Rozhovor s Valentýnou Novodarskou, zakladatelkou nakladatelství Zvonící cedry a propagátorkou knih od Vladimíra Megreho, pro Zpravodaj Hledající, 3/17. Více o Zpravodaji na webových stránkách knihkupectví Hledající.

 

V polovině září proběhlo nedaleko Prahy velké setkání s Vladimírem Megrem, autorem knih o Anastasii. Atmosféra byla velmi příjemná, i díky doprovodným kulturním akcím, za něž jmenujme úryvek z Léčivého divadla Gabriely Filippi či vystoupení dua Le’HarMonja. Byla jste hlavní organizátorkou této události. Povězte prosím, bylo těžké Vladimíra přesvědčit, aby po 14 letech opět do ČR přijel?

Pozvat Vladimíra do České republiky nebylo těžké. Miluje Prahu a váží si našich čtenářů. Složitější však bylo dohodnout se na termínu návštěvy.

Anastasia, žena, kterou potkal Vladimír v tajze, žije přirozeným způsobem a rozmlouvá o důležitých věcech s neočekávanou jasností a hloubkou myšlenek. Vladimír je pověřen, aby její myšlenky vydal knižně, a ty se tak šířily dále a dále. Vy jste se pak vyskytla, abyste přinesla toto dílo do České republiky. Co si o Anastasii myslet? Proč si zvolila právě Vladimíra Megreho, a to dokonce jako otce svých dětí – vždyť to byl, jak sám říká, obchodník, kterého zajímal především zisk z obchodování na Sibiři? Není to nepřirozené?

Navenek ano. Na místě Megreho by člověk očekával přinejmenším nějakého teologa, který by rozuměl duchovním věcem. Ale právě to, že Vladimír byl v této oblasti nezkušený, zajistilo přesné předání Anastasiiných myšlenek, bez zkreslení a komentáře.

Ne méně důležitou příčinou je také Anastasiina upřímná láska k Vladimírovi, která je základem pro tvoření společných potomků. Na jejich příkladu nám bylo ukázáno, že bychom neměli rodit děti „náhodou“, měli bychom přistupovat k početí jako vyspělí jedinci, kteří konají podle obrazu a podoby svého Otce.

A je tu i třetí příčina.Vladimír Megre vlastní velkou vnitřní sílu a je velmi podnikavý. Dokázal překonat mnohé překážky a vydat první knihu v době, kdy zůstal bez střechy nad hlavou a veškerých prostředků na živobytí. Co víc, je nejen propagátorem, ale také realizátorem Anastasiiny myšlenky rodových statků.

Možná že by sofistikovaný člověk, jenž filozofuje o lásce a duchovnu, neměl dostatek realizátorských schopností, které by rozvířily dění tak, jak to dokázal Vladimír Megre.

Jako přiblížení, jak žije Anastasia v harmonii s přírodou, je popisováno, jak veverky – jindy samozřejmě velmi plaché a případně jídlo spíš loudící – krmí Anastasii, když má hlad, vyloupanými oříšky. Přijímal bych to jako hezký mýtus, vyjadřující její napojení na ostatní živé bytosti. Nebo myslíte, že je to dokonce realita a Vladimír to viděl?

Myslím, že takto bylo nastaveno od prvopočátku, kdy Stvořitel dopřál svému dítěti neomezenou hojnost přírody, a veškerý svět zvířat měl sloužit člověku. Scénu s veverkami si dokážu představit celkem snadno. Možná bych měla menší potíže s jejich slinami. Na druhou stranu proč se dnešní člověk štítí biologické špíny a přitom polyká velké množství chemických látek, jež jsou mnohem škodlivější?

Anastasia zdůrazňuje jako prospěšné pokusit se vybudovat si a žít na „rodovém statku“ – území velkém cca 1 hektar, které si sami spravujeme. Je hlavním důvodem tohoto způsobu jakési „propojení se“ s podobně smýšlejícími lidmi? Nebo je důležitý způsob pěstování potravin, které konzumujeme? Třeba že když nám na statku rostou, tak na ně „myslíme“ a naše energie se na ně přenáší?

Anastasia, která vlastní schopnost získávat informace z vesmírné databanky, vyhledávala v dějinách lidstva období, v němž byl člověk maximálně šťastný. Ukázalo se, že to bylo období, kdy lidé žili na svých rodových statcích, ve svém živém Prostoru lásky.

Rodový statek neznamená farmaření, neznamená ani práci od rána do večera, aby se člověk uživil. Je to především živý prostor, soběstačný biologický systém, který při správném nastartování funguje věčně. Samozřejmě je tu důležitý kontakt s rostlinami, které nasytíme informací o sobě. Ony pak živí tělo a Ducha člověka, protože se stávají jakousi speciální výživou a lékem především pro majitele tohoto prostoru. Nic podobného nedokáže žádný potravinový průmysl, ani farmaceutický.

Rodovým se jmenuje statek proto, že se na tom místě předpokládá pokračování rodu. Pozemek o rozloze 1 ha půdy by se měl přidělovat zdarma na doživotí, s právem dědění a bez možnosti prodeje. Zatím se většina pozemků kupuje.
A teď si představte, že mladý pár, který spojuje energie Lásky, přichází na zvolené místo a začíná tvořit prostor pro své budoucí potomky. Nejdřív živý plot, pak rodový háj, v němž shromáždí energie svých prarodičů, pak rybníček, sad a jednoduché, moderně řečeno ekologické bydlení. V tomto živém rodovém prostoru stvoří, vynosí a porodí Vás, své vytoužené dítě. Jste chtěný, očekávaný a v Lásce tvořený…

Více rodových statků pohromadě tvoří osadu, která předpokládá dobré sousedy, školu a místo pro slavnosti či věděcké aktivity.

Co je vlastně na rodovém statku nejdůležitější? Původně se mi zdálo, že jakýsi „návrat k přírodě“. Ale zarazilo mne, že se třeba bez problémů počítá s elektřinou, nebo jsem zaslechl, že osadníci budují v osadě „kvalitní silnice“.

Rodový statek je nejen „návrat k přírodě“. Je to návrat k sobě samému. Ve svém živém Prostoru lásky si člověk vrací původní znalosti a schopnosti, stává se podobným Bohu, protože pokračuje v jeho tvoření. Dá se říct, že je to základna, která živí vaše tělo, inspiruje Duši a těší zrak. Technicky řečeno je to jídelna, ozdravovna a vědecká laboratoř.

Kvalitní silnice a elektřina v osadách s rodovými statky nejsou podmínkou. Plní však úlohu plynulého přechodu od moderního života k přirozenému. Navíc dnešní člověk nemá tu čistotu úmyslů, aby ovládal volnou energii.

A na otázku, co je na rodovém statku nejdůležitější, bych odpověděla takto: „Vytvořením živého rodového Prostoru lásky si člověk připravuje místo pro další vtělení. Na toto místo jej pozvou jeho potomky, kteří budou v kontaktu s rostlinami, jež tento člověk vysázel, a tak budou stále komunikovat s jeho myšlenkami. Tedy rodový statek je místo pro takzvaný věčný život.“

V Rusku se fenoménem rodových statků zabýval i prezident Putin a zajistil, aby byl zájemcům bezplatně poskytnut na Dálném východě jeden hektar půdy na vytvoření rodového statku. Nevnímáte to z jeho strany jako elegantní způsob, jak se zbavit potenciálních buřičů?

Podobné myšlenky jsem zachytila také mezi Rusy. Avšak důležitější je něco jiného. Ty hektary na Dálném východě se rozdaly pro podnikání a do 3–5 let by lidé měli prokázat rentabilitu. Jenže 1 ha půdy je pro podnikání málo. Co víc, projekt Dálného východu nesplňuje všechny podmínky, o nichž se Vladimír Megre zmiňuje ve svých knihách.

V Rusku existuje „Rodná strana“ založená příznivci rodových statků, která se někde již dostala do místních samospráv. Pozorujeme takovéto snahy i u nás v ČR?

Ano, byť prozatím jen v myšlenkách.

V díle Vladimíra Megreho se hodně vyzdvihuje blahodárné působení cedrů a výrobků z nich. I my jsme na setkání dostali každý po jednom cedrovém semínku. Není to tím, že je cedr jakýsi „národní strom“ Ruska?

Cedr je majestátný strom, který dosahuje 40timetrové výšky a žije do 550 let. V úrodný rok dokáže vyprodukovat 1 tunu oříšků, které jsou hodnotnou výživou pro tělo člověka. Jednou ten strom zasadíte a 20 generací Vašich potomků si bude vychutnávat kvalitní produkt, aniž by muselo běhat do práce nebo jezdit do supermarketu.

Povězte nám prosím něco o „obřadu sňatku“. Pochopil jsem to správně, že je to jakési budování rodového statku nastávajícími partnery ještě na nefyzické úrovni?

Obřad sňatku, o němž pověděla Anastasia v knihách Vladimíra Megreho, je realizací projektu, který předem vytvořil zamilovaný pár. Je také programováním šťastného života mladé rodiny. Uvažuje se o tom, že dokáže zachránit rodiny před hádkami, nevěrou a rozchodem.

Rád bych se dozvěděl něco o „paprsku“, o kterém se Anastasia zmiňuje. Dal by se představit jako jakýsi proud soustředěného vědomí, který ovlivňuje skutečnost? Lze se tomuto umění nějak naučit?

Anastasia tvrdí, že tento paprsek vlastní každý člověk, stejně jako mnoho dalších schopností. Dnešní člověk jej neumí požívat z důvodu nepřirozeného způsobu života. Trénovat se to dá. Nejdůležitější podmínkou jsou při tom čisté úmysly.

Knihy o Anastasii nejsou jediné, které v nakladatelství „Zvonící cedry“ vydáváte. Jaké další dílo byste na tomto místě ráda vyzdvihla?

Po boku knih o Anastasii se těžko vyzdvihují jiné. Proto jsem dlouhou dobu neuvažovala o vydání dalších autorů. Ale v životě docházelo k různým událostem. A taková kniha jako „Dohoda s nemocí“ od Valerije Sinelnikova mi pomohla překonat vážné fyzické potíže doslova „ze dne na den“. Anebo kniha „Jsem žena“ od Galiny Šeremetěvové. Díky ní jsem tvořivým a elegantním způsobem vyřešila nepříjemnou záležitost se zneužitím mých překladů jiným nakladatelem. Stojí také za zmínku dva velikáni v oblasti vědy a ozdravování Boris Bolotov a Ivan Něumyvakin. Mladí lidé, kteří myslí na dobrou kondici ve stáří, nebo starší lidé, kteří chtějí žít dlouze a aktivně, si mohou zalistovat v knihách „Zdravý člověk v nezdravém světě“ a „Žijte dlouho, žijte aktivně“.

Máte nějaké plány do budoucna? Nenapadlo Vás někdy také žít na rodovém statku?

To víte, že napadlo. Místo pro statek již delší dobu s mužem hledáme. A pevně doufám, že co nevidět budeme stát na pozemku, na němž zavibrují naše Duše a my si řekneme: „To je ono!“
Plánů do budoucna mám mnoho. Budu však muset se ztišit a ujasnit si, který z nich je přednější.

Děkuji Vám za rozhovor.

Také děkuji a přeji stálý rozkvět Vašemu jedinečnému knihkupectví. Bylo mi potěšením.

 

Autor: Jan Jelínek, Zvonící cedry

Foto: Archiv Zvonící cedry

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

You may use these HTML tags and attributes: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>