsměvem na tváři se otočila,
udělala krok ke mně, zastavila se a upnula pohled mimo mě.
Otočil jsem se. Na louku vešli Anastasiin dědeček a pradědeček.
Vysoký šedý praděd pomalu kráčel, opíraje se o hůl, která
se podobala samorostu. Když se přiblížil ke mně, zastavil se.
Nevěděl jsem, jestli mě vidí, nebo ne. Mlčky stál, nepozdravil,
neřekl ani slovo, pak se lehce poklonil a zamířil k Anastasii.
Dědeček byl neklidný, ale velmi přirozený. Celým svým zevnějškem
jako by říkal, že je veselý a dobrý člověk. Když se
přiblížil ke mně, hned se zastavil a jednoduše mi potřásl rukou.
Začal něco říkat, ale nic jsem si z toho tenkrát nezapamatoval.
Z nějakého důvodu jsme se oba se vzrušením dívali na to, co
se odehrávalo u cedru.
Praděd se zastavil přibližně metr od Anastasie. Nějakou
dobu se tiše dívali jeden na druhého. Anastasia stála před šedým
staříkem se spuštěnýma rukama jako žákyně před přísným
zkoušejícím. Podobala se provinilému dítěti a bylo znát, že se
chvěje. V napjatém tichu zazněl hluboký, sametový a přísný hlas
šedovlasého starce. Nepozdravil Anastasii a ihned, pomalu a jasně
pronesl slova své otázky:
„Kdo si může dovolit obejít darované světlo a rytmus a obracet
se přímo na Něj?“
„Může se na Něj obracet každý člověk! Od věků Sám s velkou
radostí mluvil s člověkem. Teď to chce také,“ rychle odpověděla
Anastasia.
„Jsou Jím předurčeny všechny cesty? Jsou mnozí z žijících na
Zemi schopní je poznat? Dokážeš je vidět?“
„Ano. Viděla jsem to, co je předurčené lidem. Viděla jsem
závislost budoucích událostí na uvědomění lidí žijících dnes.“
„Udělali Jeho synové a jejich osvícení následovníci, kteří
poznali Jeho Ducha, dost proto, aby zahnízdili v lidech pochopení?“
„Dělali a dělají všechno, nešetří se. Nesli a nesou Pravdu.“
„Jestlipak může vidoucí zapochybovat o rozumu, dobrotě
a velikosti Jeho Ducha?“
„Nemá sobě rovné! Je jediný! Ale chce komunikovat. Chce,
aby Jej chápali, milovali, jako miluje On.“
„Je dovoleno být drzý a přísný při kontaktu s Ním?“
„Dal částečku svého Ducha a rozumu každému člověku na
Zemi. A když malá částečka v člověku, Jeho částečka, nesouhlasí
s tím, co je všeobecně přijato, pak to znamená, že On, přesně
On, nepřijímá všechno, co bylo předurčeno. Přemýšlí. Je možné
označit Jeho přemýšlení za drzost?“
„Komu je povoleno zrychlovat Jeho mysl?“
„Dovolit může jen dovolující.“
„O co žádáš ty?“
„Chci vědět, jak lze vysvětlit tomu, kdo nerozumí, jak dát
možnost pocítit tomu, kdo necítí.“
„Je určen osud těch, kteří nevnímají Pravdu?“
„Osud toho, kdo nevnímá Pravdu, je předurčen. Ale kdopak
je zodpovědný za nepochopení Pravdy – ten, kdo nerozumí, anebo
ten, kdo ji neumí vysvětlit?“
„Co?… Takže ty?…“ vzrušeně pronesl praděd a zmlkl.
Nějakou dobu se mlčky díval na Anastasii. Pak se opřel o svou
hůl, pomalu klesl na koleno, vzal Anastasiinu ruku, sklonil šedou
hlavu, políbil ji a řekl:
„Buď zdráva, Anastasie.“
Anastasia rychle klekla před pradědem, udiveně a vzrušeně
začala mluvit:
„Co je to s tebou, dědečku, mluvíš, jako bych byla malá.
Vždyť už jsem velká.“
Pak ho objala kolem ramen, přitiskla hlavu k jeho hrudi, pokryté
šedou bradou, a zatajila dech. Věděl jsem, že poslouchá,
jak tluče jeho srdce. Od dětství to dělala ráda. Šedovlasý stařec
klečel na koleně, jednou rukou se opíral o hůl, druhou hladil
Anastasiiny nazlátlé vlasy.
Dědeček se zachvěl a starostlivě běžel ke klečícímu otci a vnučce.
Rozpačitě rozhodil ruce a cupital kolem nich. Pak najednou
poklekl také, objal je…
První se zvedl dědeček a pomohl vstát svému otci. Ještě jednou
se praděd pozorně podíval na Anastasii, pomalu se otočil
a začal se vzdalovat. Dědeček rychle promluvil a nebylo jasné, na
koho se vlastně obrací:
„Stejně ji všichni rozmazlují. On také. Vida, kam se dostala.
Strká nos, kam se jí zachce. Není, kdo by ji vychoval. Kdo teď
bude pomáhat zahrádkářům? Kdo?“
Pradědeček se zastavil. Pomalu se otočil a opět svým sametovým
hlubokým hlasem řekl:
„Dělej, vnučko, co ti říká duše a srdce. S tvými zahrádkáři ti
pomohu sám.“ Vznešený stařec se otočil a pomalu odešel z louky.
„Vždyť říkám, že ji všichni rozmazlují,“ řekl opět dědeček.
Zvedl klacek a se slovy: „Teď ale začnu s výchovou,“ cupital s klackem
k Anastasii.
„Au, au!“ spráskla Anastasia ruce, jako by se bála. Pak se zasmála
a uhnula blížícímu se dědečkovi.
„Ještě bude utíkat. Abych já ji nedohnal!“
A neobyčejně rychle a lehce běžel za Anastasií. Ona se smíchem
utíkala a kličkovala po louce. Dědeček se dostal blízko, ale
dohnat ji nedokázal.
Najednou vykřikl, uchopil se za nohu a sedl si na bobek. Se
vzrušením ve tváři se Anastasia rychle otočila. Přiběhla k dědečkovi,
vztáhla k němu ruku a ztuhla. Celou louku zaplnil její hlasitý
a nakažlivý smích. Pozorně jsem se zadíval na dědečkovu pózu
a pochopil jsem příčinu jejího veselí.
Dědeček seděl na jedné noze, druhou natáhl před sebe a držel
ji tak, že se nedotýkal země. Ale hladil jako postiženou přesně tu
nohu, na níž seděl. Přechytračil Anastasii, ale neobelhal.
Jak se pak ukázalo, měla si včas všimnout nesouladu, který
skrývala jeho směšná póza. Dokud se Anastasia smála, dědeček ji
stačil chytit za ruku. Zvedl svůj klacek a lehce ji šlehl jako dítě.
Se smíchem se Anastasia pokusila ukázat, že ji to bolí. Nehledě
na stále trvající zdrženlivý smích, objal ji dědeček kolem ramen
a řekl:
„Tak už dost. Nebreč. Dostala jsi? To si zasloužíš. Teď budeš
poslouchat. Vždyť jsem začal trénovat starého orla. I když je starý,
tak sílu ještě má, hodně si toho pamatuje. A ona se všude tlačí,
nerozvážná.“
Anastasia se přestala smát, pozorně se podívala na dědečka
a vykřikla:
„Dědečku! Můj milý dědečku! Trénovat orla! Takže už víš
o dítěti?“
„Vždyť hvězda!..“
Anastasia jej nenechala domluvit. Chytla dědečka kolem pasu,
nadzvedla jej nad zemí a zakroužila. Když jej opět postavila na
zem, dědeček se zakymácel, a ve snaze být přísný, řekl:
„Jak se to chováš k staršímu? Vždyť to říkám – špatná výchova.“
A s klackem v rukou, kterým stále mával, rychle šel za
svým otcem. Když se přiblížil ke stromům na kraji louky, Anastasia
za ním křikla:
„Děkuji ti, dědečku, za orla, děkuji!“
Dědeček se otočil, podíval se na ni:
„Jen buď prosím, vnučko, …“ Tón jeho hlasu byl velice laskavý,
přerušil větu a trochu přísněji dodal: „Dej si pozor!“ A zmizel
za stromy.